„Nic není zažité, jedná-li se o stagionové produkce.“

„Moc šikovná dáma, která umí přesně popsat fyziologická postavení mluvidel při různých obtížných českých hláskách. A pěvci reagují výborně.“

„Karita je pro mne vzorem umělecké odpovědnosti a náročnosti na sebe – a ovšem následně, nebo možná předcházivě, na druhé.“

Uplynuly čtyři roky od úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka. Přízní osudu se v roce 2012 po dvou desetiletích vrátil na post šéfdirigenta České filharmonie, který napoprvé nemohl zastávat dostatečně dlouho. Krutostí stejného osudu nemohl však ani napodruhé misi přirozeně završit. Poslední květnový den roku 2017 podlehl ve věku 71 let těžké nemoci. V roce, kdy se v únoru připomínaly jeho nedožité pětasedmdesáté narozeniny, přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající vzácné texty a neméně unikátní fotografie, které shromáždil v Londýně žijící publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider. Do sesbíraného materiálu nechává postupně nahlédnout. Inicioval a zachytil díky osobnímu přátelství i podrobná a intimní svědectví. Jedním z nich je deník, který z jeho popudu psal Jiří Bělohlávek na přelomu jara a léta 2016 v San Francisku. Připravoval a dirigoval v tamní Opeře Janáčkovu Jenůfu, režírovanou Olivierem Tambosim. Texty posílal „Sašovi“ na pokračování v emailech. V dnešním pokračování se objevují pasáže o sopranistce Karitě Mattile, o korepetování s dalšími sólisty a o jejich češtině, o nových a nových tvůrčích pokusech, o jídle i o štěnicích. A také o odpudivě aktualizované Carmen, která se tam zrovna hrála…

Deník / 7 Thu, 26 May 2016 23:51:56

Dnes jsem se věnoval zejména svému vlastnímu studiu – v opeře měla Jenůfa volný den (nesmyslný systém! – odbory!!!).

Učil jsem se Strausse Rosenkavaliera (závěrečné trio sopranistek, které budu tady řídit na gala koncertu k poctě dlouholetého, odcházejícího intendanta Davida Gockleye; vedle toho ještě povedu doprovod árie o měsíčku z Rusalky s Renée Fleming) a Janáčka Makropulos – až tady skončíme, po cestě domů se stavuji v Londýně k prvním dvěma dnům zkoušek na srpnový PROMS koncert.

Poslechl jsem si také celého Jakobína, naši nahrávku s BBC SO, kterou mi poslali k posouzení, protože ji chce nějaká firma vydat na CD. Je tam samozřejmě několik drobných poklesků, ale celkově je to moc pěkné provedení – třetí jednání s Janem Martiníkem v roli hraběte dokonce mimořádně zdařilé, tak jsem se rozhodl to pustit (Sašo, budeš mít další item do seznamu :-):-):-))

Odpoledne jsem měl interview v opeře a asi hodinu jsem tam poslouchal sedací zkoušku na Dona Carlose – je tam výborný tenor [Maxim Aksenov], ostatně v Carmen jsem slyšel také moc dobrého tenora, který v květinové árii v závěru, když jde nahoru do vysokého H, zpíval podle autorova zápisu diminuendo do piana – to jsem snad na živo ještě nikdy neslyšel, vždycky tam řvou jak tuři…Musím zjistit jeho jméno [Brian Jagde]…

Ovšem viděl jsem jen kousek jedné z hlavních zkoušek na Carmen – režíruje to nějaký velmi věhlasný režisér – takhle to uvádějí:

The ultimate femme fatale returns in a provocative staging by acclaimed director Calixto Bieito. His raw take on Carmen heightens the intense emotions pulsing through this tale of love, lust and murder. The result is a powerful account of a free-spirited woman and her obsessive lover. Be swept into Carmen’s deadly seduction as never before.

[Opravdová femme fatale se vrací v provokativní inscenaci uznávaného režiséra Calixto Bieita. Jeho drsné pojetí Carmen vystupňovává intenzívní emoce pulzující tímto příběhem lásky, touhy a vraždy. Výsledkem je působivý obraz nespoutatelné ženy a jejího posedlého milence. Nechte se unést Carmeninou smrtonosnou svůdností jako nikdy předtím.]

Viděl jsem začátek 1. dějství – bylo to dost nudné a nesmyslné – a 2. jednání, které bylo přímo odpudivé, hrubé, bez estetiky, respektive s estetikou ošklivosti, násilí, a bez úcty k partituře. Pozoruhodné bylo, že i hudební stránka převzala tu hrubost, násilí, zběsilost a nedostatek krásy. Jednání, které se má odehrávat v krčmě Lillas Pastia, je na holém jevišti, kam přijedou představitelé Mercedesem, vypotácejí se opilí z auta; dámy odezpívají terzetto v nejrůznějších vyzývavých polohách, například ležíce na autě; Carmen, když zpívá a tančí Josému, se s ním chystá ke koitu; Zuniga, když zpívá “sám otevírám a vcházím” proleze zadními dveřmi auta atd. – samý geniální nápad. A hrubost za hrubostí – Zunigu zkopou a zmlátí ležícího na zemi a pak se všichni zase nacpou do Mercedesu a odjedou…

Můj spolupracovník, pan režisér Tambosi, když jsem mu o tom říkal, mne ujistil, že tohle je velmi umírněná práce pana Bieita, že viděl nějakého Verdiho, kde na jevišti hlavní představitelé masturbovali a sperma jako posílali na vlaštovkách do publika… Asi je to klinický případ…a bude to kasaštyk – soumrak umění či spíše společnosti!!!

Pak jsem se vrátil domů, uvařil si pozdní oběd – výbornou houbovou polévku a půl porce grilovaného steaku, kterou jsem si přinesl z restaurace včera: ty porce jsou pro mne nezvládnutelné. Nejlepší z toho vedle polévky byl pečený brambor na sucho.

Dnešní procházka mne vedla opět do Fisherman’s Wharf, u vody se mi líbí.

Korepetitor M. Piatt, J. Bělohlávek a asistent dirigenta J. Marcheso

Měl jsem dosud dvě velké hudební zkoušky, v nichž jsem probral s pěvci celou operu, a z toho mi vyvstala potřeba osobních korepetic s představiteli Lacy a Števy a se všemi malými rolemi. Ty malé role jsem už v dalších dnech zrealizoval a bylo pozoruhodné, jak rychle se zpěváci učí, pokud jim člověk opravdu dá přesnou analýzu problému, a hlavně pokud trvá na jeho odstranění. Ale to jsem již popsal v předcházejícím raportu.

S orchestrem jsem už měl tři frekvence, už jsme prošli docela důkladně celou operu a kusy 1. jednání jsem už mohl opakovat. Ještě budu mít jednu orchestrální zkoušku čtenou a pak dvě sedací zkoušky se zpěváky i sborem.

Včera mne moc příjemně překvapil sbor, který je opravdu dobře připravený a je schopen reagovat a rychle proměňovat, a to i v obtížných podmínkách aranžovací zkoušky, kdy hlavní fokus je samozřejmě na hereckých akcích.

Máme jazykového poradce, je to paní Radoslava Biancalana – Češka, provdaná za Itala, ale žijící zde v USA.

Moc šikovná dáma, která umí přesně popsat fyziologická postavení mluvidel při různých obtížných českých hláskách. A pěvci reagují výborně.

R. Biancalana a J. a A. Bělohlávkovi

Deník / 8 Fri, 27 May 2016 21:06:08

Dnešek byl celkem nepříliš zajímavý – korepetoval jsem nejprve s Karolkou, tu se mi podařilo naučit několik českých slov a opravit jí intonaci na pár místech. Celkově všichni mladí pěvci podceňují důležitost výrazného vyslovování konsonantů a tím je jejich projev matný. Jsou ale docela rychle schopni se na to adaptovat, ale vždy jen na tu chvíli, kdy na tom “rajtuju”… druhý den už toho tam moc nezbývá… je to běh na delší trať.

Pak byla hodina s Lacou: pan Burden je zkušený pěvec a velmi schopný. Nicméně roli stále ještě neovládá. Dokud kouká do not, vypadá to dobře, ale odpoledne pak při scénickém zkoušení v tom dosti plul. Ale je to inteligentní a muzikální chlap a bude to asi moc dobré. Jenom mu asi musím pořád stát za zadkem a připomínat mu všechno… Pan režisér opět zrušil večerní frekvenci, tak jsem opět využil kus času na opakování s Lacou. Bylo to velmi prospěšné.

