PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„V opeře je Salome samostatně uvažující subjekt a do proroka se zamiluje, jakmile ho uvidí. Je úplně jiný, než co až dosud viděla; člověk, který jí, jako dosud jediný, nepochlebuje, ale dokonce odporuje.“

„Linda Ballová je ideální představitelkou ‚šestnáctileté princezny s hlasem Isoldy‘, jak ji charakterizoval Richard Strauss. Její křehký zjev kontrastuje s průrazným hlasem, plným vášně a dramatického napětí.“

„Závěrečná scéna, při které Salome hlavu zkoumá, ochutnává, líbá, dokonce do ní i kope, tiskne ji k sobě, takže se celá potřísní krví, stále víc a víc graduje jak v hudbě, tak ve výrazu.“

Operu Richarda Strausse Salome uvedlo v sobotu 17. června Národní divadlo v Brně jako poslední operní premiéru sezóny. Na jevišti Janáčkova divadla operu inscenoval režisér David Radok a hudebně ji nastudoval Marko Ivanović. Inscenace se setkala s nadšeným přijetím publika.

„Janáčkovo divadlo má dobrou atmosféru. Je tu specifická energie.“

„Salome změnila způsob vnímání hudebního dramatu. Je o překračování všech limitů i tabu, šokující dílo o nelidskosti, amorálnosti; o tom, kam až je člověk schopen zajít.“

„Je zajímavé, že Strauss pracoval podobně jako Janáček a ve stejné době. Strauss si napsal sám libreto podle hry Oscara Wilda; není to zpěv na poezii, ale na prózu.“

David Radok vyrostl a vystudoval díky emigraci spolu s rodiči ve Švédsku, kde se věnoval operní režii. Po revoluci se vrátil a začal působit rovněž v České republice. Vedle Národního divadla v Praze pracuje pravidelně i v Janáčkově opeře Národního divadla v Brně. Společně s dirigentem a skladatelem Marko Ivanovićem uvedli už opery Věc Makropulos, Modrovousův hrad, Monument, Tři fragmenty z Juliette a Lidský hlas nebo Petera Grimese. V současnosti společně připravují inscenaci opery Salome od Richarda Strausse, premiéru má 17. června. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se David Radok zamýšlí nad námětem Salome, vrací se k inscenaci Brittenova Petera Grimese, naznačuje, jaké opery nemá rád, a distancuje se od povrchních režijních aktualizací.

„Námluvy s Janáčkovou operou byly dramatické. Obrátili se na mne, jestli bych mohla být „cover“ na Emilii Marty, když budou na turné v Šanghaji s Věcí Makropulos, to bylo v roce 2017. Nakonec onemocněla hlavní představitelka a zavolali mi v den představení.“

„Salome překračuje všechny zažité konvence a hranice ve svém chování vůči všem.“

„Dostala jsem se k paní Editě Gruberové, která mi zajistila předzpívání u své profesorky Ruthilde Boesch ve Vídni. Měla jsem u ní několik hodin, ale z další spolupráce nakonec sešlo.“

Linda Ballová je slovenská sopranistka, která se v brněnské opeře představuje již v páté inscenaci. Vždy zaujala zvučným a pevným sopránem, křehkým vzezřením, bezproblémovou muzikalitou a přirozeným herectvím. Nyní ji čeká premiéra Straussovy Salome, kde ztvární hlavní postavu. Pěvkyně tvrdí, že je to úkol, co ji posouvá o další stupně operního umění dál.

„Bude to možná znít jako klišé, ale opravdu mám nejraději Leoše Janáčka a jeho operu Z mrtvého domu. Dalším mým oblíbencem je Richard Strauss, jehož Salome právě připravujeme. Je to náročná, ale ve finále nejvíc vzrušující práce, a to jak s orchestrem, tak se zpěváky.“

„Jestli má nějaký režisér potřebu sdělit něco z moderní doby moderním způsobem, není myslím lepší cesty, než je nová, moderní opera. Z historického hlediska taky chceme zanechat dějinám hudby vzorky dnešní doby.“

„Musíme si upřesnit, co jsou současní autoři, já bych to období vymezil na posledních sto let. V této poslední době existovala spousta skvělých skladatelů, které ještě vůbec neznáme a kteří propadli sítem dějin zcela nezaslouženě. Takový Otakar Jeremiáš, Josef Bohuslav Foerster, Mieczysław Weinberg, nebo brněnský František Gregor Emmert, Alois Piňos, Arnošt Parsch… je tu spousta krásné hudby, na kterou by se nemělo zapomínat.“

Ondrej Olos je dirigentem Janáčkovy opery a je pověstný svojí důkladností a pečlivostí. Patří ke střední generaci dirigentů, kteří prošli brněnskou JAMU a kterým se daří prosazovat nejen v domácím prostředí. Působí v souboru již dvacet let a stojí za nastudováním většiny operních titulů, i když ne vždy jako hlavní dirigent. Je to on, na kterého se mohou hudebníci i pěvci vždy spolehnout a který vytváří stabilní a bezpečné klima v souboru.

