středa, 10 únor 2021 10:31

Michaela Ambrosi: Je to po čertech dobře napsaná muzika!

Autor:

„Asi by se to dalo přirovnat k dítěti, které má autodráhu a těší se na další a další autíčko, které po ní sveze.“

„Streamovaný křest přece jenom není to, co jsem si pro své první CD představovala.“

„I v tom nejhorším béčkovém filmu nakonec na hlavní hrdiny při zachránění planety vysvitne slunce.“

 

101

 

Hráčka na historické příčné flétny Michaela Ambrosi vydala znamenité album s hudbou českého skladatele Jiřího Čarta. Ten bývá řazen k okruhu české hudební emigrace 18. století, fenoménu, který dodnes vede k novým objevům a inspiracím. Nahrávka Michaely Ambrosi je objevná už tím, že se jedná o první zvukový záznam pořízený na repliku autentického dobového nástroje.

Prozraďte mi prosím – Kdy a kde jste se poprvé setkala se jménem Jiří Čart? A jaké to první setkání bylo? Okouzlila vás už tehdy jeho hudba?

Přesně si to pamatuji, bylo to na chodbě Týnské školy, koukala jsem do těch not absolutně nechápavě. Myslela jsem si, že se má vždy velmi prozíravá pedagožka Jana Semerádová v tuto chvíli naprosto zmýlila. Že E dur nikdy nezahraji. Přišla jsem domů a říkala jsem si, že ten Čart musel být podivín, když nepochopil, že v takové tónině se na traverso fakt nedá lehce hrát. Taky mi notnou chvíli trvalo, než jsem se tu sonátu naučila – a jak jsem se u toho navztekala. Teprve až později, když už jsem posílila svou techniku hry, jsem tu sonátu znovu vytáhla, prošla ji a zjistila, že se mi i v takové tónině dost líbí. Tou dobou jsem už studovala v Haagu.

Jak vaše setkávání s Čartovou hudbou pokračovalo?

Začala jsem jeho skladby aktivně hledat a shromažďovat. A těšit se na každou další, kterou mi z knihoven posílali, abych si ji mohla hned přehrát. Asi by se to dalo přirovnat k dítěti, které má autodráhu a těší se na další a další autíčko, které po ní sveze.

To znamená, že k profesi interpretky jste vědomě přidala ještě práci na poli badatelském?

Ano, ale před Čartem jsem se věnovala Václavu Vodičkovi, jehož flétnové dílo bylo také pozapomenuto, takže jsem spíše pokračovala v rozjetém vlaku pátrání po flétnových skladbách od skladatelů původem z Čech. U Vodičky jsem se toho hodně naučila, takže mi ta badatelská práce už šla mnohem lépe. I tak jsem samozřejmě narazila na mnoho zádrhelů.

 

103

 

O jaké zádrhely se konkrétně jednalo? A jak jste si poradila?

Hlavně byla občas složitá komunikace ze strany některých knihoven. Ale nakonec se vždy našel člověk, který mi v dohledávání informací pomohl. Dalším bylo hledání v dokumentech týkajících se jeho narození, které nakonec byly prohlášeny za kompletně ztracené – pravděpodobně shořely. V neposlední řadě, když už jsem byla doktorandkou na JAMU, tak jsem zjistila, že byl nově vydán katalog jeho skladeb. Obsahoval opravdu hodně chyb a upřímně – v takové podobě, v jaké jej lze dodnes nalézt, neměl být vydán raději vůbec. Tehdy mě při tom zjištění polil opravdu studený pot. Naštěstí mě má školitelka Barbara Maria Willi doslova nakopla, abych pokračovala dál a dotáhla svou práci do konce. Hlavní motivací bylo udělat katalog lépe, protože si to Čart zaslouží.

Barbara Maria Willi měla správnou intuici. Jeden z plodů vaší pečlivé a zodpovědné práce mám před sebou. Album s názvem Forgotten Flute Sonatas jste vydala těsně před koncem uplynulého roku. Proč jste se rozhodla pro tajemný přívlastek forgotten (zapomenuté)?

Říkala jsem si, že si ty sonáty zaslouží nějaký přívlastek, že jsou báječné a opravdu hodně dobře napsané někým, kdo „sakra“ rozuměl tomu, jak se na flétnu hraje. Přemýšlela jsem nad tím názvem několik měsíců. Jednou večer jsem si psala se svým dlouholetým a velmi dobrým přítelem z Londýna Nickem Newlandem a ptala jsem se ho, co si myslí o přívlastku forgotten. Ony ty sonáty byly nejenom jednu dobu různě po Evropě ztracené, ale hlavně byly zapomenuté. No, a jelikož Nick se svým orchestrem natočil se stejnou myšlenkou album s názvem Forgotten Vienna, shodli jsme se na tom, že i Čartova hudba si zaslouží tento podtitul.

Je to bezpochyby krásný název, už jen proto, že se stal díky vašemu cédéčku minulostí. To musí být velmi příjemný pocit...

Tak to rozhodně! Ten pocit, když jsem ho před ČRo v Praze držela v ruce a vybavila si vše, co tomu předcházelo, byl nepopsatelný.

 

100

 

Prozraďte nám, jak probíhalo natáčení. Na nahrávce vás doprovází Martin Hroch (cembalo) a Dalibor Pimek (violoncello). Jaká byla s oběma pány spolupráce?