Odpolední zkouška byla také s Karitou a musím říct, že se vyplatí být trpělivý a vydržet všechny její manýry velké hvězdy, protože když potom se do toho pustí, je to výtečné. Užili jsme si oboje…

Když jsme se loučili, tak mne držela dlouho v objetí a říkala mi do ucha, jak moc velkou inspirací pro ni jsem a jak je šťastná, že to děláme tady společně… To se samozřejmě dobře poslouchá. Pro mne ona je vzorem umělecké odpovědnosti a náročnosti na sebe (a ovšem následně, nebo možná předcházivě, na druhé!!!).

To, že šla do role Kostelničky včas, je veliká výhra pro tu roli – bude ji zpívat skvěle mnoho let!

Jsem nervózní z faktu, že jsem minulý pátek objednal novou kreditní kartu od American Express, dostal jsem potvrzení, že byla odeslána na adresu divadla, měla přijít ve středu, a ani dnes to nedošlo. Budu to muset asi reklamovat, počkám do pondělí…

Dnes bylo poprvé opravdu letní teplo kolem poledne, ale stále se projevuje, že když najednou foukne vítr od moře, tak je zima, slunce neslunce. S radostí jsem dnes prohlédl gauč v obývacím pokoji a zjistil, že je to rozkládací lože, tak až přijede Anna, budeme moci spát každý na svém. V master bedroomu je sice quasi queen bed, ale je dost měkká, a hlavně my se neumíme nerušit při převalování a já vstávám každou hodinu a někdy i víc, když mne popadnou křeče do nohou… tak to bych Annu hrozně rušil a ona zase mne. Takhle to bude dobré. Už se na ni těším.

Deník / 9 Sun, 29 May 2016 07:48:43

Dnešní zážitek je zcela nehudební – probudil jsem se v noci s desítkami štípanců a našel v posteli krvavé stopy a malé broučky. Tak jsem jich mnoho pobil a několik exemplářů chytil do uzavíratelného kontejneru, abych měl vzorek a důkaz.

To probuzení se několikrát opakovalo a vždy přibyly nějaké úlovky… Ráno jsem byl pěkně flekatý na rukou i na těle, tak jsem dal zprávu do oddělení opery, které mi pronájem apartmánu zprostředkovalo, a musím k jejich chvále říct, že začala okamžitá akce. Na internetu jsem si parazity identifikoval jako “bed bugs” – česky štěnice! Ihned byl informován majitel bytu a objednána odborná služba, která převrátila byt vzhůru nohama, a zítra přijdou jej vydezinfikovat. Zítra půjdu spát do hotelu, a pak by to prý mělo být v pořádku se zárukou na několik let… Štípance jsou červené fleky, které docela vydatně svědí, ale nesmí se to drbat, aby se z toho nestaly infekční záněty. Tak to mám jako povyražení.

V opeře jsem měl další čtenou orchestrální zkoušku, dnes už to bylo lepší, dost značnou část opery jsme pojednali. Pozítří už bude první sedačka s pěvci. Odpoledne jsem ještě byl chvíli na režijní zkoušce – pracovalo se na závěru druhého jednání, znovu musím konstatovat, že Karita je nejlépe připravená, je to radost poslouchat její češtinu a sledovat, jak stále není spokojena a vylepšuje to. Chodí se ptát na drobné nuance a upevňuje si vše v paměti.

Večer jsem šel na představení Carmen – je to pro mne smutná zkušenost. Už jsem o tom psal včera. Dnes ovšem bylo druhé obsazení, takže ani ta pěvecká kvalita nebyla tak na výši. Nebylo to špatné, ale ani omračující. Těch pitomých sexuálních gagů, kolik ta inscenace přináší, to je hrůza, a hrozné je, že většinové publikum se tomu směje a akceptuje to. Hrubost a nepěknost!

Ale potěšil jsem se zprávou, že konkurs královny Alžběty v Bruselu vyhrál náš pianista Lukáš Vondráček – to je skvělý úspěch – je to první Čech, který soutěž vyhrál!!

Strop v hledišti San Francisco Opera 

London: Mon 30/05/2016 22:01

Drahý Jiří,

Snažil jsem se vysledovat předchozí produkce Jenůfy Oliviera Tambosiho a našel mj. recenzi DVD z roku 2005, v jejímž závěru touží recenzista po verzi s Karitou Mattilou a janáčkovským dirigentem.

