„Šumařovo dítě, to byl Janáček smutný, ale vroucí, dramatický a přitom jemný, plný energie i melancholie.“

„Jan Mráček zahrál Prokofjevův houslový koncert – jedním slovem – skvěle.“

„Janáčkova Glagolská mše je jednou z nejoriginálnějších kompozic duchovní hudby vůbec a patří mezi největší světová hudební liturgická díla.“

Česká filharmonie připravila svým abonentům mimořádný zážitek. Na koncertu 2. 10. a ještě i po dva následující večery provedla monumentální dílo Leoše Janáčka – Glagolskou mši . Doplnila ji houslovým koncertem Sergeje Prokofjeva, který dal vyniknout jejímu koncertnímu mistru Janu Mráčkovi.

Leoš Janáček psal svou baladu Šumařovo dítě přímo na objednávku České filharmonie. Ta po něm chtěla nějaký orchestrální opus, aby využila velkého úspěchu, kterým bylo předchozí uvedení Janáčkovy kantáty Amarus. Janáčka v té době zaujala báseň Svatopluka Čecha Šumařovo dítě. Svou tragikou odpovídala jeho citovému rozpoložení, v němž se již několik let nacházel. Však také radostných tónů najdeme v celém díle pomálu. Celou skladbou se line mysteriózní atmosféra, která ústí v tragický konec. Janáček musel řešit zásadní problém – protože objednána byla skladba orchestrální bez vokální složky, musel nějakým způsobem vyjádřit vokální party jednotlivými nástroji. Housle tak symbolizovaly šumaře, hoboj dítě, vesnický lid reprezentuje skupina viol, bručivého rychtáře fagot, basklarinet a kontrabasy. V jejich vzájemném prolínání vzniká dramatické napětí, vycházející z Čechovy básně. Významnou roli mají samozřejmě housle.

Poněvadž Josef Špaček koncertoval v Německu a Jan Mráček měl hrát sólový part Prokofjevova koncertu, usedla na místo koncertního mistra Magdaléna Mašlaňová. Nezklamala. Její housle zněly vřele, vroucně, toužebně. Hoboj Ivana Séquardta lkal, prosil, naříkal. Fagot Jaroslava Kubity podpořený kontrabasy, byl drsný, tvrdý, vyhrožující. Violy, pozouny a basklarinet Petra Sinkuleho umocňovaly tíživou atmosféru díla. Orchestr jako celek sloužil vůdčím nástrojům, dobře přecházel z dramatických do klidnějších částí skladby a hrál s až překvapující lehkostí. Byl to Janáček smutný, ale vroucí, dramatický a přitom jemný, plný energie i melancholie.

Česká filharmonie dílo premiérovala 14. listopadu 1917 a od té doby je má trvale na repertoáru a periodicky se k němu vrací. Není divu. Chceme-li pochopit Janáčkovo duševní rozpoložení, pak pro to není lepší dílo než právě Šumařovo dítě.

Sergeji Prokofjevovi, když psal svůj Koncert pro housle a orchestr č. 1 D dur, nebylo ještě ani 26 let. Žil v Petrohradě, na konzervatoři platil za „enfant terrible“ a měl zároveň rozpracovanou jednu operu, symfonii, dvě klavírní sonáty a jeden klavírní koncert. Přes tuto trochu chaotickou pracovní metodu se mu podařilo dokončit houslový koncert v poměrně krátkém čase necelého roku. Vzhledem k revolučnímu roku 1917 premiéru už ve své vlasti nestihl. Posledním možným vlakem se mu podařilo dostat ven, do emigrace. Z Japonska odešel do USA a odtud zpět do Evropy. Usadil se v Paříži a teprve tam se podařilo, šest let po vzniku, koncert premiérovat.