Martin je můj báječný kolega a teď i šéf na HF JAMU. Moc si ho vážím nejenom pro jeho hudební nadání, ale také pro to, jaký klid a pohodu jeho osobnost vyzařuje. Byla jsem těhotná, termín natáčení jsem ale nechtěla odložit, takže Martin byl jednoznačnou volbou někoho, kdo bude tou nejlepší continuovou oporou a podporou. S Daliborem se známe už dlouhá léta, oba jsme, i když ne ve stejnou dobu, studovali ve Veroně. Doprovázel mě i na mém doktorandském recitálu, navíc už měl s Čartovou hudbou předešlé zkušenosti z jiných projektů.

Jak byste pro běžného čtenáře, který patrně vidí Čartovo jméno poprvé, srozumitelně a výstižně charakterizovala jeho hudbu?

Je to po čertech dobře napsaná muzika! Klade vysoké nároky na hráčskou techniku, ale když se s tím dokáže člověk popasovat, bude mu odměnou nádherná hudba plná zvratů a vášní. Tak jako u hudby Václava Vodičky, i v hudbě Jiřího Čarta může poctivý posluchač zaslechnout „naše“ lidové motivy, což zahřeje u srdce. Třeba takový Španěl tohle neslyší, ale pro nás, pro Čechy, je to svým způsobem odkaz.

Mimochodem, u Vodičky to byl ve flétnovém koncertu začátek jedné nejmenované vánoční koledy. Bylo legrační sledovat lidi v sále, jak se najednou někteří nadzvedli, když ji tam uslyšeli. A jedna holčička dokonce zakřičela, že to zná, že to je přece koleda… (smích)

To zní kouzelně. Na počátku našeho povídání jste zmínila některá technická úskalí Čartových kompozic. Jsou jeho díla pro flétnu napsána transparentně a nejdou takzvaně „proti“ nástroji? Přece jen to byl houslista, ač flétna má v jeho skladbách největší zastoupení…

Čart byl hráčem na housle, ale i na flétnu. Hru na flétnu dokonce studoval ve Vídni. Společně s přítelem Františkem Bendou posléze však z Vídně utekli a s sebou vzali tamní nástroje včetně flétny. Zanedlouho poté se stal flétnistou a houslistou v takzvané polské kapele, kde příčná flétna začínala tou dobou „frčet“. Proti nástroji rozhodně jeho díla nejdou, naopak si žádají dobrou technickou vybavenost flétnisty a ukazují mu mnohdy i strop toho, co jde na flétně barokního typu zahrát.

 

102

 

Vaše album má ještě jednu zvláštnost, která je na rozdíl od podtitulu CD nezapomenutelná. Nahrávala jste jej ve vysokém stadiu těhotenství. Jaké to bylo, neměla jste potíže s dechem?

No, tak to je kapitola sama pro sebe. Potíže byly, to rozhodně ano. Ale nejenom s dechem, také s bolestí nohou a zad. Ale později jsem si uvědomila, že to vše se podepsalo na mé hře, která byla zachycena právě v okamžiku, který se nebude nikdy opakovat. Tím nemyslím, že bych třeba už nebyla znova těhotná, ale každé těhotenství je jiné a každá žena ho prožívá jinak. Stejně to bylo i s mým hraním, nechtěla jsem to vzdát a jsem ráda, že to se mnou celý natáčecí tým zvládl. Byli skvělí, tolik vtipů na odreagování jsem neslyšela snad za celý svůj život. Teď zpětně na nahrávce slyším, že některé pasáže jsou specificky zahrané, že se všechny ty faktory spojily a že to takto mělo prostě být. Chvíli jsem sice uvažovala, že bych nahrávku nechala jen pro účely ČRo, ale nakonec jsem se rozhodla CD vydat právě pro jeho jedinečnost. A jsem ráda, že mě v tom Radioservis podpořil. CD jsem věnovala svému synovi, který poslední frekvenci opravdu kopal jako o závod. Ale zvládl to a nyní poslouchá mé domácí cvičení rád, a dokonce mi nosí flétnu a dává k puse, abych mu zahrála.

To je tedy úžasné. Vím, že jakékoli plánování je v současné době ošemetné, přesto se zeptám, jak byste své album ráda představila posluchačské veřejnosti?

Ano, vydání v tomto ohledu nepřišlo ve zrovna dobrý moment. Představení CD je bohužel zatím jen v plánu, myslím tím samozřejmě křest. „Streamovaný“ křest přece jenom není to, co jsem si pro své první CD představovala. Takže jsem zatím trpělivá a vyčkávám.

Kdy myslíte, že přijde? Současná situace nevypadá příliš nadějně.

Přemýšlím nad odpovědí, protože tohle je vážně těžká otázka. Asi nejtěžší z našeho rozhovoru, věříte mi? I v tom nejhorším béčkovém filmu nakonec na hlavní hrdiny při zachránění planety vysvitne slunce. Někdy to sice trvá celý neúnosně dlouhý film, jako nyní to, co prožíváme, ale toho momentu se nakonec vždy dočkáme. Takže i já věřím, že se naše CD dočká své propagace, a to nejenom v online formě.

 

200

 

Foto: Iveta Baštrnáková

Milan Bátor

Hudební publicista, pedagog, kytarista

Rodák z Opavy, pochází z umělecké rodiny, bratr David je básník, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým básnířkám. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, kde završil studia doktorským titulem v oboru Hudební teorie a pedagogika. Dlouhá léta působí jako hudební pedagog, na kytaru a etnické strunné nástroje hrál v kapelách Pearl Jam Revival, Nekuř toho tygra, Nisos, aj. Jako korepetitor a kytarista získal v ústředních kolech soutěží řadu diplomů za vynikající umělecký doprovod. Rád píše a přemýšlí o hudbě a interpretaci, spolupracuje s Českým rozhlasem a tištěnými časopisy a internetovými portály. Na hudbě miluje svobodu, mnohotvárnost a dar spojovat. 
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.