„Na této hudební empoře stály varhany již v roce 1705. Byly dílem Tobiase Flecka.

„Kontakt varhaníka s nástrojem je vynikající a můžeme si jen přát, aby takových nástrojů pro prsty (a nohy) našich varhaníků bylo u nás více.“

„Zdejší nový nástroj je velmi zdařilým dílem, na které bude radost hrát a také jej poslouchat.“

Horní Police v Libereckém kraji se pyšní dokončením rozsáhlé rekonstrukce poutního areálu kostela Navštívení Panny Marie. Jeho součástí jsou i varhany, které rovněž prošly obnovou a od jejichž kolaudace v létě uběhl už jeden rok.

Nevelká obec Horní Police je citlivě zasazená do malebné krajiny Českolipska na břehy říčky Ploučnice. Oba břehy říčky spojuje kromě moderního také historický kamenný most. Na jednom břehu stojí zámek a protější břeh zdobí areál poutního kostela Navštívení Panny Marie. K areálu vede stoupající cesta z náměstí a poutníka provede při vstupu branou, která je součástí zvonice. Za ní se nachází fara, kolem které poutník vystoupá po několika stupních širokého barokního schodiště do náručí ambitů. Ve středu prostranství, které ambity vymezují, je již samotný kostel, jehož proporce působí důstojně, ale přece mile – kostel není tak veliký, jak se může zdát při pohledu z větší dálky. Cesta přichází ke kostelu od východu, a proto je potřeba ho cestou k hlavnímu vchodu obejít.

Vedle hlavního vchodu do kostela jsou potom dveře, které lákají v současnosti řadu poutníků z řad varhaníků – dveře skrývají schodiště, které vede na vyšší ze dvou empor. Na této hudební empoře stály varhany již v roce 1705. Byly dílem Tobiase Flecka, který je disponoval jako jednomanuálové s šesti hlasy v manuále a dvěma v pedále. Tento nástroj byl spolu s pozitivem, který byl také v kostele používán, v následujících letech mnohokrát opravován – nejprve samotným Fleckem a poté otcem a synem Standfussovými (1749 a 1754), Johannem Ruschem (1762), Benediktem Matzkem (1769), Prokopem Goldhammerem („truhlářem a příležitostným varhanářem“, 1798). Z toho zásahy v letech 1727 a 1762 se týkaly přeladění. Fleck nástroj v roce 1727 naladil proti dnešnímu ladění o půl tónu níže, do tzv. galského tónu.

Významnějších zásahů se nástroji dostalo v 19. století – v roce 1845 jej opravili bratři (Franz, Josef a Anton) Fellerové. Následně byl k varhanám připojen v roce 1861 pozitiv se čtyřmi rejstříky. Není jasné, kdo tuto úpravu provedl, ale pravděpodobně též bratři Fellerové. Dále zde pak při opravách po sobě následovali Guthové (Karl a Ferdinand) a Franz Müller.

Po poškození tohoto nástroje suchem v roce 1904 bylo rozhodnuto o stavbě nového nástroje. Stavba byla zadána pražskému mistrovi Heinrichu Schiffnerovi. Ten pro kostel navrhl varhany o dvou manuálech s 11–15 rejstříky, které by umístil do prostorné neobarokní skříně. Tento plán předpokládal zboření vyšší ze dvou empor na západní stěně kostela. Bourání empory však zabránil tehdejší konzervátor, který také nařídil zachovat původní barokní skříň. Z ní se 7. února 1912 rozezněly při kolaudaci první tóny nových varhan. Schiffner do staré skříně, kterou po obou stranách ještě „nastavil“ částmi skříně z jiných varhan, umístil třináctirejstříkový nástroj. Tyto varhany (v roce 1918 jim byly zrekvírovány prospektové píšťaly, ale ty nahradil ještě sám Schiffner v roce 1927) sloužily přes sto let do doby, kdy byl celý poutní areál včetně varhan mezi lety 2016 a 2020 obnoven.

V rozsáhlém a důkladném projektu obnovy nebylo naštěstí zapomenuto na varhany. Zdá se to samozřejmé, ale bohužel to tak samozřejmé nebývá… I díky zdejšímu duchovnímu správci, Stanislavu Přibylovi, který je známý svojí láskou k varhanám a hudbě obecně, se Horní Police zařadila mezi ty chvályhodné případy.

Pro obnovu varhan (nešlo o restaurování dochovaného nástroje ani o rekonstrukci možné podoby nástroje původního, ale spíše o volnou inspiraci vlivů, které dějiny zdejších nástrojů ovlivnily – možnosti skříně, ladění, rozsahy a podobně…) byl vybrán renomovaný varhanář Vladimír Šlajch. Nedávno jsme si připomněli první výročí kolaudace tohoto díla, tedy jakési jeho první narozeniny. A to konkrétně 19. srpna.

