„Smyčcový orchestr jen ševelí a nad ním postupně několikrát z pianissima do piana, narůstá tichý zpěv sólových houslí, nekonečně krásný.“

„Nejvíc zpívání, navíc technicky nejtěžšího, má v Belliniho mši tenorista. Jaroslav Březina se partu zhostil excelentně.“

„Chrámové skladby tohoto autora jsou zapomenuty. Přinejmenším v tuzemském koncertním provozu bylo proto olomoucké uvedení Messa di Gloria objevným počinem.“

Podzimní festival duchovní hudby se v Olomouci konal už osmadvacetkrát. Závěrečný koncert letošního ročníku postavil v sobotu vedle sebe ve dvou skladbách dva největší možné kontrasty – jako dva živly, oheň a vodu. Koncert v chrámu Panny Marie Sněžné otevřela současná instrumentální skladba z pera Peterise Vaskse, bez textu, přesto duchovní od první do poslední noty. Druhou položkou byla mešní kompozice italského operního skladatele Vincenza Belliniho, s textem, ale duchovní tak nějak jinak. Dva propastně odlišné přístupy. Ten druhý zůstal na zemi, v kostele, ale ten první ukázal cestu do nebe.

Lotyš Peteris Vasks patří k největším žijícím hudebním autorům současného Pobaltí. Filharmonie Hradec Králové s houslistou Romanem Patočkou a dirigentem Jaromírem Michaelem Krygelem se ujali jeho partitury s názvem Osamělý anděl s vědomím, že nejde jen o zdvořilostní prolog k něčemu dalšímu, ale o hudbu přinášející mimořádně silný zážitek i v případě, že by po ní už nic dalšího na programu nebylo. A to má jen nějakých dvanáct minut…

Vasksova kompozice Vientuļais eņģelis je nepřetržitou nevšední meditací, podle autorova výkladu výjevem s andělem, smutně se vznášejícím nad zpustošenou zemí a jemným dotykem křídla přinášejícím uzdravení. Smyčcový orchestr jen ševelí a nad ním postupně několikrát z pianissima do piana, ne o moc dál, narůstá tichý zpěv sólových houslí, ne nepodobný písni, pomalý a vemlouvavý, směřující neznatelně vzhůru, nekonečně krásný. Dirigent vytvořil magický prostor. Jednoduchými, ale hráčsky přesto náročnými prostředky, které měl k dispozici, v něm dokázal Roman Patočka udržet soustředění, pozornost a napětí. Strun se smyčcem sotva dotýkal. Skladba nedává skoro žádný prostor většímu tónu a vibratu, je pohroužená sama do sebe a zároveň pohroužení nabízí. Je neznatelně strukturovanou kantilénou, je chvěním… a hlaďounce se dotýká dokonalosti.

Jestliže Peteris Vasks – česká premiéra jeho skladby z roku 2006 – znamenal v programu koncertu ukázku toho nejlepšího z přelomu dvacátého a jedenadvacátého století, z okruhu děl, jaká nabízí a nabízel hudební svět Arvo Pärta, Krzysztofa Pendereckého nebo Henryka Mikołaje Góreckého, pak druhé a rozsáhlejší číslo večera bylo příkladem konvenční dobové produkce. Belliniho Mše a moll, stará letos přesně dvě století, je dílem dvacetiletého, ovšem nesporně nadprůměrně nadaného skladatele, který se dokázal milým a docela zajímavým, i když nijak novátorským způsobem vyrovnat s obvyklým úkolem, se spotřební hudbou pro katolickou bohoslužbu. V tomto případě zřejmě zazněla ve skladatelově rodné Catanii při svátku sv. Františka z Assisi, navíc k poctě rakouského císaře Františka I., který zrovna na Sicílii pobýval.

Za svého krátkého života napsal Bellini desítku oper, z nichž některé jsou dnes pevnou součástí repertoáru: působivými divadelními příběhy, ale především dokonalým příkladem stylu bel canto. Norma a Náměsíčná za všechny. Chrámové skladby tohoto autora jsou zapomenuty. Přinejmenším v tuzemském koncertním provozu bylo proto olomoucké uvedení Messa di Gloria objevným počinem, stejně jako zařazení Vasksovy meditace, jakkoli jsou si účinkem kompozice vzdáleny. Podobnými překvapeními jsou duchovní skladby od Donizettiho či Pucciniho, a to i na nahrávkách…

Belliniho mše, Messa di Gloria neobsahující Credo, Sanctus, Benedictus a Agnus Dei, je kompozičně dobře zvládnutá, bez intenzivně podmanivých míst, bez jednoznačně zapamatovatelných motivů, ale s hudebně zajímavými momenty, jako byla třeba výrazná klarinetová sóla. Hlasy pěveckého kvarteta neexponuje dílo vyrovnaně – nejvíc zpívání, navíc technicky nejtěžšího, má tenorista. Jaroslav Březina se partu zhostil excelentně, v souladu s poměrně jemným stylem na pomezí klasicismu a romantismu kultivovaně, bez tlaku a bez velkooperních hudebních gest. Kantilény krásně modelovala také Lucie Vagenknechtová. Barbora de Nunes-Cambraia i Martin Gurbaľ měli pro uplatnění menší plochy. Sborový part obstaral Ars Brunensis Chorus poměrně spolehlivě, stejně jako hradecká filharmonie part orchestrální. Zřetelným znakem provedení byla opatrnější tempa, v chrámové akustice ovšem prozíravá. Na Belliniho mši není třeba hledět s despektem. Není to pouhá „opera s duchovním textem“, má své kostelní pozitivní kouzlo. Její uvedení dalo nahlédnout do segmentu hudebních dějin, se kterým se publikum většinou nesetkává.

Foto: Podzimní festival duchovní hudby