„Dalo se čekat, že půjde o výjimečné okamžiky – a to se také stalo.“

„Je stále svá, dokonalá, imponující, emotivně zpívající, umělkyně s hlasem, který míří do srdce a který se dá rozpoznat po několika tónech.“

„Kompletně mladičké těleso, které dirigenta hltalo a které hrálo, jak nejlépe umělo.“

Koncert v rámci letošního mimořádného čtyřdílného cyklu Pomáháme s Českou filharmonií chtěl upozornit na význam pravidelného dárcovství krve. Měl však ještě další rozměry. Díky vkladu, který dali programu Sir Simon Rattle a Magdalena Kožená, se stal silným uměleckým završením celé sezóny, v nečekanosti jejich příjezdu do Prahy tak zvláštním, jak zvláštní bylo celé „koronavirové“ jaro. Příležitost tento večer dostala i Česká studentská filharmonie. A poprvé se při něm sešlo v Rudolfinu opravdové publikum. Ve zcela zaplněném přízemí, naštěstí už bez takzvaných rozestupů, sice ještě s textiliemi přes obličej, ale přece už na opravdovém koncertě, který dal naději, že na podzim se snad začne doopravdy zase úplně normálně.

Tři měsíce bez skutečných koncertů zdevastovaly hudebníky i publikum. Program s výběrem Slovanských tanců a s písněmi Gustava Mahlera a Luciana Beria byl nyní emocionálním nárazem. O tom, že Sir Simon a Lady Rattle vystoupí v Praze, informovala filharmonie pouhý týden před koncertem. Byl to dobrý, hodně dobrý nápad, ať už vzešel od kohokoli. Bylo to překvapení. Hodně dobré překvapení. Dalo se čekat, že půjde o výjimečné okamžiky – a to se také stalo. Dvořák byl skvostně a rozkošně propracovaný, Mahler hluboce prožitý a Berio nádherně hubatý a neoposlouchaný.

Magdalena Kožená si letos v tichosti připomíná celé čtvrtstoletí mezinárodní pěvecké dráhy, započaté ve dvaadvaceti vítězstvím na soutěži v Salcburku a pak vydáním CD s áriemi z Bachových kantát a oratorií. (Připomněli jsme na jaře v článku …s Bachem na cestě do světa.) Je stále svá, dokonalá, imponující, emotivně zpívající; umělkyně s hlasem, který míří do srdce a který se dá rozpoznat po několika tónech, všestranná, stejně dobrá v barokní i v moderní hudbě. Od Mahlera zazpívala Pět písní na texty Friedricha Rückerta. Nenahlížej do mých písní, Já dýchal sladké vůně dech, Já žiji vzdálen této země hluku, Čas půlnoční, Máš-li rád pro krásu… Poetické, posmutnělé… První byla okouzlená, druhá pobavená a šibalská, třetí naplněná bolestí i patosem, čtvrtá v pomalém tempu táhlá, nalomená, nádherná. A pátá nekonečně krásná, podobně jako Adagietto z Mahlerovy Páté. Pěvkyně v samozřejmé shodě s dirigentem přirozeně a bez afektu kouzlila se slovy, s dynamikou a výrazem, s nasazováním a rozechvíváním tónů, s uměním předat přesně to, co cítí a chce. Vyznění poslední písně cyklu v jejím podání a v náladě orchestrální dohry, kterou dirigent naplnil krásou dotýkající se nekonečna, zůstane v paměti hodně dlouho; tiché tóny smyčců a harfy a útržky melodie v partu anglického rohu měly v tomto okamžiku skutečné posvěcení.

