„Alcina byla zkomponována pro Händelovu první sezónu v Královském divadle Covent Garden v Londýně.“

„Árie je zasazena do mollové tóniny s disonantní harmonií a složitým rytmem, které odrážejí temnější a složitější povahu postavy.“

„Dovedné využití hudebních motivů, které odrážejí emocionální stavy postav, a nápadité kostýmy a scénografie, která se zdá být ideální rovnováhou mezi tradicí a modernou, dotvářejí pohlcující a fantastický svět opery.“

Barokní opera Alcina Georga Friedricha Händela, jej poslední představení v této sezóně, zaplnila v neděli 26. března do posledního místa vyprodaný sál brněnského Janáčkova divadla. Inscenace, která měla premiéru loni v únoru, vznikla v koprodukci Národního divadla Brno, Théâtre de Caen a Opéra Royal de Versailles, a to v režii Jiřího Heřmana a v hudebním nastudování Václava Lukse.  

Händel použil libreto opery L’isola di Alcina, kterou v roce 1728 v Římě nastudoval Riccardo Broschi. Získal je  o rok později při svých cestách po Itálii. Příběh, částečně pozměněný pro lepší soulad, byl původně převzat z epické básně Ludovica Ariosta Orlando furioso. Opera obsahuje několik hudebních sekvencí s příležitostí k tanci. Zmíněné části byly zkomponovány pro tanečnici Marii Sallé. Alcina byla určena pro Händelovu první sezónu v Královském divadle Covent Garden v Londýně. Premiéra se konala 16. dubna 1735. Stejně jako ostatní skladatelova díla žánru opera seria, upadla i Alcina v zapomnění; po obnovení v Brunšviku v roce 1738 byla znovu uvedena až v roce 1928 v Lipsku.

Opera se odehrává na kouzelném ostrově patřícím Alcině, krásné, ale nebezpečné kouzelnici, která svede každého muže, který se na ostrově ocitne, a promění ho ve skály nebo divoká zvířata, když ji omrzí. Její poslední obětí je rytíř Ruggiero, díky čemuž ho jeho snoubenka Bradamante (spolu se svým poručníkem Melissem) následuje na ostrov v přestrojení za muže jménem Ricciardo. Jeho cílem je osvobodit ho pomocí kouzelného prstenu, který může zlomit Alcinino kouzlo. Plán se však zvrtne, to když Alcinina sestra Morgana je svedena Ricciardem a opustí svého předchozího milence Oronteho, což způsobí všeobecný chaos. Melissemu se nakonec podaří nasunout prsten na prst Ruggiera, který náhle vidí, že ostrov je pustinou odkopnutých milenců, jakým je ve skutečnosti i on sám. Spolu s Bradamante vymyslí plán na útěk z ostrova, ale Alcina zjišťuje, že má zlomené srdce, upřímně se zamilovala do Ruggiera.

První scéna prvního dějství začíná orchestrální předehrou, v níž orchestr složený ze členů ansámblu Collegium 1704 – patřícího mezi nejlepší ansámbly na poli historicky poučené interpretace a vedeného Václavem Luksem, který je považován za naprostou špičku – uvádí dvě hlavní témata opery. První téma je živá a energická melodie hrána smyčci, která představuje kouzelný ostrov Alcina. Druhé téma, hrané dechovými nástroji, je melancholičtější a introspektivnější a předznamenává temnější témata a konflikty, které se objeví později v opeře. V úvodní scéně exceluje sopranistka Pavla Vykopalová s árií „O s’apre al riso“ virtuózní ukázkou její hlasové obratnosti a kontroly. Árie je zasazena do mollové tóniny s disonantní harmonií a složitým rytmem, které odrážejí temnější a složitější povahu postavy. Alcina ovládá svůj kouzelný ostrov prostřednictvím své hlasové virtuozity, když předvádí řadu hlasových běhů a trylků, které zdůrazňují její sílu a kontrolu. Její další árie „Di‘, cor mio“, je ve formě A-B-A a doprovází ji jemná a řídká orchestrace sestávající ze sólových houslí a cembala. Úvodní část árie je v jednoduché, přímočaré melodii, která odráží počáteční nevinnost a naivitu. Druhá část je propracovanější a ornamentálnější. Vyjadřuje rostoucí vášeň a touhu postavy po lásce. Následující árie je živá a energická skladba plná pěvecké akrobacie, která nejspíše ukazuje radost a vzrušení Morgany z vyhlídky na získání Ricciardovy lásky. V poslední scéně zazní árie Morgany „Tornami a vagheggiar“, jiskřivá a temperamentní skladba, která ukazuje hlasovou hbitost a šarm Doubravky Součkové. Árie je v rychlém a živém tempu, se složitou a virtuózní melodií, která odráží Morganinu hravou a koketní povahu. Sbor, ztvárněn v česku nejprestižnějším barokním souborem Collegium vocale 1704, se vyznačuje složitou a komplikovanou vokální strukturou, kdy každá postava zpívá svou vlastní výraznou melodii, která se prolíná s ostatními. Harmonie jsou bohaté a složité a odrážejí překrývající se a protichůdné emoce postav. Za zmínku mimo jiné stojí excelentní hra theorbisty Jana Krejči, která byla ladná, precizní, a přesto se dokázala prosadit přes orchestr a sólisty. Hudba úvodního dějství je rozmanitá a vyladěná a odráží proměnlivé nálady a emoce postav. Händelovo mistrovské využití melodie, harmonie a orchestrace vytváří bohatou a komplexní zvukovou krajinu, která posluchače vtáhne do dramatu příběhu.

Druhé dějství pokračuje v rozvíjení dramatických konfliktů a citových složitostí, které byly představeny v dějství prvním, a vyznačuje se větší naléhavostí i intenzitou, protože postavy jsou stále hlouběji zapleteny do kouzel a iluzí ostrova. V preludiu zní pochmurná a truchlivá melodie v podání smyčců, která odráží melancholickou a smutnou náladu následující árie. Alcininy árie jsou virtuózními koncerty plné hlasových ohňostrojů a pyrotechniky, a jsou laděny do pomalého tempa s jednoduchou a prostou melodií, která podtrhuje hluboký pocit ztráty a zoufalství postavy. Árie „Mi lusinga il dolce affetto“ je zasazena do durové tóniny a vyznačuje se jasnými, optimistickými harmoniemi, které odrážejí radost a naději, kterou Ruggiero, tentokrát v obsazení Raye Cheneze, cítí, když uvažuje o budoucnosti s Bradamante, ztvárněnou Václavou Krejčí Houskovou. V další scéně přichází Roman Hoza v roli Melissa, jež přichází Ruggiera zachránit a zlomit kouzla ostrova. Ruggierova árie „Verdi prati“ je pastorální a idylická skladba s jemnou a plynulou melodií, kterou doprovází smyčce a dechy. Árie je zasazena do durové tóniny a navozuje pocit naděje a optimismu, který kontrastuje s temnějšími tématy prvního dějství. Árie „Ah, mio cor!“, kterou zpívá Alcina, je jednou z nejslavnějších árií z opery. Árie má formu árie da capo, přičemž část A vyjadřuje Alcininu bolest s úzkostí a část B nabízí naději s útěchou. Zvláště účinná je instrumentace v části A, kde housle hrají klesající figuru, která zdůrazňuje pocit ztráty a zoufalství. Oddíl B je optimističtější, přidávají se hoboje a fagoty a vytvářejí pocit optimismu a naděje. Árie „Ombre pallide“ je zasazena do pomalého, posmutnělého tempa, čímž zdůrazňuje zoufalství a smutek postavy Alciny, která uvažuje o ztrátě své lásky.

V úvodní árii třetího dějství „Credete al mio dolore“ vyjadřuje Morgana svou úzkost a zoufalství ze ztráty Ruggierovy lásky. Árie je laděna do pomalého a truchlivého tempa s jednoduchou a prostou melodií, která podtrhuje hluboký pocit ztráty a smutku postavy. Orchestrace je střídmá a jemná, jemný doprovod hlasu tvoří sólové housle a cembalo. Naproti tomu duet „Sta nell’Ircana“ je zasazen do rychlého tempa a odráží naléhavost a vzrušení postav, které se připravují na závěrečnou bitvu s Alcinou. Hudba třetího dějství rovněž odráží měnící se emocionální stavy postav. V duetu „Non è amor, né gelosia“ vedou Ruggiero a Bradamante hravý a koketní dialog, který podtrhuje jejich rostoucí přitažlivost a vzájemný obdiv. Duet je laděn do živého a optimistického tempa, které odráží hravou a radostnou náladu postav. Dechberoucím momentem tohoto dějství, který zcela odpoutal pozornost od děje na scéně, byla sólová hra violoncellistky Hany Flekové.

Podmanivé melodie, složité harmonie a komplexní charaktery z opery dávají dohromady nadčasové dílo, které dodnes těší publikum. Dovedné využití hudebních motivů, které odrážejí emocionální stavy postav, a nápadité kostýmy a scénografie, která se zdá být ideální rovnováhou mezi tradicí a modernou, dotvářejí pohlcující a fantastický svět opery.

Foto: Marek Olbrzymek