„Obsazení španělského barytonisty Luise Cansina do titulní role bylo šťastným tahem.“

„Laskavý a moudrý nadhled, smířlivé uzavření děje. A strhující finále – nenápadně mistrovská fuga.“

„Začínám si uvědomovat, že jsem byl osel, konstatuje hrdina ve šmrncovním překladu Marie Kronbergerové.“

Nejnovější brněnský operní titul vydařeným způsobem propojuje invenci skladatele Giuseppe Verdiho a nápaditost režiséra Ondřeje Havelky. Potkali se v Mistrově posledním díle, které v roce 1893 všechny překvapilo. Po dvou tuctech dramat přišel totiž s komedií podle Shakespeara. Zábavnou i rozšafně moudrou. Národní divadlo Brno v Janáčkově divadle hraje od středy Falstaffa, hravou inscenaci, hudebně i divadelně opravdu dobrou.

„Alcina byla zkomponována pro Händelovu první sezónu v Královském divadle Covent Garden v Londýně.“

„Árie je zasazena do mollové tóniny s disonantní harmonií a složitým rytmem, které odrážejí temnější a složitější povahu postavy.“

„Dovedné využití hudebních motivů, které odrážejí emocionální stavy postav, a nápadité kostýmy a scénografie, která se zdá být ideální rovnováhou mezi tradicí a modernou, dotvářejí pohlcující a fantastický svět opery.“

Barokní opera Alcina Georga Friedricha Händela, jej poslední představení v této sezóně, zaplnila v neděli 26. března do posledního místa vyprodaný sál brněnského Janáčkova divadla. Inscenace, která měla premiéru loni v únoru, vznikla v koprodukci Národního divadla Brno, Théâtre de Caen a Opéra Royal de Versailles, a to v režii Jiřího Heřmana a v hudebním nastudování Václava Lukse.  

„Veselá vdova se směje na účet jakéhosi malinkého balkánského státečku v kulisách rozmařilé Paříže. Ale podstatná je jiskřivá i melodická hudba a zápletka, která je docela vtipná.“

„Státní finance malé země jsou utraceny a hrozí bankrot a pomoci má mladá krajanka, Hana Glawari, která se po krátké době po svatbě s bohatým bankéřem, který byl štědrým sponzorem státní kasy, stala vdovou s dvaceti miliony.“

„Orchestr pod taktovkou Jakuba Kleckera neztrácel napětí a vídeňskou příchuť a v jeho podání se hudba třpytila jako šampaňské. Sólisté podávali skvělé pěvecké výkony a dokonce se povedla i próza.“

Operní soubor Janáčkova divadla přinesl s poslední premiérou klasický operetní titul, což činí asi tak jedenkrát za deset let. V pátek 3. února si na první premiéře členové opery s chutí zahráli a zazpívali sladkobolné melodie i svižné kuplety operety Veselá vdova, jedné z nejúspěšnějších operet Franze Lehára. U dirigentského pultu stál dirigent Jakub Klecker, na scéně Davida Janoška připravila režijně inscenaci Magdalena Švecová, spolu s choreografem Martinem Packem. V kostýmech Zuzany Přidalové zpívali Hanu Glawari Veronika Rovná, hraběte Danila Roman Hoza, hraběte Camilla de Rosillon si zazpíval Martin Šrejma, barona Mirko Zetu představoval Jan Šťáva a jeho ženu Valencienne Andrea Široká. Sbor Janáčkovy opery připravil Martin Buchta a byl doplněn o komparzisty, kteří obstarali i taneční složku.

„Generace dirigentů, kteří jsou dnes na vrcholu, vystudovala na AMU. Jakub Hrůša, Tomáš Hanus, Jakub Klecker a ještě i já, všichni pocházíme z moravské metropole a šli jsme do Prahy za možnostmi, které AMU poskytovala.“

„Především vím, že nikdy nesmím orchestr podceňovat. Hráči poznají hned, jak je dirigent připraven a taky jak slyší. Poznám, kdy mne zkouší a kdy si dělají legraci, nebo naopak mlží.“

„Mám rád nová prostředí a kolektivy a rád poznávám jejich specifika, která jsou dána jednak krajem, kde orchestr působí, a samozřejmě hlavně lidmi, kteří tu hrají.“

Robert Kružík je dirigent, který vzešel z brněnského hudebního prostředí a přes své mládí se už stačil etablovat u několika divadel a orchestrů. Všude překvapuje svým nadhledem, precizností a spolehlivými uměleckými výkony.

„Díky tomu, že part apoštola připadl Tomaszi Koniecznému, získalo provedení špičkové parametry.“

„Paradoxem je, že v době, kdy Janáček jako vcelku neznámý brněnský umělec marně pracoval na přípravách provedení díla, byl Nowowiejskij skladatelem se světovým ohlasem.“

„Jde o skladbu, která by mnohem šťastněji vyzněla v chrámovém prostředí.“

Oratorium Quo vadis, pozdně romantické dílo Felikse Nowowiejského s tématem prvních křesťanů v Římě, zaznělo na festivalu Janáček Brno nejen jako zajímavé zapomenuté hudební dílo, ale dokonce také jako svého druhu janáčkiana. Leoš Janáček usiloval v Brně kolem roku 1910 o jeho uvedení, ale z plánů tehdy sešlo. Naplnily se až letos. Jen škoda, že koncert musel být v sále Stadionu, v prostoru akusticky klasice skutečně nevyhovujícím, ba dokonce škodícím.