„Výtečný trumpetista se v Plzni uvedl hned dvěma koncertantními skladbami.“

„Tarköviho hra se v Hummelově koncertu vyznačovala lehkostí, perfektním zvládnutím chromatických běhů a melodických skoků, bohatou ornamentikou; v druhé větě pak zpěvnou kantilénou.“

„Již úvodní motiv v Gemrotových Sentencích napověděl autorovu návaznost na domácí hudební tradici.“

Bohužel jen zřídka si Plzeňská filharmonie zve jako sólisty hráče na dechové nástroje. Kvalita však kompenzovala kvantitu, když se na koncertním pódiu plzeňské Měšťanské besedy objevil proslulý maďarský trumpetista Gabor Tarkövi, jehož jméno 8. února přilákalo do řad abonentů i mnoho orchestrálních hráčů z širokého okolí, jak profesionálních, tak amatérských. Koncert se odehrál pod taktovkou šéfa orchestru Chuheie Iwasakiho.

Rodák z Ostřihomi Gabor Tarkövi (*1969) se narodil v hudební rodině, kde jeho první kroky v hudbě vedl sám otec. Po absolutoriu Hudebního gymnázia Jánose Richtera v Raabu (Györu) byl přijat na Pedagogickou školu Ference Liszta v Budapešti, kde se stal žákem Györgyho Geigera. V hlavním městě Maďarska ve svém studiu pokračoval na Hudební akademii Ference Liszta u Frigyese Varasdyho. Další zkušenosti získával od hudebního skladatele Györgyho Kurtága (*1926) a legendárního trumpetisty Hanse Gansche (*1953). V devadesátých letech začal svoji kariéru orchestrálního hráče, která vedla z angažmá ve Würtenberské filharmonii v Reutlingenu (1991–1994) přes posty prvního trumpetisty v Berlínském symfonickém orchestru (dnešním Konzerthausorchesteru Berlin) a Symfonickém orchestru Bavorského rozhlasu (od roku 1999) až do orchestruBerlínských filharmoniků (2004–2019). Vedle své bohaté kariéry orchestrálního hráče se průběžně věnoval i komorní hudbě, a to jako člen soubor žesťových nástrojů Pro Brass, Austrian Brass Connection, Wien-Berlin Brass Quintet a Berlin Philharmonic Brass Trio. Jako sólový hráč vystoupil s řadou orchestrů v Evropě, v Japonsku, Číně a USA. V současné době Tarkövi působí jako docent hry na trubku na Karajanově akademii Berlínských filharmoniků.

Výtečný trumpetista se v Plzni uvedl hned dvěma koncertantními skladbami v jednom večeru, což v programech tamějších symfonických koncertů nebývá zvykem. V Hummelově koncertu se mohla v plné míře uplatnit hráčova virtuozita, v následujícím koncertu Václava Trojana navíc i jeho mnohaleté zkušenosti orchestrálního hráče.

Bratislavský rodák Johann Nepomuk Hummel (1778–1837) vyzkoušel ve svém proslulém Koncertě pro trubku a orchestr Es dur všechny možnosti, které v jeho době poskytoval nový typ trubky opatřený klapkovým systémem. Původně byl koncert napsán v méně hratelné tónině E dur, která však umožňovala lépe využít spodní rejstřík. Tarköviho interpretace se vyznačovala lehkostí, perfektním zvládnutím chromatických běhů, melodických skoků, dále bohatou ornamentikou, v druhé větě provázené pouze smyčci naopak krásnou kantilénou, v níž Hummel reagoval na italskou, belcantovou operní tvorbu.

Téměř se stejným záměrem prověřit schopnosti a dovednosti interpretů vznikla i druhá koncertantní skladba večera – Koncert (Concertino) pro trubku a orchestr plzeňského rodáka Václava Trojana (1907–1983). Skladbu napsal v roce 1977 na objednávku hudební soutěže Pražského jara. Začíná vojenskou trubkovou fanfárou a pracuje s několika charakterově odlišnými tématy. Právě zde se prokázal hráčův cit pro spolupráci s orchestrem. Zaujal jeho zvukově vyrovnaný tón a příkladná artikulace rychlých pasáží. Umělec byl za svůj výkon bouřlivě aklamován, publiku se vzápětí odměnil nádherně vylehčeným, v pianu decentně předneseným neokázalým Schubertovým Dostaveníčkem.

Oba koncerty rámovaly orchestrální kompozice. V úvodu zazněly Sentence: Tři epizody pro 15 smyčců Jiřího Gemrota (*1957). Již úvodní motiv, ohlas melodiky moravského folkloru, napověděl autorovu návaznost na domácí tradici. Tímto je Gemrotův hudební jazyk srozumitelný a přístupný současnému posluchači, který by se jinak o soudobou hudbu nezajímal. Hledáním nových prvků a postupů Gemrotova tvorba nepostrádá napětí a nese tak pečeť konkrétního osobitého výrazu. Skladba poprvé představená v roce 1987 v rámci Týdne nové tvorby ukazuje, jaké široké výrazové a zvukové možnosti poskytuje smyčcový orchestr – od mrazivého pianissima vysokých poloh v začátku kompozice přes nástrojová sóla až po úseky znějící v zářivém tutti. Houslové sólo na postu koncertního mistra působivě přednesla Olga Alicja Osmolińska. Skladba byla provedena v přítomnosti autora. On i orchestr sklidili zasloužené ovace.

Závěr patřil první z tanečních suit italského skladatele Ottorina Respighiho (1879–1936) nazvaných Staré zpěvy a tance. Jedná se o orchestrální transkripce renesančních a raně barokních motivů, původně psaných pro loutnu, které se však již v době svého vzniku hrály v různých nástrojových obsazeních. Takové je např. vstupní Baletto, připisované loutnistovi Simone Molinarimu (1550–1615), nebo druhá Gagliarda Vincenza Galileie (? – 1591). Autoři následující Vilanelly a závěrečného tance Passo mezzo e mascerada, v němž se výrazně uplatňuje raně barokníefekt echa, zůstávají neznámí. Orchestr tyto poslechově vděčné skladby přednesl v požadovaných tempech vycházejících z choreografie tanců. V sólových partiích zaujala hobojová sóla Petry Hajžmanové.

Chuhei Iwasaki se opět prezentoval nejen jako zkušený dirigent, jenž svými gesty dokáže hráče inspirovat k nejlepšímu výkonu, ale i jako umělec, výrazně a úspěšně podporující českou hudební tradici.

Foto: Filharmonie Plzeň / Jan Kantor