KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Hudební apokryf o apoštolu Petrovi v české premiéře english

„Díky tomu, že part apoštola připadl Tomaszi Koniecznému, získalo provedení špičkové parametry.“

„Paradoxem je, že v době, kdy Janáček jako vcelku neznámý brněnský umělec marně pracoval na přípravách provedení díla, byl Nowowiejskij skladatelem se světovým ohlasem.“

„Jde o skladbu, která by mnohem šťastněji vyzněla v chrámovém prostředí.“

Oratorium Quo vadis, pozdně romantické dílo Felikse Nowowiejského s tématem prvních křesťanů v Římě, zaznělo na festivalu Janáček Brno nejen jako zajímavé zapomenuté hudební dílo, ale dokonce také jako svého druhu janáčkiana. Leoš Janáček usiloval v Brně kolem roku 1910 o jeho uvedení, ale z plánů tehdy sešlo. Naplnily se až letos. Jen škoda, že koncert musel být v sále Stadionu, v prostoru akusticky klasice skutečně nevyhovujícím, ba dokonce škodícím.

S orchestrem brněnského Národního divadla a se sborem Slovenského národního divadla připravil pro festival sobotní odpolední koncert dirigent John Fiore. Hlavní postavou je v díle situovaném do starověkého Říma apoštol Petr. Díky tomu, že jeho part připadl basbarytonistovi Tomaszi Koniecznému, získalo provedení špičkové parametry. Mezinárodně uznávaný pěvec oslnil hlasovým fondem a krásnou barvou hlasu, zanícenou deklamací, impozantními kantilénami a přirozeným charismatem. Vůbec není těžké si ho promítnout do největších wagnerovských rolí – a jejich parametry ověnčil i tuto úlohu. Kdyby kvůli ničemu jinému, pak kvůli němu stálo za to dílo vyslechnout. Ale objevnost zařazení do programu festivalu je nutné ocenit tak jako tak.

Quo vadis, Domine, to je klíčová věta v oratoriu, které si název vzalo ze stejnojmenného románu Henryka Sienkiewicze, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1905 – z knihy vydané poprvé v roce 1896. Kam kráčíš, Pane? To je otázka apoštola Pavla, kterému se zjeví Ježíš. Petra, vůdčí osobnost komunity prvotních křesťanů, pronásledovaných císařem Neronem, nasměruje odpověď „Do Říma…“ doslova do jámy lvové, zpět do metropole mocné říše. Nechtěl své ovečky opustit, ale podlehl přemlouvání, aby se zachránil. Nyní se rozhoduje v Římě přece jen zůstat, vyznávat Krista a třeba za to přinést i nejvyšší oběť… Nejde o biblický příběh, předlohou je moderní literatura a staré legendy. Apoštol Petr tady figuruje v romantickém apokryfu, který má ale jednoznačný patos zásadního vyznání víry i sílu velkolepého osobního dramatu.

Do provedení přispěla nepřeslechnutelným způsobem dramatická sopranistka Csilla Boross, menšími party pak David Szendiuch a z nejmladších Daniel KfelířRobin Červinek.

Akustika sálu provedení ochudila o dozvuk, působivý… a někdy i milosrdný. Zvláště v případě sboru, jehož limity se tak ještě víc chvílemi obnažovaly. Jde o skladbu, která by mnohem šťastněji vyzněla v chrámovém prostředí.

Američan John Fiore se vyskytuje v různých významných divadlech, i v Metropolitní opeře, kde v devadesátých letech řídil tamní vůbec první uvedení Dvořákovy Rusalky. Jako šéf byl v Evropě činný v uplynulých dvou desetiletích mimo jiné v divadlech Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu nebo v Norské národní opeře v Oslo. Do Česka se vrací pravidelně. V Praze dirigoval Pucciniho Děvče ze Západu, Čajkovského Evžena Oněgina, Wagnerova Parsifala nebo Fibichův Pád Arkuna, ale do tuzemských operních dějin se zapsal zejména jako dirigent prvního kompletního provedení Wagnerova Prstenu Nibelungova v pražském Národním divadle. Uskutečnilo se v roce 2005.

Oratorium Quo vadis připravil jako monumentální historický výjev, v opulentně hlasitých sborových částech trochu zdlouhavý, ve scénách s apoštolem Petrem naopak až operně rozevlátý.

Skladatel, dirigent, varhaník a pedagog Feliks Nowowiejski (1877-1946) byl současníkem Josefa SukaVítězslava Nováka, ale také třeba Karola Szymanowského, Richarda Strausse, Edwarda Elgara, Ottorina Respighiho nebo Charlese-Marie Widora. Oratorium Quo vadis zkomponoval jako třicetiletý v Berlíně. Premiéra definitivní verze v amsterdamském sále Concertgebouw v roce 1909 přinesla skladateli mezinárodní uznání, následovaly desítky provedení po Evropě i v Americe, včetně autorem řízeného koncertu v newyorské Carnegie Hall. O Nowowiejském jsme psali podrobněji v roce 2021 v SeriáluPlus Klasika v souvislostech.

Oratorium, které hned tak asi v tuzemsku zase živě nezazní, prozrazuje, že skladatel nebyl na svou dobu velkým novátorem. V jeho hudbě zaznívají intonace odkazující k nejlepším tradicím německé vokální hudby, možná až k Mendelssohnovi, ale ještě víc upomínající na Wagnerovy opery; v harmonii ovšem i na výdobytky pozdních romantiků směřujících k expresionismu…

Nejlépe se mu kompozičně dařilo ve směle koncipovaných oslavných, případně pochodových plochách. Zejména v prvním dílu, ale i v závěru oratoria jich je hodně, vysoká dynamika trochu nahrazuje skutečný dramatismus. Ostatně, triumfalistický postoj k historii ze strany katolické církve, která mu jako Polákovi jistě nebyla cizím světem, byl aktuální ještě dlouho. Nakonec je mu však potřebné přiznat, že podobně vznosně vyklenul i melodie podporující apoštolova slova.

Paradoxem je, že v době, kdy Janáček jako vcelku neznámý brněnský umělec a kulturní aktivista marně pracoval na přípravách provedení díla, byl Nowowiejskij skladatelem se světovým ohlasem. Právě díky Quo vadis, dílu vezoucímu se tak trochu na dobové vlně zájmu o Sinkiewiczovy romány… Dnes je tomu naopak – Janáčka jako jednu z nejzajímavějších osobností hudby dvacátého století hrají světová divadla, zatímco Nowowiejského pozapomenutý, nijak progresivní odkaz si pro sebe objevují maximálně tak Poláci. Druhým paradoxem je, co přesně Janáčka na Quo vadis tak zaujalo, když sám jako tvůrce, jak z odstupu vidíme, směřoval už opravdu jinam…

*******

Foto: M. Olbrzymek 

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky