„Svět básníků, k nimž se vztahoval, měl přímý vliv na jeho vlastní tvorbu, na představy o tom, co chce svými tóny říct.“

„Julius Zeyer se stal úhelným básníkem Sukova lyrického světa.“

„Otokara Březinu Suk choval v takové úctě, že se jej ani neodvážil osobně vyhledat.“

Byl skladatel a houslista Českého kvarteta Josef Suk takříkajíc neliterárním hudebníkem, když se nerad vyjadřoval písemně a nenabízel ani slovní výklady svých děl? Opak je pravdou – úzce se vztahoval ke světu současných básníků, zejména k Zeyerovi, Sovovi a Březinovi. Dá se to doložit zcela konkrétními příklady z jeho díla. V mládí četl severské autory. Vážil si Čapka. A po vzniku Československa se jeho kontakty s literáty prolínaly s politikou, když jeho přáteli byli muži blízcí Masarykovi – filozof Drtina a publicista a historik Herben.

Josef Suk nepatřil ke skladatelům, kteří by zasáhli do všech oblastí a žánrů kompozice. Nenapsal žádnou operu, kromě sborů na lidové texty jeho vokální dílo tvoří vlastně jen tři samostatné písně. Nerad se vyjadřoval písemně, nenapsal paměti jako jeho současníci Novák a Foerster, ke svým symfonickým dílům nepodával vzletný výklad a formulaci programu přenechával přátelům. Mohlo by se tak zdát, že Suk byl „zcela neliterární hudebník“, jak prohlásil německý muzikolog Ludwig Finscher. Opak je však pravdou: nejenže díky všelijakým zmínkám v korespondenci i jinde můžeme zrekonstruovat Sukův čtenářský profil, lze také argumentovat, že svět básníků, k nimž se vztahoval, měl přímý vliv na jeho vlastní tvorbu, na esteticko-spirituální představy o tom, „co“ chce svými tóny říct. V tom smyslu literárním hudebníkem byl.

O intimním vztahu Josefa Suka k poezii svědčí už fakt, že zhudebnil zpaměti (s drobnými obměnami) Sládkovu báseň „Buď svatý mír v tvých prsou, duše drahá“ ze sbírky Sluncem a stínem (1887). Píseň vznikla 1. března 1902 na zájezdu Českého kvarteta v Terstu a je výrazem starosti o nemocnou manželku Otilii, která doma chovala několik týdnů starého syna. Výběr Sládkovy básně není náhodný i proto, že Sládek – stejně jako Suk – navštěvoval Dvořákovo letní sídlo na Vysoké, a můžeme ho tak chápat jako básníka-svědka Josefovy a Otiliiny lásky. Josef Suk v mládí hltal severské autory, Henrika Ibsena či Knuta Hamsuna. K okouzlení Hamsunovým Panem (1894, česky 1896) přirovnával dojem z Novákova Smyčcového kvartetu č. 2 D dur, který České kvarteto mělo na repertoáru. A je doloženo, že na místa v Ibsenovi, jimž nerozuměl, se dotazoval Julia Zeyera, který příslušná místa pohotově vyhledal v norském originále.

Právě Julius Zeyer (1841–1901) se stal poté, co Zdenka Hlávková zprostředkovala jeho nabídku na zkomponování hudby k jeho scénické pohádce Radúz a Mahulena (premiéra 6. dubna 1898), úhelným básníkem Sukova lyrického světa. Suk se v komponování hudby k Radúzovi osvobodil, melodie mu „jen tekou“. Volba mladého skladatele byla neobyčejně šťastná, jeho kongeniální hudba provází zeyerovské inscenace dodnes, naposledy v Tylově divadle v Plzni v inscenaci Štěpána Pácla. Pro Suka znamenal Radúz umělecký přelom, ale také rezervoár, k němuž se opakovaně vracel při komponování dalších, již čistě instrumentálních skladeb. Nejznámějším motivem pocházejícím z Radúze a vyskytujícím se v mnoha dalších Sukových dílech je motiv smrti, dvě zvětšené kvarty, jedna stoupající a jedna klesající, položená o tón výš. Zeyer se tak stává zdrojem osobité hudební symboliky s literárními kořeny.

