„Francouzský vokálně-instrumentální soubor Les Traversées Baroques se věnuje systematicky hudbě 17. a 18. století.“

„Judith Paquier, hráčka na historické dechové nástroje, v tomto souboru hraje na cink někdy nazývaný cornetto.“

„Víra v podání české mezzosopranistky Dagmar Šaškové je energická a nekompromisní postava, která přímočaře vyhrožuje Ďáblu i Smrti.“

Velikonoční festival duchovní hudby patří již dvaatřicet let neodmyslitelně ke koloritu Velikonoc v Brně. Koncerty v brněnských kostelích mají svoje posluchače a bývají s předstihem zcela vyprodané. Zastavení, zklidnění, smíření… Barokní i soudobá hudba nachází své uplatnění letos od 13. do 27. dubna a v úterý 15. dubna se v kostele sv. Janů u minoritů představil francouzský soubor Les Traversées Baroques ve spolupráci s mezzosopranistkou Dagmar Šaškovou.

Po Janových pašijích Arva Pärta, které festival zahájily v neděli 13. dubna v kostele u sv. Jakuba, pokračoval koncert 15. dubna v kostele sv. Janů u minoritů. Traduje se, že je to kostel s nejlepší akustikou v Brně a zdá se mi, že je to pravda. Zcela zaplněný prostor ochotně vracel měkké zvuky barokních nástrojů i stylový zpěv.

Francouzský vokálně-instrumentální soubor Les Traversées Baroques se věnuje systematicky hudbě 17. a 18. století. Založili ho v roce 2008 partneři, dirigent Etienne Meyer a Judith Paquier, hráčka na historické dechové nástroje. V tomto souboru hraje na cink někdy nazývaný cornetto. Ten je předchůdcem jak dřevěných, tak žesťových nástrojů a užíval se ještě v 18. století. Má překvapivě znělou a jasnou barvu, a je tedy vůdčím nástrojem v souboru, spolu s prvními houslemi. Soubor hrál v obsazení tří dechových nástrojů, tedy cink, fagot a pozoun, který zaujímal sólovými vstupy, na druhé straně smyčce, dvoje housle, viola da braccio, dvě violoncella, kontrabas a basso continuo, které se střídalo s cembalem v recitativech. I v tomto malém obsazení dokázali hudebníci vytvořit měkkou hudební texturu, která doprovázela pět zpěváků. Tři muži a dvě ženy měly za úkol vytvářet postavy, které spolu vedly disputace v sepolcru (smuteční skladbě) benátského skladatele Marc‘Antonia Zianiho, který se stal za Leopolda I. císařským dvorním kapelníkem. Sepolcra byla tehdy oblíbenými hudebně-dramatickými útvary, hranými zejména na Velký pátek.

La Morte vinta sul Calvario (Smrt přemožena na Kalvárii) je název oratoria provedeného v úterý 15. dubna v kostele sv. Janů. Zahájil ji efektně Ďábel v podání českého basisty Jaromíra Noska. Ten nastavil i laťku pěveckého stylu, který se dobře pojil s barokní tradicí přirozeným a rovným basem, dobře se nesoucím prostorem. Postavu Smrti, která se velmi hlásila o zásluhy na skonu Ježíše, zpíval kontratenorista Maximiliano Baños, argentinský zpěvák. Jeho hlas byl o poznání zastřenější, ale dostatečně barevný, aby dokázal basistovi kontrovat. Postavu Lidské přirozenosti s příznačně přirozeným a nosným tenorem přednesl francouzský pěvec Vincent Bouchot, stojící ve výrazu nad oběma abstraktními postavami. Příběh doplňují dvě ženské postavy, jednu ztvárnila sopranistka Capucine Keller ze Ženevy, jejíž soprán se stříbrně nesl prostorem a snad až příliš oproti nastavenému charakteru skladby se pokládala do tvorby otevřeného tónu. Postavu Duše Adamovy podala s entuziasmem, kterým kárala Smrt za její troufalý čin. Stěžejní a nosnou postavou je Víra, v podání české mezzosopranistky Dagmar Šaškové je to energická a nekompromisní postava, která přímočaře vyhrožuje Ďáblu i Smrti, že jejich čin bude v budoucnu stále trestán. Dagmar Šašková tu ční nad všemi ostatními zpěváky, barvou hlasu se staví na úroveň sopránu a září barvou i energií. Společné závěrečné „Kéž vstane…” je polyfonní proklamací a vítěznou oslavou Vzkříšení, kde se proplétají hlasy v rovnocenném vyjádření poselství. 

Publikum odměnilo potleskem výkon ansámblu a přídavek na sebe nenechal dlouho čekat. Dirigent Etienne Meyer se nejprve pokusil z papírku přečíst úvodní větu česky, ale následně rychle přešel na francouzštinu, kterou pohotově překládala do češtiny Dagmar Šašková. Po poděkování publiku sdělil, že soubor připravuje nový program, ze kterého přednesou část z díla stejného autora, Marc‘Antonia Zianiho, z jeho skladby Stabat Mater. Tím se nálada koncertu dostala do zcela jiné, ztišené polohy a dojemné dílo přikovalo publikum do sedadel. Byl to dobrý závěr koncertu a ještě lepší upoutávka na případný další koncert.

Foto: Julian Veverica