V Praze byla premiéra necelého půl roku po premiéře pařížské díky festivalu (ó ano, už tehdy se v Praze festivalovalo, i když ne tolik jako v současnosti) Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. A díky Josephu Szigetimu, velkému propagátorovi soudobé hudby, který byl přítomen pařížské premiéře, dílo ho takříkajíc „chytlo“ a začal ho propagovat na svých koncertech. Houslový koncert č. 1, to je docela jiný Prokofjev, žádný rebel, jehož hudba je plná disonancí; naopak, je to Prokofjev skoro až příliš klasický, plný romantismu, inklinující snad až k impresionismu. Koncert není až tak mimořádně technicky náročný, vyžaduje však interpreta, který se do něj dokáže vcítit. Jan Mráček takovým interpretem tento večer byl.

Je až s podivem, kolik výborných nadaných mladých houslistů dokáže česká houslová škola vyprodukovat. Výčet by byl sáhodlouhý. Jan Mráček k nim už několik let patří. Objev Václava Hudečka, nejmladší laureát mezinárodní soutěže Pražského jara 2010 i vítěz Mezinárodní houslové soutěže Fritze Kreislera ve Vídni 2014, zahrál Prokofjevův koncert – jedním slovem – skvěle. Technicky bezvadně, ale hlavně velmi procítěně. Krásné legato, jiskřivé staccato. Druhá věta, Scherzo, bylo provedeno skutečně mistrovsky. Vyzvednout je třeba ale i orchestrální doprovod, skvěle hrály druhé housle i violy, ve třetí větě nutno pochválit fagoty. Velmi netradičně předepsal Prokofjev umístit harfu, takřka přímo před dirigenta mezi druhé housle a violoncella.

Harfistka je partnerem sólisty, ocitá se s ním v dialogu a v provedení Jana Mráčka a Jany Bouškové to byl dialog jiskřivý a přitom snivý.

Protože krásy není nikdy dost, přidal Jan Mráček 1. větu Sonáty pro housle op. 115 Sergeje Prokofjeva. Těžko se hledají superlativy. Dokonalý přednes, technicky brilantní, hudebně expresivní, to jistě potěšilo srdce každého posluchače.

Leoš Janáček měl k duchovní hudbě blízko. Od 15 let byl stipendistou augustiniánského kláštera na Starém Brně, na kůru baziliky Nanebevzetí Panny Marie byl jako doma a roky byl ředitelem Varhanické školy. Když na výzvu arcibiskupa Leopolda Prečana začal přemýšlet o zkomponování mše, pod vlivem cyrilometodějských oslav, které v té době probíhaly, zvolil mši na staroslověnský text. Jeho Glagolská mše je jednou z nejoriginálnějších kompozic duchovní hudby vůbec a patří mezi největší světová hudební „liturgická“ díla.

Česká filharmonie si nemohla vybrat k jejímu provedení lepšího dirigenta, než je Petr Altrichter. Moravan každým coulem, absolvent ostravské konzervatoře a brněnské JAMU, má Janáčka prostě v krvi. Jeho velmi emotivní, fyzicky velmi náročný dirigentský styl dokáže vyburcovat orchestr k mimořádnému výkonu. Pokud k tomu přiřadíte ještě Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou, v současné době zcela jistě naše nejlepší sborové těleso, pak je jasné, že provedení bude na špičkové úrovni. To pianissimo v Agněče Božij – a poté přechod do fortissima – bylo doslova božské. Zasloužili se i sólisté: sopranistka Jana Šrejma Kačírková, altistka Lucie Hilscherová, tenorista Aleš Briscein a basista Jan Martiník. První dva z nich slyšíme často a o jejich kvalitách není třeba pochybovat. Proto jsem byl zvědavý především na Jana Martiníka a byl jsem mile překvapen. Zajímavý hlas má i Lucie Hilscherová, které ovšem skladatel nedal mnoho příležitosti ukázat, co v ní je. Varhanice Daniela Valtová Kosinová zvláště v Postludiu prokázala, že patří k naším nejlepším varhaníkům. Sólo houslí hrála Irena Jakubcová. Glagolská mše v podání České filharmonie, sólistů a Českého filharmonického sboru, to byla oslava našich kořenů, oslava základů naší vzdělanosti i oslava zbožnosti našich předků. A především oslava hudby.

Foto: Petra Hajská