Nemocný básník požádal mladého skladatele pro velký úspěch o spolupráci ještě jednou, tentokrát na náboženském dramatu Pod jabloní. To mělo premiéru až po Zeyerově smrti 28. prosince 1902. Suk zpočátku váhal, pozdní Zeyerův mysticismus mu nebyl blízký, a Zeyer si rovnou představoval „malý náběh k opeře“. Nakonec se však, pod dojmem lásky dvou hlavních hrdinů Živana a Danice a asi i z úcty k Zeyerovi, nechal přesvědčit. Protože hra zapadla, sestavil z hudby k ní později alespoň suitu; ani ta se však bohužel téměř nehraje. Pro tryznu k prvnímu výročí Zeyerovy smrti Suk napsal hudbu k živému obrazu ze Zeyerova básnického cyklu Vyšehrad (1880). Podle názvu živého obrazu („Když slunce nad Vyšehradem zapadlo“) se jednalo zřejmě o pasáž z části Ctirad líčící smrt kněžny Libuše. Slavnost se konala u Letohrádku královny Anny, kde byl mimochodem později – v pražských Chotkových sadech v roce 1913 – vztyčen Zeyerův monumentální pomník s postavami z jeho děl. Sukova hudba si pod názvem Elegie nachází cestu i k dnešním posluchačům v úpravě pro klavírní trio.

Hypotetickou linku k Zeyerovi tvoří jméno Sukovy Symfonie c moll „Asrael“. Toto exotické jméno, vypůjčené z židovské a islámské tradice, k nám pronikalo zvolna a v české kultuře je etabloval zřejmě až Suk svojí symfonií. Je proto namístě se ptát, jak k němu přišel. Anděl smrti se v Zeyerově díle vyskytuje mnohokrát, třeba v samém závěru Karolinské epopeje (1896), který Suk citoval v pozdní vzpomínce na houslistu Františka Ondříčka: „Tu zahučela divá vichřice / od slunce západu až k východu, / tak nesmírná, že lesy krušila, / že města třásla se – to obracel / list anděl smrti v knize osudů […].“ Většinou je tento anděl smrti bezejmenný, ostatně i dokončená symfonie měla být – podle zprávy časopisu Smetana z 1. října 1906 – původně nazvána Anděl smrti. Jménem Asrael je tento anděl obdařen v Zeyerově rozsáhlém odkazu všehovšudy dvakrát: jednou v povídce Vůně v prvním dílu Obnovených obrazů (1894) a jednou v básni Osud, uveřejněné ovšem až v roce 1907. Je možné, že se Suk s jedním z těchto textů před pojmenováním symfonie setkal? Přímé spojení s nevyhnutelností osudu v obou textech by tomu mohlo nasvědčovat.

Sukovým básníkem-souputníkem je v mnoha ohledech Antonín Sova (1864–1928), ironický seizmograf osobních, přírodních i společenských nálad. Vyrůstal na Podblanicku, v kraji sousedícím se Sukovým Sedlčanskem či Českou Sibiří, jak se území na jih od Benešova někdy říká. Sovův otec byl stejně jako ten Sukův venkovský kantor, a mladý Sova se učil na housle. Ovšem nepříliš úspěšně: „Já housle vzal jsem v ruku […] zvuk nesmělý se třás’,“ čteme ve sbírce Soucit i vzdor (1894). O přetrvávajícím zájmu o hudbu svědčí – kromě melodického verše – pasáže v „generačním“ Ivově románu (1902), v němž hned dvě postavy jsou violoncellisté, a také část Intermezzo: Smetanovo kvarteto (sic!) Z mého života ze Sovovy stěžejní básnické skladby Zlomená duše (1896). V ní Sova líčí dojmy z provedení tohoto komorního díla, a opět: aniž bychom měli přímý doklad, můžeme směle předpokládat, že se jednalo o provedení Českým kvartetem, pro jehož repertoár byl Smetanův kvartet cosi jako vlajková loď. Tedy i s Josefem Sukem za pultem druhých houslí. O mnoho let později, po převratu, navštívili slovutní kvartetisté básníka upoutaného na kolečkové křeslo v jeho pražském bytě a Smetanův kvartet mu k jeho velkému uspokojení zahráli.

A byl to Antonín Sova, jehož verše ze sbírky Žně (1913) Josef Suk v rané fázi kompozice zvolil jako motto své vrcholné symfonické skladby Zrání, skladby přitakávající životu po přestálých životních bouřích – stejně jako Sovova lyrika v daném období a ve stejnojmenné básni Zrání, jejíž druhou polovinu si Suk vybral. Báseň (a tedy i motto) končí verši: „V uzrání, dozrání poslední / přijď, noci sladká, po tom dni…“ Samo slovo „zrání“ má u Sovy konotace práce, sklizně, ale také smrti, není tedy divu, že Sovův mysteriózní „žnec, hospodář kosmu“ v téže sbírce Žně je tak trochu – andělem smrti. Dodejme, že Suk vysoko cenil Novákovo Údolí nového království, čtyři písně na básně ze stejnojmenného Sovova cyklu, respektive – v případě úvodního Prologu – na verše, které Sova napsal exkluzivně pro Nováka. K podobné úzké spolupráci v Sukově případě nedošlo. 

Otokar Březina (1868–1929) – po Zeyerovi a Sovovi třetí nepřehlédnutelný básník Sukova subtilního, ale soudržného světa. Suk jej choval v takové úctě, že se jej ani neodvážil osobně vyhledat. Dokonce i korespondenční kontakt probíhá přes prostředníka, polického učitele Bezděka, a to až po roce 1918. V té době Suk promýšlí závěrečnou část své symfonické tetralogie, Epilog, který se původně měl jmenovat Žeň lásky. Prostřednictvím Bezděka žádá Březinu o „nějaký slovní podklad“. Mlčící básník odpoví dopisem z 20. února 1919, v němž zadání splní-nesplní. „Milý příteli,“ píše Bezděkovi, „k dílu, o němž mi píšete, není třeba velkému umělci, jako je náš mistr, nežli jen vyzpívati vlastní svůj život; neboť tvůrčí život udržuje se jedině láskou.“ (Cituji podle edice Březinovy korespondence, starší sukovská literatura komolí „udržuje“ na „určuje“.) Na podrobnější líčení složité geneze Epilogu tu není místo; když nechal Suk hotovou partituru již po Březinově smrti svázat, připsal na titulní list (předsádku) jako na zpečetění závěrečné čtyři verše Březinovy básně „Mýtus ženy“ z nedokončené šesté básnické sbírky jako motto. „Pojí se to přímo zázračně s mojí představou,“ sdělil Bezděkovi.

Popřevratové literární styky Josefa Suka se prolínají s politikou. Jeho přáteli byli dva realističtí politici blízcí Masarykovi: filozof František Drtina a publicista a historik Jan Herben, navzájem příbuzní (oženili se se sestrami Bronislavou a Olgou Foustkovými). Drtina pobýval na Hněvšíně, Herben zajížděl do Hostišova, a tak ani k jednomu z nich Suk neměl z Křečovic daleko. Je proto pochopitelné, že ho přivedli do Československé národní demokracie, která sdružovala i mnoho dalších kulturních osobností. Suk z ní vystoupil v roce 1927 kvůli sílící protimasarykovské rétorice strany. Když Zdeněk Nejedlý po slavné premiéře Zrání Suka surově a nespravedlivě obvinil z kolaborace s Rakouskem, vystoupil na jeho obranu po čestném soudu Maffie v národnědemokratických Národních listech v únoru 1919 Jan Herben a po něm 56 dalších význačných mužů, mezi nimiž nechybí jména Karla Čapka, Karla Matěje Čapka-Choda (v té době oba redaktoři Národních listů), Karla Tomana a také Antonína Sovy. Jan Herben je mimo jiné autorem knihy Hostišov, která vystihuje duši a historii kraje, který obýval i Suk. Z Hostišova je to jen kousíček do Neustupova, rodiště skladatelova otce…

Sukova politická pozice do jisté míry vysvětluje, proč již nedošlo k protnutí skladatele s levicově orientovanou avantgardou. Suk si vážil Karla Čapka, zejména ho nadchl román Krakatit (1924), který mu půjčil malíř Hugo Boettinger (zeť nakladatele Otty, aby těch přízní nebylo málo). V dopise z Vánoc 1926 Suk Boettingerovi na přeskáčku cituje repliky z posledních dvou kapitol Krakatitu, v nichž hrdinu po katastrofě způsobené jeho vynálezem utěšuje polopohádkový dědeček. „Vůbec ten závěr, co věta, to něco, při čem se oči zarosí.“ V dědečkovi spatřuje příbuzného svého Poutníka ze závěru Epilogu, naznačuje ale i paralelu mezi vynálezcem Prokopem a sebou samým: „Myslím, že ,je ve mně čisto‘ […], ,že cítím a cit ovládám myšlením‘ a ,že již se nepohrnu do všeho jako střelený‘ – a doufám, že Osud mi popřeje dodělati dílo, aby mohlo ,sloužiti lidem‘ – jen ,dědečkova‘ požehnání potřebuji.“

Touha po čistotě, prostotě, službě lidem koresponduje i s další knížkou, kterou Sukovi o dva roky dříve půjčil přítel Boettinger: s románem Světec (1905, česky 1911) italského spisovatele Antonia Fogazzara, závěrečnou částí trilogie, v níž hrdina Piero Maironi v nové identitě chudého klášterního pomocníka Benedetta uniká světským pokušením a díky své laskavosti i radikálním názorům získává proti své vůli pověst světce konajícího zázraky. Do výtisku od Boettingera Suk načrtl skicu hobojového tématu zahajujícího poslední díl Epilogu (Pastorale semplice; Boettinger v přípise uvádí ještě název Žeň lásky), v němž vystoupí již zmiňovaný Poutník. Podle Sukova životopisce Květa se tak stalo na Štědrý den 1924 při četbě Fogazzarova románu.

Suk se v poslední etapě své tvorby dobrovolně vrací do ovzduší katolického modernismu. Tomu nasvědčuje nejen četba italského autora vyjadřujícího ideje katolické moderny, ale zejména fakt, že „předkem“ Poutníka je Zeyerův anděl Raguil ze závěru legendy Pod jabloní, přicházející k chudobným manželům – v textu Epilogu přichází „poutník“– baryton (člověk? nebešťan? jak kdo chce…) k „lidem“, ke smíšenému sboru. Co zůstává, je zázračná proměna chleba a vody, darů nezištně podaných cizinci k uspokojení základních potřeb. Před dvaceti lety Sukovi Zeyerův mysticismus nevoněl – a nyní se tatáž předloha, upravená na míru skladatelem Vycpálkem, stane vyústěním jeho posledního díla, tedy i celého Sukova uměleckého odkazu! Nevyzpytatelné jsou cesty Páně. 

Po Sukově smrti napíše Stanislav Hanuš – dnes už prakticky neznámý autor, z jehož básně „Josefu Sukovi“ pochází titulek tohoto textu – přiléhavou sloku:

Dál bude svítit rozdaná záře,

znít píseň, ach, dlouhý věk.

Jen při sbohem na obě tváře

už nedáš nám polibek.

Foto: DJKT / Irena Štěrbová, Pixabay / karigamb08, Wikipedia / Jan Vochoč / volné dílo, Wikipedia / a.n. / volné dílo, Pixabay / jh146