pondělí, 18 leden 2021 10:54

Martina Janková: Rejchova Lenora je neuvěřitelně silné hudební vyprávění hororového příběhu

Autor:

„Rejcha dosáhl na svém poli obrovského úspěchu a byl jistě zcela naplněn.“

„V Lenoře nalezneme hodně Beethovena, ale ´po česku´, s lidovými motivy, to mě úplně okouzlilo.“

„Musíme teď každý vnitřně oživit svou vůli ke smyslu.“

 

102

 

Martina Janková žije a od loňska také vyučuje ve Švýcarsku. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz připomíná zlomové okamžiky loňského předjaří, když se ve Spojených státech dozvěděla o celosvětovém konci kulturního života, uzavřeného takřka ze dne na den z preventivních důvodů kvůli nové globální nemoci. Především však vzpomíná na předchozí únorové vystoupení, při němž s Filharmonií Brno spoluúčinkovala v kantátě Lenora od Antonína Rejchy, skladatele stejného ročníku narození jako Ludwig van Beethoven. Nahrávku teď orchestr vydal na svém labelu na CD. Rozhovorem zároveň připomínáme, že právě dnes je tomu pětašedesát let, co měla brněnská filharmonie první koncert. Vznikla v lednu 1956, za vedení prvního šéfdirigenta Břetislava Bakaly a pod názvem Státní filharmonie Brno, sloučením dvou dosavadních těles jihomoravské metropole, rozhlasového a krajského orchestru.

Proč stojí Antonín Rejcha tak moc v Beethovenově stínu?

Snad proto, že nebyl sám nijak ctižádostivý, nehonil se za uznáním. Což neznamená, že by jeho nadání, vzdělání či schopnosti byly méně cenné. Intenzivně se vzdělával jak v Bonnu, kde spolu s Beethovenem získal orchestrální praxi, tak později v Hamburku, kde se intenzivně zabýval kompozicí a pedagogickou prací. Ve Vídni bral, tak jako Beethoven, hodiny u Josepha Haydna. Později se nastálo usadil v Paříži a stal se věhlasným a vášnivým učitelem. K jeho žakům patřili jak Berlioz, který na poli orchestrace a instrumentace způsobil revoluci, tak i Charles Gounod, César Franck nebo Franz Liszt, průkopník nového stylu, nové německé školy. I když Rejcha ještě znatelně vychází z klasických forem, je u něj už k nalezení překvapivé novátorství, právě v instrumentaci či v metru. Jistě byl proto pro své žáky neobvyklou inspirací. Napsal i řadu významných pojednání, například o melodii či harmonii, kterými ovlivnil celé generace skladatelů.

Takže je v tom stínu právem, či neprávem?

Každý máme v životě prostě jiné cíle. Rejcha dosáhl na svém poli obrovského úspěchu a byl jistě zcela naplněn.

Před rokem jste se podílela s Filharmonií Brno na provedení jeho kantáty Lenora, zázna koncertu teď vyšel na CD. Jaká je hlavní role v Lenoře? Klasicky uměřená? Romantizující?

Připomínala mi party z Beethovenových děl. Tedy na pomezí klasicismu a romantismu.

 

107

 

Jak celé dílo vnímáte: jako kantátu, nebo jako jakýsi obraz – výjev?

Je to zvláštní forma a asi ji nejlépe postihuje pojem „obraz“. Pro mě to byla už skoro „filmová hudba“, samozřejmě přeneseně míněno. Tedy hudba, která velmi podnítivě dokresluje děj a stupňuje tak jeho napětí.

Co ještě dalšího jste od Rejchy zpívala?

Byl to pro mě jako pro zpěvačku první rejchovský part.

Jde o hudbu, při které vás ve více rovinách napadá srovnání s Beethovenem?

Samozřejmě se nevymyká době a nalezneme zde hodně Beethovena, ale „po česku“, s dudáckými a vůbec lidovými motivy, to mě úplně okouzlilo.

 

105

 

Byl to mimořádný úkol?

Nesmírně ráda poznávám a zpívám rarity, kde člověk jako kdysi, neovlivněn žádnými předchozími interpretacemi, zcela nově objevuje hudební svět, v tomto případě pro mě málo známého autora. Byla to obrovská radost.

Koncerty v únoru 2020, při kterých nahrávka vznikla, se konaly v době, kdy jsme ještě netušili, co přijde. Jak na ně vzpomínáte – ve světle měsíců, které jste pak prožila a prožíváte…?

