„Symbolicky se devět veřejnoprávních stanic včetně ČT art spojí do beethovenovského defilé, ve kterém zazní – hodinu po hodině – všech jeho devět symfonií.“

„Pod taktovkou svého amerického dirigenta Stevena Mercura provede Český národní symfonický orchestr úderem páté odpolední Beethovenovu Symfonii č. 5 Osudovou.“

„V devět večer se přihlásí Vídeň, kde bude oblouk přenosů završen zrovna tak jako kdysi skladatelův život. Beethovenova Devátá se rozezní prostranstvím přímo před Hofburgem.“

S ročním odkladem přesně za týden zazní z devíti evropských stanic Pocta Beethovenovi. Devítka evropských orchestrů postupně zahraje celou kolekci Beethovenových symfonií a ještě něco navíc. Česká strana přispěje proslulou „Pátou“, jak jinak než v pět hodin odpoledne, a to v podání Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou Američana Stevena Mercuria. Přenos, který čeští diváci mohou s určitým časovým posunem zhlédnout na programu ČT art, doprovodí průvodním slovem Jiří Vejvoda, který nyní celý projekt představuje čtenářům KlasikyPlus.

Tak jako všem, kdo v médiích přemýšlejí v předstihu, bylo i v ženevské centrále Evropské vysílací unie neboli EBU už před několika lety jasné, co bude globálním kulturním výročím roku 2020. Čtvrt tisíciletí od narození velikána jménem Ludwig van Beethoven. Číslovka 250 je opravdu kulatá. A přípravy na to, jak událost ztvárnit na obrazovce, tudíž probíhaly dlouhodobě. EBU, zastřešující desítky kontinentálních rozhlasů a televizí veřejné služby, sice sídlí – uprostřed drahého města – v neokázalých prostorách poblíž „pobočky“ OSN, ale její mediální moc i politický význam jsou zřejmé. Právě sem, do budovy se střešním výhledem na Mont Blanc, se totiž sbíhají členské příspěvky, ale především pomyslné nitky sestávající z podnětů a nápadů členských „veřejnoprávníků“. Ve sportu, ve zpravodajství a publicistice, v dokumentární tvorbě, v kultuře.

Silná EBU pak dokáže právě ve sportu, ale třeba i v klasické hudbě či opeře vyjednat s pořadateli přenosové či záznamové podmínky, na jaké by jednotlivé mediální domy nedosáhly. Málokdo si uvědomuje, natož aby to ocenil, že nebýt Evropské vysílací unie pravděpodobně bychom už neviděli olympiádu, kterou by snímala jen privátní konkurence, bohatá díky celoplanetárním reklamám. Ale možná ani vystoupení Tří tenoristů či Novoroční koncerty z Vídně. Žádná národní televize, Českou nevyjímaje, by sama vysílací práva nedokázala organizátorům uhradit, zatímco přispět financemi do celoevropského „veřejnoprávního balíčku“ zvládne.

Jindy se Ženeva sama ujímá vesla, aby zorganizovala akci, jakou lze stěží očekávat od „privátů“, pro něž je takzvaná vyšší kultura ztrátovou záležitostí. V duchu této myšlenky byl na červen loňského roku naplánován projekt Pocta Beethovenovi. Během jedné ze sobot se měl uskutečnit celoevropský televizní maraton, šikovně – protože jednoduše – vymyšlený. Do příprav bylo vloženo nemálo energie. Přišel však covid a panika s ním spojená. Do konce dubna 2020 se doufalo v zázrak – ale poté se i tato událost, podobně jako stovky jiných po celém světě, musela zrušit. S tím, že není všem dnům konec…

Celoevropská televizní Pocta Beethovenovi byla totiž jen o rok odložena a uskuteční se letos, v neděli 6. 6. 2021. V čem spočívá, o co v ní jde? Symbolicky se devět veřejnoprávních stanic včetně ČT art spojí do beethovenovského defilé, ve kterém zazní – hodinu po hodině – všech jeho devět symfonií. Každá z národních televizí získala šedesát minut, aby z místa, které považuje za vizuálně přitažlivé, přispěla do devítihodinového maratonu svým hudebním vkladem. Její část Pocty poputuje přímým přenosem do centrálního televizního studia ve Štrasburku, odkud si další země podle svých programových možností vyberou, co převzít. Zda vše od třinácti do dvaadvaceti hodin, anebo jen určitou část.

Pocta Ludwigu van Beethovenovi začne hodinu po poledni logicky v Bonnu, kde se skladatel – coby vnuk stejnojmenného muzikanta z oblasti dnešního Vlámska – 17. prosince 1770 narodil. Že z prostoru tamní univerzity zazní v podání Mahlerova komorního orchestru jeho Symfonie č. 1 C dur, op. 21, netřeba dodávat. Ve 14 hodin bude ze štrasburského studia předána štafeta do Národního koncertního sálu Dublinu, o hodinu později se ze slavného skalního kostela Temppeliaukio přihlásí Helsinky. Po nich Lucembursko. Tam, kde Beethovenova symfonie nepokryje celou hodinu, si poradí doplňky – například předehrami Egmont či Coriolan. A poté už nastane čas českého příspěvku.