Takže neviděl Tvoji produkci s Karitou v Met, kterou také režíroval Tambosi, a pokud vím pošesté – po Londýně, Hamburku, Barceloně, LA a Met.

Když se nad tím zamyslím, tak chápu, že do SF letíš s poměrně exaktní představou, jak to vše bude, když už to všichni – až na určité zpěváky – máte tak zažité, a ještě k tomu spolu, včetně výpravy i kostýmů…

A já se Tě pořád ptám na očekávání a kdovíco…

Otázka ale stejně je, jak to, že Tvoje koncertní provedení v Londýně mělo tak velkolepý, devastující, úžasný dopad, aniž bylo umocněné vším, co v ideálním případě k opeře patří, zda nakonec ta maximální koncentrace na hudbu samotnou není s to dosáhnout větší služby právě hudbě samotné. Ta odpověď je relativně jednoduchá, tj. záleží především na operní produkci, její kvalitě a umocnění nebo odmocnění hudebního zážitku, ale stejně evidentně není koncertní provedení samoúčelné.

Ne, že bych Ti nedržel palce, aby to v SF bylo MAXIMÁLNĚ umocněné!!!

Moc Tě zdravím

Tvůj

Saša

Deník / 10 Mon, 30 May 2016 20:20:27

Drahý Sašo,

NIC není zažité, jedná-li se o stagionové produkce. To, že jsem už jednou pracoval s panem Tambosi na inscenaci Jenůfy, přináší jedině fakt klidu, že vím, že jeho koncepce jde v duchu Janáčkova díla, že nevymýšlí blbosti, aby byl atraktivní pro snobské publikum, které třeští po excesech. Jinak po 10 letech samozřejmě není ani potuchy po nějakém společném vnímání se zpěváky, protože jsou vesměs jiní! My tady zažíváme výjimku s Karitou, protože po koncertních provedeních s ČF před měsícem jsme samozřejmě vzájemně naladěni na stejné vlně. Ale provádění živých inscenací (nebo koncertů) má nezaměnitelnou kvalitu právě v tom neustálém vývoji, takže je to pokaždé jiné! Pan režisér také pokračuje ve svém hledání tvaru inscenace a tedy i on přináší nové prvky, detaily a návrhy dílčích změn. Takže si nedělejme iluze o nějaké fixované podobě interpretovaného díla! A je to dobře!!!

Režisér O. Tambosi, K. Mattila a J. Bělohlávek

A mohu dodat, že i v symfonickém repertoáru – například Dvořák, Smetana či Janáček v ČF – přestože v základu jsou ty kreace pevně zakotveny v tradici, každé nové uvedení opět nese kvalitu nového tvůrčího pokusu, snahy o čerstvý pohled na známou materii, a bez této kvality by to nebylo umění, ale fušérská macha!

A tak, když se ubírám někam k dalšímu studování oblíbeného titulu, jdu s otevřenou myslí, bez velkých konkrétních očekávání – předpokládám jistou úroveň ansámblu, velmi rychle při prvních dotecích zjistím, jak tomu je ve skutečnosti (mnohdy překvapení všeho druhu oběma směry!) a na základě tohoto zjištění rozvíjím svoji pracovní strategii. Jsou věci, které mohu za relativně krátký čas ovlivnit, někdy zásadně, ale také jsou věci, které jsou mimo moji možnost zásahu, a tam hledám způsob, jak problém obejít a neuškodit ani společnému dílu, ani nositeli potíže.

Měl jsem krásný den, jel jsem lodí do Larkspuru, kde mne čekal můj bývalý spolužák a nejlepší kamarád ze školy a z Kühnova dětského sboru, který tam je na návštěvě u svého syna. Takže jsem Pavla, kterého jsem neviděl možná dva roky (občas jsme se setkávali ještě s Josefem, dalším spolupěvcem ze sboru na pivečko), potkal v Kalifornii. Život přináší podivuhodná překvapení – tohle bylo moc milé…

Zítra máme první orchestrální sedačku se zpěváky – začíná jít do tuhého… :-):-):-) – a potom jedu na letiště přivítat Annu! Sláva!

(Pokračování za týden)

Za poskytnutí materiálů děkujeme A. Goldscheiderovi

Foto: Alexander Goldscheider, Jiří Bělohlávek, Petr Veber a archiv autora