Ihned po únorových koncertech v Brně jsem stačila ještě odletět do Spojených států a provést s Franzem Welserem-Möstem Mendelssohnův „Lobgesang“, což byl poslední koncert Clevelandského orchestru. V New Yorku jsem odzpívala poté ještě písňový večer, na kterém mi šéf Newyorské filharmonie vyprávěl o zrušení všech jejich koncertů a kulturního života vůbec. Byl to šok. Když jsem 11. března odlétala do Evropy, nastal na letišti obrovský chaos, jelikož prezident Trump právě vyhlásil zákaz letového provozu mezi USA a „zlou Evropou“, která by Ameriku mohla nakazit. Lidi se začali již z naloženého letadla drát zpět do gatu, jejich kufry se musely opět vyložit… Po šestihodinovém zpoždění nás v mašině pro tři sta lidí sedělo necelých třicet. Byla vytvořena taková atmosféra, že měl člověk pocit, že když přistane a vystoupí na evropskou půdu, čeká jej okamžitá smrt. Američané dokážou neuvěřitelně dramatizovat.

Tehdejší koncerty byly jednou z posledních příležitostí, kdy jste vy hudebníci, normálně pracovali, a my posluchači normálně vnímali hudbu... Jak moc vás postihla opatření proti pandemii?

Tak jako všechny výkonné umělce. Všechny koncerty – gala v Bernu s orchestrem, písňový večer v Curychu, mozartovské koncertní árie ve Filharmonii v Berlíně i Mahlerova Osmá ve vídeňském Musikvereinu – byly odřeknuty. Po srpnové a zářijové krátké pauze pak opět odřeknut koncert v Rudolfinu, operní projekt s Cecilií Bartoli na festivalu v Baden-Badenu,písňové recitály v Praze, oratorní koncerty v Barceloně… a tak dále a tak dále. Nyní se už odříkají všechny plánované koncerty až do dubna. Je to sice těžká situace, ale nedokážu si představit tu strašnou bolest rodin, které ztratily ty nejdražší. Ve srovnání s tím je vše pomíjivým trápením. Když jsem se v roce 2016, tehdy po dlouhodobé sérii teroristických útoku Islámského státu v Německu, Belgii a Francii, ocitla během Salcburského festivalu, tančíc a zpívajíc, na titulní stránce „Salzburger Nachrichten“ a pod mou fotkou byl titulek „Smí se v době teroru zpívat?“, působilo to na mě velmi cize. Když začalo na podzim 2020 to velké umírání a do poslední chvíle nám bylo diktováno, že se s negativními testy máme dostavit na festival a začít zkoušet, už mi muzika z úst tak lehce nešla. Připadlo mi to skoro nepatřičné. Je to brutální doba plná trápení, umírání, zničených existencí. Tak jak popisuje Frankl, musíme teď každý vnitřně oživit svou vůli ke smyslu. To neznamená hloupě riskovat a ohrožovat slepým akcionismem druhé, či popírat nebezpečí. Ale disciplinovaně se věnovat tomu, co je možné, chránit sebe i druhé. Být prostě více ohleduplný než kdy před tím.

 

108

 

Co všechno děláte? Co teď smíte a co ne?

Jelikož mě v roce 2019 během společných projektů nezávisle na sobě oslovili dva vynikající kolegové a vybídli k tomu, abych se přihlásila na místo docentky hlavního oboru na Curyšské vysoké škole, a to po vynikající sopranistce Ľubici Orgonášové, která odcházela do důchodu, zkusila jsem to a konkurs v lednu 2020 vyhrála. Mimochodem, poněkud mě překvapily velmi náročné požadavky i nával na toto místo, a to ještě v době, kdy o pandemii neměl nikdo ani tušení… A tak jsem se ihned od dubna 2020 ocitla v nové situaci, kdy jsme digitálně vybírali ze zhruba padesáti uchazečů z celého světa nové studenty na podzimní semestr. Naučila jsem se vyučovat po Zoomu a jsem překvapena, jak lehce se nyní, přes různé lockdowny, dá jednoduše spojit s žáky v Lucembursku, v Hamburku či v Soulu a jaké pokroky se i přes toto médium dají docílit. To je snad ten jediný pozitivní výdobytek pandemie… Sama momentálně připravuji čtyři nové programy na písňové recitály s Géradem Wyssem, Ivo Kahánkem, Dennisem Russellem Daviesem a s koučem z Metropolitní opery, s vynikajícím pianistou Milošem Repickým.

Proměňuje současná doba váš vztah k hudbě, pohled na ni, na její smysl... její vnímání...?

Hudba přináší úlevu dotykem krásy. Člověk úplně ožije. A snad už se, možností očkování, blížíme světlu na konci tunelu… a opět ji budeme moci sdílet s jinými beze strachu, že někoho nakazíme!

Závěrem přece jen ještě jednou, nad novou nahrávkou, otázka směřující k Rejchově Lenoře: Jde o výjimečné dílo?

Zcela jistě. Pro mě je to neuvěřitelně silné hudební vyprávění zombie-hororového příběhu, první německé balady, která je mnohem temnější a bez happy endu, než jak ji známe z její české verze, tedy z Erbenových a Dvořákových Svatebních košil.

 

104

 

Foto: Vojtěch Kába, L. Neužil, Herwig Prammer, Ruth Walz, Markus Senn 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.