„Naše jubilejní sezóna bude, inu, nekompromisní,“ konstatoval úvodem dnešní tiskové konference ředitel JFO Jan Žemla a stručně popsal, co diváky například čeká.“

„Zástupkyně primátora statutárního města Ostrava Lucie Barankova-Vilamová dodala stručně a výstižně, že ‚Janáčkova filharmonie je prostě klenot‘.“

„Marketingový tým JFO nechal novinářky i novináře dopravit do někdejší Janáčkovy vilky v Hukvaldech nápaditě: nefalšovaným double-deckerem.“

Tradice symfonického tělesa ve třetím největším městě naší země je takřka stoletá, protože první symfonický orchestr zde vznikl roku 1929. Byl ovšem vnímán jako rozhlasový a na velké interpretační úkoly se spojoval s kolegy z operního orchestřiště tamního divadla. Pod změnou názvu na Ostravský symfonický orchestr vykročil pak roku 1954 do své další etapy, tehdy pod vedením dirigenta Otakara Paříka. Další Otakar, Trhlík, se na dirigentském stupínku ujal své mise v roce 1971, kdy už se „jeho“ těleso nazývalo Janáčkova filharmonie Ostrava. Ponechávám stranou, že mezitím, jmenovitě od dvaašedesátého, působil orchestr coby Státní filharmonie Ostrava…

Skutečnost, že zásadním předělem na této cestě je ovšem dnes vnímáno vročení s číslovkou 1954, se zrcadlí v oslavách jeho sedmdesátin. Chcete-li – sedmdesáté koncertní sezóny, do níž Janáčkova filharmonie Ostrava vstoupí po letní odmlce. Už nyní se ale začínají prodávat vstupenky a na cestě je katalog, výtvarně výpravný jako vždy. Sečteno a podtrženo, zmíněné okolnosti byly příčinou tiskové konference, která se uskutečnila 18. května dopoledne. A to v prostředí, které je odkazem Leoše Janáčka doslova prosycené. Zástupkyně i zástupci médií byli totiž pozváni do vilky v Hukvaldech, kterou Mistr roku 1921 zakoupil, nechal opravit a často v ní pobýval, aby ji pět let po jeho smrti, ve třiatřicátém, vdova Zdeňka poprvé nechala zpřístupnit veřejnosti, i když zprvu jen vybraným návštěvám.

„Naše jubilejní sezóna bude, inu, nekompromisní,“ konstatoval úvodem tiskové konference ředitel JFO Jan Žemla bez okolků. A stručně popsal, co diváky mimo jiné čeká. „Těšit se mohou na řadu významných sólistů. Jelikož jsem původním zaměřením klavírista, neopominu zmínit například mladého kanadského virtuóza Jana Lisieckého. Ale vystoupí řada dalších, jako například trumpetista Gábor Boldoczki. A co víc, před náš orchestr předstoupí ženy v roli dirigentek, a to jak Brazilka Simone Menezes, tak Francouzska Lucie Leguay.“ Koncertní sezóna bude, jak Jan Žemla připomněl, bohatá v rovině symfonické i komorní, ale nezapomíná se ani na crossoverová lákadla, situovaná do multifunkčního Gongu, či na dětské diváky.

Potěšilo, že pochvalně se o Janáčkově filharmonii Ostrava vyjádřili zástupci politické scény, která je na úrovni města i regionu důležitým finančním přispěvatelem. „Toto těleso je bezesporu chloubou Moravskoslezského kraje,“ uvedl náměstek hejtmana Lukáš Curylo, který zároveň zavzpomínal na rodinnou tradici: „Předplatné na jeho koncerty si pořizovali už moji rodiče, takže není přehnané tvrdit, že jsme přiznivci ostravské filharmonie už přes padesát let…“ K tomu náměstkyně primátora statutárního města Ostrava Lucie Baránková Vilamová dodala stručně a výstižně, že „Janáčkova filharmonie Ostrava je prostě klenot“, čímž si ovšem takříkajíc naběhla na to, že každý klenot se nejlépe vyjímá v odpovídajícím pouzdře. Jinými slovy, řeč se nevyhnutelně stočila na téma nového koncertního sálu, které po personálních změnách na ostravském magistrátu nepřestává být aktuální. Nadějně působí skutečnost, že proces po obdržení stavebního povolení pokračuje; nyní se čeká na to, za kolik by byli zájemci o vybudování nového koncertního prostoru (a zároveň rekonstrukce stávajícího Domu kultury) schopni dílo vytvořit. Opatrně volená slova paní náměstkyně mi připomněla nadčasový bonmot o tom, jaký je rozdíl mezi diplomatem a dámou: Když diplomat říká ano, myslí možná; když říká možná, myslí ne – ale ne nikdy neříká, protože jinak by nebyl diplomat. Naopak říká-li dáma ne, myslí možná; říká-li možná, myslí ano, ovšem ano nikdy neříká, neboť jinak by nebyla dámou…

Manažer orchestru Ondřej Daněk informoval, že v příští, jubilejní sezóně čeká Janáčkovu filharmonii Ostrava řada koncertních turné po Evropě, konkrétně v tak kulturně ikonických metropolích, jako jsou Paříž, Berlín či Vídeň: „Tam vystoupíme v proslulém Musikvereinu, Zlatém sále zdejšího Spolku přátel hudby, který má slavnou tradici i vyhlášenou akustiku. Pro náš orchestr je možnost hrát v takovém prostředí, kde jeho výkon stoupá, velmi inspirující. I proto budeme opakovaně zajíždět do nedaleké koncertní síně v polském městě Bielsko-Biała, která je čerstvě zpřístupněná a zvukově znamenitá.“ Nešlo se ovšem také nevrátit k dobrodružství z nedávného úspěšného turné v Japonsku, kde JFO zastihlo krátké, ale vydatné zemětřesení přímo během jednoho z koncertních večerů: „Trvalo to sotva pár vteřin,“ shodli se pánové Žemla a Daněk, „zprvu jsme varovné zvukové signály vnímali jen jako obvyklou reakci citlivé techniky na jakési drobné překročení vnitřních norem, ale pak to i s námi v hledišti pořádně zatřáslo, takže pro naše hudebnice a hudebníky na pódiu to musel být šok. Nikomu se naštěstí nic nestalo, přestali sice pochopitelně hrát, ale po dohodě s pořadateli se následně pokračovalo.“

Po emocích ovládla tiskovou konference fakta z úst vedoucí marketingu a obchodu JFO, Petry Javůrkové: „Spolu s oceňovanou fotografkou Ditou Pepe a s týmem dalších spolupracovníků se těšíme na speciální knihu k sedmdesátiletému výročí, která by měla spatřit světlo světa v listopadu. Ještě předtím však chystáme leccos dalšího, co podle mého názoru ocení kromě publika i naši firemní partneři, kterým děkujeme za podporu.“ Ostatně, jedno překvapení vstřebali už 18. května novinářky i novináři, které nechal marketingový tým JFO dopravit do Hukvald nápaditě: novinkou ostravské veřejné dopravy, nefalšovaným double-deckerem. Svezl se v něm někdy někde za svého života i Leoš Janáček? A líbilo se mu to? Nevím. Zato vím, že by se si vychutnal tři věty ze svého kvartetu Z podnětu Kreutzerovy sonáty v podání souboru Benda Quartet, které tuto tiskovou konferenci stylově orámovaly.

Foto: Radim Kolibík, P. Hrubeš, Marco Borggreve, JFO