Z úplně jiného rodu jsou Lidové písně Luciana Beria. Napsal je v komornějším aranžmá v šedesátých letech pro svou tehdejší partnerku Cathy Berberian, americkou pěvkyni arménského původu, a v sedmdesátých letech je upravil pro velký orchestr. Texty pocházejí z Ameriky, Arménie, Francie, ze Sicílie, Sardinie i z pevninském Itálie a v případě poslední a nejchytlavější písně z Ázerbájdžánu. Magdalena Kožená je ovládla v jejich různých jazycích, náladách a způsobech zpěvu, od zjihlých i vyzývavých přes pohodové až po rozmarné a rozverné i ukřičené, od sopránové polohy po hluboký naturální rejstřík. Berio, jindy vyhroceněji modernistický, je zde v komorně pojatém doprovodu občas trochu provokativní, ale často až překvapivě umírněný. Písně mají ducha, charakteristický náboj a svéráz, jsou mnohotvárné, každá je jiná a všechny podařené. Možná některé pěvkyně mohou dosáhnout ještě extrémnějších výrazových poloh a rozdílů mezi písněmi, ale i toto provedení bylo zcela suverénní a mělo zralou neodolatelnost.   

Ve výběru ze Slovanských tanců, z nichž postupně na přeskáčku zaznělo všech osm z druhé řady a jeden z řady první, se Siru Simonovi vystřídaly na pódiu dva orchestry. Filharmonici začali a skončili a uprostřed programu je na tři z tanců vystřídala Česká studentská filharmonie plus vybraní žáci základních uměleckých škol: kompletně mladičké těleso, které dirigenta hltalo a které hrálo, jak nejlépe umělo. Samozřejmě, že je poznat rozdíl od profesionálů, například a zejména když se ozve tutti smyčců, v případě studentů s tlustším zvukem. Ale vnímali mimořádně a hráli velmi tvárně, snažili se sledovat a naplňovat smysl pozorných, vstřícných, návodných, ale rozhodně ne příliš zjednodušených gest, sledujících nejmenší detaily partitury. Dařilo se jim výborně. A nebylo těch gest málo.

Když dirigoval Českou filharmonii, zejména právě v Dvořákovi, vystupňoval Simon Rattle modelování nuancí do minuciézních podrobností. Inicioval a připomínal pozastavení a zvolnění, ritardanda a acceleranda, kouzelně vázal přechody mezi náladami, zřetelně zvýrazňoval některé méně nápadné hlasy, podtrhl obřadnost nebo melancholii v některých tancích i energii a stupňovanou ohnivost v jiných. Tak detailně propracované, inspirované a s potěšením neúnavně modelované Slovanské tance hned tak zase neuslyšíme. Místy bezděky upomněly jakoby na promenádní koncerty a na lehkonohý vídeňský repertoár, ale mnohem častěji bylo zřejmé, že jde o svébytný, svérázně zabarvený projev, na který nemohla Evropa v druhé polovině devatenáctého století nereagovat a jemuž i tento mimořádně muzikální dirigent dobře rozumí.

Simon Rattle dirigoval Českou filharmonii vůbec poprvé před rokem. Dirigent, který do předloňska šestnáct let spoluvytvářel profil a renomé nejlepšího světového orchestru, Berlínských filharmoniků, má na pódiu co říci. Byla radost sledovat jeho podrobné a neformální vedení, jeho mimiku, kontakt s hráči zleva doprava, včetně okamžiků, kdy „odkládal“ taktovku odpočinout do levé ruky a pokračoval naléhavě jen pravou. Působí upřímně, entuziasticky. Je uznalý: po páté z Mahlerových písní se prodral mezi pulty až k Vojtěchu Jouzovi, jehož sólo na anglický roh, v jedinečné konstelaci po posledních slovech zpívaných sólistkou, dotvořilo hudbu k dokonalosti…  

Česká televize zařídila přímý přenos, koncert bylo možné sledovat také na sociálních sítích filharmonie. A protože k nim patří možnost okomentovat příspěvek osobními vzkazy a díky, mnozí ji využili. Počet zhlédnutí šel do mnoha desítek tisíců, komentáře do stovek. Takže například: Lovely! Best since Janet Baker ! From Sweden. /  Magnifique concert, merci. / Bravo studentům! ❤ / Děcka paráda, hráli jste jak o život. Fantastický, profesionální výkon. Budu si to ještě muset několikrát pustit, abych potěšil svou duši. /  Pozdrav zo Slovenska! / Gruß aus Franken! / БРАВО, ИЗЫСКАННОМУ ПЕНИЮ ПЕВИЦЫ!!!!! /  Dívam se s tátou. Áďa 7 let. 

Foto: ČT – KlasikaPlus