V režii Adama Rezka mi bude zážitkem stanout v 17 hodin na Staroměstském náměstí, možná dokonce nahoře na radniční věži, a představit divákům po celé Evropě Český národní symfonický orchestr. Pod taktovkou svého amerického dirigenta Stevena Mercuria provede úderem páté odpolední – co jiného než Symfonii č. 5 c moll, op. 67, „Osudovou“. A k ní jako přídavek předehru k jediné Beethovenově opeře Fidelio. Zatímco orchestr se bude připravovat či dolaďovat na pódiu, stojícím – kouzlem nechtěného – u místa hromadné popravy takzvaných českých pánů před čtyřmi staletími, zkusím divákům stručně nastínit alespoň něco ze skladatelových příběhů spjatých s naším územím.

Jak známo, Ludwig van Beethoven pobýval v Praze, v Hradci nad Moravicí, ale také – opakovaně – v lázních Teplice. S těmi jsou spjaty dvě příhody, jedna spíš legrační a druhá naopak zvláštně osudová. Řeč je o letech 1811 a 1812, kdy se skladatel, už hluchý, přijel léčit, odpočívat a trochu komponovat. Seznámil se zde s další celebritou mezi lázeňskými hosty – literátem Johannem Wolfgangem von Goethe. O jednadvacet staršího kolegu Beethoven zprvu uctíval. Vše se ale údajně změnilo po jedné ze společných procházek v parku. Znenadání se proti nim šinula poměrně početná část panovnické rodiny, která se zde rovněž rekreovala. Zatímco Goethe zdvořile ustoupil z cesty a smekl, furiant Beethoven se udiveným zástupem bezohledně prodral. A básníka poté sepsul za údajnou servilitu k aristokracii, která své postavení bezpracně zdědila, zatímco on, gigant hudby, si jej musel vydřít…

V Teplicích Ludwig také napsal tajemný desetistránkový dopis neznámé „nesmrtelné“ milence, který neopatřil adresou a neodeslal, takže se dodnes zkoumá, komu byl určen. Dlouho byla favoritkou bádání mladičká, tehdy dvacetiletá baronka Therese Malfatti, jíž skladatel údajně věnoval skladbu Pro Elišku. Americký psycholog, muzikolog, hudební producent (a v mládí vášnivý marxista) Maynard Solomon však v knize z roku 1977 tvrdí, že šlo o sběratelku umění a mecenášku Antonii Brentano, tehdy ovšem už dvaatřicetiletou vdanou matku pěti dětí, které měl Beethoven pro změnu věnovat své Variace na Diabelliho. Hádanka je to stejně detektivní jako tajemná pouť Ludwigovy kštice, ustřižené nedlouho před smrtí, napříč dvěma staletími až do dneška… Což už je ale téma na další článek.

Vraťme se zpět k napjatě očekávané televizní neděli 6. června na artových stanicích po celé Evropě. Poté, co skončí česká hodinka v podání Hasenöhrlova ČNSO, přijdou na řadu Lugano, Atény a Štrasburk. Aby pak nastalo vyvrcholení, v devět večer se přihlásí Vídeň, kde bude oblouk přenosů završen zrovna tak jako kdysi – 26. 3. 1827 – skladatelův život. Beethovenova symfonie č. 9 d moll, op. 125, včetně Ódy na radost se rozlehne prostranstvím Heldenplatz přímo před Hofburgem. Na místě spjatém s mnoha událostmi rakouských dějin včetně zavrženíhodných, jakým zde byl 12. 3. 1938 slavnostní Hitlerův projev u příležitosti anšlusu. Kdo by na to ale pomyslel v památné kulturní chvíli, kdy před Vídeňskými filharmoniky pozdvihne taktovku stále hvězdnější americká dirigentka Karina Canellakis?

Nadílka to bude velkorysá. Co z ní uvidí a uslyší český divák, pokud projeví zájem? ČT art se, jak známo, dělí o „vysílací vlnku“ s Déčkem. Takže až od 22.10 hodin nabídne záznam z odpoledního Staroměstského náměstí. A  8.6. bude všech dalších osm Beethovenových symfonií v tv hávu k dispozici na webu čtart.cz. S nadějí, že až za šest let přijde další výročí, 200 let od Ludwigova úmrtí, už se žádné oslavy nebudou bezmocně posouvat…

Foto: Fb ČNSO, Marco Borggreve, Wikipedia (Lubor Ferenc – CC BY-SA 4.0), EBU