„K setrvalému standardu festivalových tradic, již pětadvacetiletých, přispěl služebným způsobem, spolehlivým poctivým výkonem, prostým okázalosti.“

„Ropkovu nejznámější a nejhranější skladbu obdařil poučeným nadhledem a gradací k přiměřeně monumentálnímu vrcholu.“

„Nepřidal pak nic malého, nic jen lacině efektního.“

Přemysl Kšica, nenápadný pražský chrámový varhaník mladšího středního věku, hrál jako druhý z letošních osmi umělců na Mezinárodním varhanním festivalu v bazilice sv. Jakuba v Praze k poctě varhaníků Jiřího Ropka a Otto Nováka. Program zarámoval do Bachovy hudby, důstojně připomněl nejznámější Ropkovu kompozici, zaimprovizoval a úctyhodně se popasoval s proslulým půlhodinovým monumentem od Franze Liszta.

Jiří Ropek (1922-2005) se stal varhaníkem u sv. Jakuba po svém učiteli Bedřichu Antonínu Wiedermannovi. Byl v roce 1965 protagonistou prvního koncertu povoleného v komunistickém Československu v kostele. Na jeho „varhanní hodinky“, většinou před bohoslužbami, chodily do tohoto chrámu po čtyři desetiletí pravidelně stovky lidí. Stal se zřejmě prvním varhaníkem, který koncertoval v londýnské síni Royal Festival Hall, účinkoval i v rámci předolympijského festivalu v Mexiku při příležitosti Olympijských her v roce 1968… Chrámová hudba u sv. Jakuba byla v dobách diktatury pojmem, a to díky varhanám Jiřího Ropka a sboru a orchestru řízených Josefem Herclem.

K bazilice na Starém Městě patřil i Otto Novák (1930-2013). Od roku 1951 působil jako varhaník Svatojakubského sboru Cantores Pragenses. Hlavně byl ale po tři desetiletí, až do poloviny 90. let, varhaníkem v katedrále sv. Víta na Hradčanech, kde jeho hra doprovázela i takové historické okamžiky, jako byla inaugurace prezidenta Václava Havla nebo návštěva papeže Jana Pavla II. Hrál také při papežské mši v bazilice sv. Petra ve Vatikánu při svatořečení Anežky Přemyslovny.

Přemysl Kšica svým čtvrtečním recitálem přispěl k povědomí o úrovni svatojakubské hudby i k setrvalému standardu festivalových tradic, již pětadvacetiletých, služebným způsobem, spolehlivým poctivým výkonem, prostým okázalosti. Bachovu pětiminutovou Sinfonii z kantáty „Wir danken dir, Gott, wir danken“, jak ji upravil pro varhany Alexandre Guilmant, předestřel v poměrně bohatém zvuku, ale přehledně, díky důsledně dodržené nonlegatové artikulaci zřetelně, nic se neslévalo.

Ropkovu nejznámější a nejhranější skladbu, zhruba dvanáctiminutové mistrovské Variace na liturgickou velikonoční melodii „Victimae paschali laudis“ z roku 1956, obdařil poučeným nadhledem a gradací k přiměřeně monumentálnímu vrcholu. V sedmi variacích dynamicky i v registraci pěkně odlišil nejen základní sazbu, charakter a barvy každé z nich, ale jasně dával zaznít i cantu firmu tam, kde má upoutat pozornost. Po expozici tématu a první tiché variaci využil v druhé výrazný jazykový rejstřík, ve třetí, která je spíše intermezzem, osvětlil roztrhání melodie do staccatových akordů, ve čtvrté se třemi nezávislými linkami zvýraznil pedál, v páté, tajemně utlumené, posílil zajímavé harmonické souvislosti, v šesté, v níž přechází melodie neustále mezi partem levé a pravé ruky, ustál zdánlivě nesouvisející figurace a bloudící basy, v sedmé variaci s tématem v pedálu připravoval pak už hutnější sazbu, která charakterizuje navazující fugu, využívající samozřejmě také téma a velmi přirozeně stupňovanou až do působivého tutti.

V následující nedlouhé, jen několikaminutové improvizaci na mariánskou píseň Přemysl Kšica zůstal u konvenčně univerzálního barokizujícího projevu a spíše než výrazně nápaditou nebo odvážnou invenci ukázal v setrvale vyšší dynamice a husté sazbě spolehlivou schopnost vyplnit zručnými postupy potřebný čas.

Lisztova Fantazie a fuga na chorál „Ad nos, ad salutarem undam“ je půlhodinovým monumentem, ve své době, tedy v roce 1850, patrně nejdelší sólovou varhanní skladbou. Je i skladbou velmi „klavírní“, pokud se týká bohatě virtuózní sazby a neméně bohatého harmonického průběhu, ale zdaleka není jen dílem klavíristy napsaným pro varhany: má svou přesvědčivost přesně sedící varhannímu zvuku. A má svou jedinečnost. Od ztišených pasáží přidává běhy a modulace, od barev a fanfár dospívá k prvnímu vrcholu, jakési náhorní plošině. Z ní se později, po návratu k jednohlasu – přes evokace vzdáleného zvuku varhan v chrámovém prostoru a prožité meditace i přes stupňování naléhavosti a technické náročnosti – dostane postupně až k fantazijně uvolněné, velkolepě gradované fuze, korunované romanticky bujnou citací chorálu. Kšicovi se podařilo udržet pozornost, vyjádřil dílčí členění i celkový tah velké hudební plochy, vzbudil uznání za suverénní uchopení a osvětlení díla.

Nepřidal pak nic malého, nic jen lacině efektního, ale ani výrazně kontrastního. Sáhl k Bachovi. V duchu poctivě sestaveného a stejně poctivě zahraného programu zaokrouhlil nakonec celý koncert náročnou Fugou Es dur BWV 552. Svatojakubské varhany tento podvečer využil v poměrně jednotném vyznění jako nástroj schopný naplnit velký prostor, méně už jako nástroj s nepřeberným množstvím zvukových kombinací a odstínů. Přemysl Kšica rozezněl největší pražské i české varhany s úctou, bez snahy je okázale ovládnout.

Foto: Zdeněk Chrapek