KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Tři hymny, prezident, filharmonie a komedianti. Smetana a Litomyšl v osmi desítkách zemí english

„Shromáždění lidé jsou přítomni jednomu z klíčových okamžiků Roku české hudby a projektu Smetana200.“

„Ani během večerního slavnostního zahajovacího koncertu nezní jen smetanovské hity. Naopak.“

„Jakub Hrůša zdůrazňuje, že se sice teď často říká ´Sesaďme Smetanu z odtažité pozice na piedestalu´, že on si však myslí, že na takový piedestal naopak Smetana patří.“

Bedřich Smetana patří nejen Litomyšli a všem nám ostatním v Čechách, ale i světu. Shodují se na tom prezident a premiér této země, její ministr kultury, hejtman kraje i starosta města. A také dirigent Jakub Hrůša. Všichni ti, kteří se sešli druhou červnovou sobotu při zahájení 66. ročníku festivalu Smetanova Litomyšl.

Je osm hodin večer, zcela vyprodané auditorium, rukojmí televizních štábů, mlčky čeká spolu s Jakubem Hrůšou „na červenou“, tedy na znamení, že už jsme v éteru. Kdesi v předsálí vyčkává i hlava státu. Teprve když se televizní signál už opravdu naživo vydá na cestu k divákům tuzemské veřejnoprávní televize a bezprecedentně i k divákům v osmi desítkách dalších zemí, může dirigent pozvednout ruce a žestě České filharmonie mohou začít s fanfárami ze Smetanovy Libuše. Prezident Petr Pavel s manželkou se v ten správný okamžik, vyznačený protokolárně na přesném místě v partituře, objevuje z boku dole v sále. Nemá lóži jako v Obecním domě při zahájení Pražského jara. Zde, v hokejové hale v Litomyšli, už druhým rokem na celý měsíc k nepoznání proměněné pro potřeby festivalu, musí dvojice vystoupat po schodech mezi tleskajícími lidmi ke své řadě. S jeho sympaticky civilním pojetím funkce je to v naprostém souladu. Usazují se vedle premiéra Petra Fialy, o jednu řadu výše zezadu jištěni nejen ochrankou, ale také novým ředitelem festivalu Michalem Medkem. Není rozumné si po doznění prezidentských fanfár hned sednout. Na řadu totiž ještě přichází hymna. Filharmonici ji hrají měkce a vroucně.

Při odpoledním ceremoniálu na nádvoří před zámkem zní česká hymna mnohem tvrději. Určitě ne vinou mužů Českého filharmonického sboru Brno a dětí ze základních uměleckých škol Pardubického kraje, ale kvůli příliš silnému a příliš ostrému zvuku doprovázejících kláves. Sbormistr Petr Fiala napovídá ústy i rukama slova a tempo, ale zároveň trochu zápasí s notami. I když je slunečno, po chvíli dokonce až moc, silně fouká vítr – a ani kolíčky na stranách notového pultu nedokážou zázraky. Nicméně píseň Kde domov můj k tomuto okamžiku a na toto místo patří.

Shromáždění lidé, z nichž mnozí už byli určitě předtím po obědě také na koncertě Smetanova tria, na Preludiu s hudbou od Suka, Dvořáka a Smetany, jsou teď přítomni jednomu z klíčových okamžiků Roku české hudby a projektu Smetana200 ؘ– otevření zrekonstruovaného rodného bytu skladatele v přízemí zámeckého pivovaru a zahájení šestašedesátého Národního festivalu Smetanova Litomyšl. Je v tomto jubilei zvýrazněném roce ročníkem ve své vlastní historii nejdelším a nejrozsáhlejším.

Řečníci se střídají, vyslovují rozumné a moudré myšlenky a zapisují do pamětní knihy přání na adresu festivalu o samotného Bedřicha Smetany. Ať nám jeho hudba činí potěšení. Ať ji vnímá i svět. Čím dál častěji, čím dál intenzivněji, čím dál otevřeněji. Vždyť nejde jen o národního skladatele. Jeho hudba má potenciál promlouvat k mezinárodní komunitě možná jinak než k nám, ale také silně.

Ze Smetanova odkazu zaznívají během odpoledne dva líbezné známé sbory, ale také zřídka slýchaná Naše píseň – mužský sbor z roku 1883, složitě polyfonní oslava polky, nedlouhé pozdní dílo zkomponované v Jabkenicích nemocným skladatelem, zvláštní, nesnadno uchopitelná hudba. Možná i proto dílo zůstalo u historika a spisovatele Josefa Srba-Debrnova, který si je objednal. Provedeno bylo poprvé až před sto lety, v Praze v dubnu 1924.