Nové varhany mají dva manuály a pedál. Mezi tyto tři stroje je rozděleno sedmnáct rejstříků. V pozitivu, který je ovládán I. manuálem, jsou čtyři rejstříky, v hlavním stroji (II. manuál) osm a v pedále pět. Pozitiv se dá k hlavnímu stroji připojit přetahovací manuálovou spojkou a také pro pedál je zde spojka s hlavním strojem.

Proti původnímu nástroji, pro který byla skříň stavěna, má nový nástroj větší rozsahy – je zde použito plného rozsahu spodní oktávy (ne tedy již tzv. krátká oktáva bez tónů cis, dis, fis a gis), manuály mají nejvyšší tón d3 a pedál d1. Tím je umožněno provozování širšího repertoáru. Nástroj tak umožňuje provádět hudbu autorů severoněmeckých a středoněmeckých, ale část díla hlavních představitelů těchto oblastí, tedy Dietricha Buxtehudeho a Johanna Sebastiana Bacha, přece možné provádět není, protože i tento rozsah je pro některá jejich díla nedostatečný a především je zde použito modifikované středotónové ladění. Oba jmenovaní autoři (a mnoho jejich současníků) již zjevně počítali v řadě svých děl s jinými ladicími systémy. To ovšem není na závadu nástroje, je to zkrátka jeden z jeho charakteristických rysů, který bude udávat, jaká literatura se zde bude moci provádět.

Mechanická traktura je provedena výtečně. Kontakt varhaníka s nástrojem je vynikající a můžeme si jen přát, aby takových nástrojů pro prsty (a nohy) našich varhaníků bylo u nás více.

Jemné rejstříky jsou všechny krásné a velmi elegantně intonované. Jejich nasazení, barva a mísení s ostatními rejstříky jsou bezvadné. Několik píšťal má problémy s nasazováním (v nižších polohách), ale ty jsou výjimkami. Proti jemným rejstříkům působí poněkud ostře a někdy až snad hrubě rejstříky silné (zejména Mixtura hlavního stroje a principálové rejstříky ve vyšších polohách). To však je spíše věc vkusu a je jen dobře, že se projevilo cítění mistra varhanáře, a nástroj tak není šedým tuctovým kouskem.

Pedál je obohacen dvěma rejstříky, které nebývají u nás často disponovány, a to jemným rejstříkem ve dvoustopé poloze (tedy znějící dvě oktávy nad základní polohou) a rejstříkem jazykovým v osmistopé (tj. základní) poloze. Každý svým způsobem rozšíří zvukové spektrum pedálu. Dvoustopý registr jednak pomůže zjasnění basové linky ve spleti ostatních hlasů, ale také umožní vedení sólových linií nejen v basové poloze. Jazykový rejstřík je vždy v našich zemích vítaným zvukovým obohacením! Pomůže dodat celkovému zvuku majestátnost, ale také pomůže zvýraznění hlasu, který je svěřen pedálu. Zdejší nový nástroj je velmi zdařilým dílem, na které bude radost hrát a také ho poslouchat.

Ještě zmiňme „život kolem varhan“. Jaká je situace hudebního života hornopolického kostela? Při kostele působí chrámový sbor Hvězda; k nástroji putují varhaníci, aby si nový nástroj prohlédli a vyzkoušeli (díky patří místní správě za to, že je to těmto varhaníkům, pokud situace dovolí, umožněno); po úvodních slavnostech k otevření kostela po opravách je v plánu mnoho dalších akcí, takže posluchači budou mít jistě řadu příležitostí si tyto varhany při koncertech poslechnout. Díky nahrávkám (Jaroslav Tůma zde již pořídil nahrávku na CD a chystá se další) budou mít možnost poslechu i ti, kdo se do Police nedostanou fyzicky. Pro studenty HAMU se zde také v září uskuteční krátké interpretační kurzy právě pod vedením Jaroslava Tůmy.

Poslední tečkou budiž ještě zajímavost z nejbližšího okolí Horní Police. Sousední obec, Jezvé, která je pod společnou duchovní správou s Horní Policí, na kůru svého kostela sv. Vavřince ukrývá cenné historické varhany z roku 1796 z dílny vrchlabských Tauchmanů. Přesnější by bylo napsat „mezi kůry“ než jen „na kůru“, protože stejně jako v Horní Polici i zde jsou dva kůry nad sebou. Nástroj v Jezvé je však na nižším kůru a stojí rozdělený do pěti skříní. Ale o něm až jindy. Třeba až se také dočká opravy, kterou velmi potřebuje.

Dispozice varhan v Horní Polici:

I/II, II/P, ladění modifikované středotónové, a1 = 415 Hz

Foto: archiv autora