„Klidný meditativní charakter postního chorálu sólista velmi působivě dodržel a převedl k dramatickému začátku další skladby.“

„Vigilii Luboše Sluky zahrál s velkou chutí a s pochopením pro střídání nálad skladby.“

„Chorální fantasie Petra Ebena pro sólistu znamenala příležitost k uplatnění virtuózní techniky, která ale naprosto sloužila skladatelskému záměru.“

Po koronavirové přestávce se od září obnovily varhanní koncerty v českobratrském evangelickém kostele U Salvátora. Na třiaosmdesátém podvečeru vystoupil Alfred Habermann, posluchač AMU ze třídy Jaroslava Tůmy. Vystudoval na Pražské konzervatoři varhany u Josefa Popelky a věnuje se zároveň i studiu cembalové hry. Zvolil zajímavý program, ve kterém mohl prokázat své kvality – muzikálnost, stále se zvyšující technickou jistotu i smysl pro stylové odstínění jednotlivých skladeb.

Zahájil vzhledem ke zvukovému charakteru salvátorských varhan velmi vhodně Preludiem fis moll Dietricha Buxtehudeho. Tuto formálně toccatovou fugu přehledně vystavěl a propojil její improvizační i polyfonní části do působivého celku.

Ze tří zpracování adventního chorálu Nun komm, der Heiden Heiland z „Osmnácti chorálů“ Johanna Sebastiana Bacha zvolil prostřední, méně hrané trio BWV 660 pro dva basy, realizované v levé ruce a v pedálu, a kolorovanou melodii chorálu v nejvyšším hlasu. Dva basové hlasy jsou v Bachově varhanním díle naprostou výjimkou a téma tria, využívající charakteristického postupu zmenšené kvarty, působí i po téměř tři sta letech od vzniku velmi výrazně a nebarokně moderně. Habermann provedl trio s maximální snahou o zřetelnost nízko položených basových hlasů.

Následující Bachova Toccata, Adagio a Fuga C dur BWV 564 prozrazuje v jeho díle výrazný vliv italské barokní instrumentální hudby. Po úvodním manuálovém a pedálovém sólu třetí díl toccaty využívá formu concerta grossa střídáním většího a menšího sólistického obsazení. Druhá část Adagio ukazuje na inspiraci italskými houslovými koncerty. Bohatě členěná melodie v sopránu je doprovázená pouze akordicky. Habermann se řídil striktně notovým textem a ani při opakování jednotlivých frází v melodii si nedovolil její zdobení, což je v barokní hudbě naprosto obvyklé. Závěrečná svižná fuga na taneční téma připomínající gigue byla v kostelní akustice na hranici zřetelnosti.

O Mendelssohnovi je známo, že mimo svou klavíristickou a dirigentskou kariéru celý krátký život koncertoval na varhany. Hrál především Bachova a svá díla. Kromě šesti sonát a tří preludií a fug, vydaných tiskem už za jeho života, se našla v pozůstalosti řada neopusovaných varhanních skladeb. Z nich Habermann vybral Chorál a variaci na „Herzlich tut mich verlangen“. Rukopis ve variaci končí taktem padesát devět. Skladbu dotvořil Christoph Albrecht. Klidný meditativní charakter postního chorálu sólista velmi působivě dodržel a převedl k dramatickému začátku další skladby.

Ve skladbě Fantasie a fuga na smrt Felixe Mendelssohna-Bartholdyho Karla Františka Pitsche, významného ředitele Pražské varhanické školy, který byl se skladatelem v přátelských stycích, zazněla Fantasie v Habermannově podání v mohutném zvuku. Fuga naopak začala v téměř neslyšném a nezřetelném pianissimu, ale gradovala do přesvědčivého závěru.

Luboš Sluka působil v mládí jako varhaník v rodném Opočně, ale později vystudoval grafickou školu. Po jejím absolvování se věnoval už celoživotně hudbě. Pro varhany napsal cyklus Cesty a v roce 2000 vznikla Vigilie. Klidná a v harmonii tradiční je oblast zpěvného tématu začátku. Je několikrát vystřídána nervózními, zrychlujícími a harmonicky drsnými plochami, aby se klidná nálada začátku vždy vrátila a vyústila do mohutného plenového závěru. Habermann zahrál Vigilii s velkou chutí a s pochopením pro střídání nálad díla.

Chorální fantasie na původní středověký nápěv svatováclavského chorálu Petra Ebena vznikla na podkladu skladatelovy improvizace, kterou nahrál na paměť Jana Palacha a Supraphon vydal den po Palachově pohřbu. Třídílná skladba zpracovává nápěv v úvodu jako toccatu, ve střední části v krásném polyfonně imitačním triu, aby autor vystupňoval závěr do hymnické polohy. Pro sólistu znamenala příležitost k uplatnění virtuózní techniky, která ale naprosto sloužila skladatelskému záměru.

Foto: Daniel Jäger