Ani během večerního slavnostního zahajovacího koncertu nezní jen smetanovské hity. Naopak. Není jím Slavnostní předehra D dur, Smetanovo první a ještě trochu nevyzrálé orchestrální dílo z roku 1848, premiérované až roku 1884. Není jím ani symfonická báseň Hakon Jarl, vážná a zajímavá, nicméně nejméně známá ze tří děl v této formě napsaných během působení ve Švédsku. A teprve během provedení se jím stává orchestrální aranžmá jedné části z dua Z domoviny od Tomáše Illeho, ve kterém exceluje houslista Jan Mráček. Sólové účinkování Ivoše Kahánka za nasvíceným křídlem pod pódiem, a to v jednom jediném z Českých tanců, je intermezzem. Typickou televizní dramaturgií.

Hity jsou však v programu také. Hned na úvod večera předehra k Prodané nevěstě, vyhrocená do virtuózního tempa, kvůli menšímu akustickému komfortu hráčů na tomto pódiu kupodivu dokonce s malými nedokonalostmi v souhře. A pak Skočná – velká scéna komediantů ze stejné opery. Strhující. V tomto případě povýšená na středobod večera díky nevídané akrobatické choreografii Cirku La Putyka.

Před posledním číslem večera si bere slovo Jakub Hrůša. Hovoří o hodnotě hudby a umění, o mezinárodní síle a pozici české hudby; v cizině se prý někdy dostává skoro až do rozpaků nad tím, jak vysoko je hodnocena… Když připomíná, že jsme vlastně v hokejově hale, s lišáckým pousmáním si vychutnává slovní hříčku, připomínající nedávný titul mistrů světa pro české sportovce. Počká si, až to publiku dojde, počká, až dozní srdečný potlesk. Ale pak vážně zdůrazňuje, že se sice teď často říká „sesaďme Smetanu z odtažité pozice na piedestalu“, v tuzemské společnosti tradičně, ale ne zcela šťastně nastolené, že on si však myslí, že na takový piedestal naopak Smetana patří. Protože byl pozitivním člověkem hledajícím rovnováhu a pracujícím pro to, aby svět mohl říkat, že ti Češi mají hodnotnou kulturu, autentickou, pravdivou a krásnou… A pak přichází na řadu Vltava. Rozezpívaná i snová, bouřící i oslavná. Ikonické dílo Bedřicha Smetany, které – ale jako jediné z jeho odkazu – zná opravdu celý svět.

Po doznění posledních tónů nastává hlučná reakce, ani trochu formální. Publikum vstává, filharmonici do bouřícího potlesku vyjadřují uznání akrobatům, ti zase filharmonikům. Děkovačka je dlouhá a srdečná. Smetanova hudba zapůsobila.

Hlava státu a další čestní hosté odcházejí mezi lidmi po schodech dolů a pak ven z haly do velkého stanu na společenské setkání. Bezmála devadesátiminutový program byl bez pauzy, plynul v povrchním tempu televizního přenosu, ale hudební sestava byla tak dobře vybraná a tak zajímavě podnětně zahraná, že koncert, i když trochu kaleidoskopický, nakonec posluchačské potěšení přinesl. Lidé, jak se dá všude kolem zaslechnout, kvitují energii i autoritu, které na pódiu vyzařují z Jakuba Hrůši, pochvalně hovoří o kultivované moderaci Davida Marečka a vracejí se k neuvěřitelně odvážným cirkusovým kouskům, na vteřinu sladěným s hudbou, které musely v televizi působit mimořádně atraktivně.

Je půl desáté, teplý, skoro letní večer, dosud světlá západní obloha je plná mraků, ale očekávaná bouřka do Litomyšle zatím nedorazila. První festivalový večer se vydařil, končí téměř euforicky. Nebo přinejmenším radostně, tak jak ostatně vesměs a převážně vyznívá i Smetanova hudba. Hala působí akusticky lépe než loni. Přesto je přítomna myšlenka, že návrat na zámecké nádvoří bude, doufejme už napřesrok, nejen příjemný, ale i žádoucí.

Prezident, filharmonie a komedianti už se vysvětlili. A ty tři hymny z titulku? První, ta odpolední na nádvoří, byla zpívaná. Druhá, ta oficiální večerní, byla zahraná. A co nám zní podobně jako česká hymna, ta nejdůvěrněji známá melodie, která dokáže vyvolat pocity radosti i jakési intimní nostalgie, hrdosti i něhy? Přece Smetanova Vltava…! Když se po bublání pramínků, svěřeném flétnám, naplno ve smyčcích rozeznívá její hlavní téma, vždycky právě tohle přijde na mysl.

******

Foto: Smetanova Litomyšl / Ivan Krejza a František Renza

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky