„Je vždycky dobré, když se vám věc podaří dostat do tvaru, který přibližně chcete, a pak si říct: Co takhle odejít dřív, než mě budou vynášet nohama napřed?‘“

„Pětaosmdesát hudebníků plus dalších patnáct lidí – to je malá fabrika a trochu pytel blech.“

„Jako ředitel nemáte čas myslet na čas.“

Dlouholetý ředitel Filharmonie Hradec Králové Václav Derner k 30. červnu odchází z funkce a činí tak z vlastního rozhodnutí po dosažení důchodového věku a nikoli s vypršením mandátu. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje, co vše se během jeho funkčního období podařilo a jakým způsobem do jeho éry zasáhla epidemie koronaviru. Dále hovoří mimo jiné o Hudebním fóru Hradec Králové, platformě k provádění soudobých orchestrálních děl mezinárodního renomé, u jejíhož zrodu stál. Nástupce doktora Dernera, absolventa Matematicko-fyzikální fakulty UK, je už jmenován a je jím Vladimír Šrámek, dosavadní manažer orchestru.

Co vás ještě čeká, než třicátého června po třiadvaceti letech odejdete z funkce?

V druhé polovině června jsme měli koncert filmové hudby s Martinou Bačovou a Stanislavem Vavřínkem na Smetanově Litomyšli, zazněla suita Luboše Fišera a také světově proslulého Johna Williamse; dále na Mezinárodním hudebním festivalu Operní týden v Kutné Hoře Verdiho Requiem v chrámu sv. Barbory a potom velký koncert na konec sezony 29. června ve čtvrtek, který věnujeme přicházejícím svátkům svatých Cyrila a Metoděje a Mistra Jana Husa. Koncert nese podtitul Filharmonie Hradec Králové podporuje sborové umění, protože při něm kromě jiného bude pod taktovkou Miriam Němcové provedena Missa cum populo Petra Ebena. Záměrem je zapojit i všechny návštěvníky koncertu v hledišti, kteří budou mít příležitost si společně zazpívat part „populo“. V druhé polovině koncertu, který řídí šéfdirigent Kaspar Zehnder, je mimo jiné i Te Deum Antonína Dvořáka. Tento koncert bude vlastně i posledním koncertem v rámci mého působení v roli ředitele Filharmonie.

Do nové sezony hradecká Filharmonie vstoupí s novým ředitelem – skutečnost dlouho nemyslitelná. Můžete přiblížit své úvahy ohledně nepokračování ve funkci? Co vás dovedlo k tomuto rozhodnutí?

Vždyť se na mě podívejte (úsměv). Je to dvacet tři let, je mi pětašedesát. Ano, mohl jsem ještě zůstat – moje období mi neskončilo, nicméně o tom odejít z funkce jsem uvažoval už dříve. Je vždycky dobré, když se vám věc podaří dostat do tvaru, který přibližně chcete, a pak si říct: „Co takhle odejít dřív, než mě budou vynášet nohama napřed?“ (úsměv). Zažil jsem několik takových případů, kdy umělci neměli dostatečnou sebereflexi, aby si sami od sebe řekli „co jsem mohl vykonat, udělal jsem, odejdu“. Samozřejmě že Filharmonii Hradec Králové opouštím se smíšenými pocity. Je to podobné, jako když vedete dceru k oltáři. Ano, bylo to moje rozhodnutí a jsem za ně rád. Orchestr může chytit čerstvý vítr, jak je to vždycky s příchodem někoho nového, a pokud je to člověk, který je na svém místě, tak instituci má možnost posunout zase někam dopředu.

Jak byste charakterizoval svůj odkaz? Čím se principiálně liší fungování orchestru v době vašeho nástupu od fungování v době vašeho odchodu?

Ve vší úctě k tomu, co bylo, i tomu, co bude, tak v roce 2000, kdy jsem Filharmonii přebíral (orchestr vznikl v roce 1977, čili ke dnešnímu dni zpětně hodnoceno jsem vlastně nastoupil v jeho historické polovině), byla orchestrem řekněme regionálního charakteru, který měl být původně i operním orchestrem a nakonec z něj zůstal jen symfonický. Těleso procházelo zlomy, nemělo na svém počátku – snad se nikdo nenaštve – takové štěstí na výjimečné šéfdirigenty (jako měla třeba pardubická komorní filharmonie, kterou v začátcích vedl Libor Pešek). Postupně se sice dostalo na slušnou úroveň, ale pořád to bych orchestr, který sice zahrál běžný symfonický repertoár, ale měl svá omezení hlavně ve smyslu obsazení; například deset primů bylo absolutní maximum. Počet abonentů v době, kdy jsem orchestr přebíral, byl kolem tří set, což nebylo moc velké číslo, a byl vnímán i v rámci České republiky jako druhý v pořadí, když to řeknu kulantně. Prostě jeden z našich regionálních symfonických orchestrů.

Dnes je abonentů přibližně kolik?

No, trochu nám s tím zacvičila covidová doba. Abonenti se sice vracejí, ale v roce 2019 jsme jich měli přes sedmnáct set. Teď jsme v předprodeji příští sezony zatím přibližně na čísle tisíc.

Což je pořád podstatně víc, než když jste nastupoval.

Ano. Pokud se obecně ptáte na to, co se podařilo, tak určitě se změnil přístup zaměstnanců příspěvkové organizace. Dříve někteří stálí hudebníci říkali: „Pane řediteli, váš orchestr…“, dnes říkají „náš orchestr“, z čehož mám ohromnou radost; práce ve Filharmonii si začali považovat. Orchestr se průběžně omladil, teď je ve velmi dobré kondici. Podařilo se navázat spolupráci s vynikajícími dirigenty. Současným šéfdirigentem je Švýcar Kaspar Zehnder. V angažmá by měl být (včetně opce) až do poloviny roku 2026.

Na přelomu let 2004/2005 se povedla totální rekonstrukce sálu, což bylo také nelehké období. Před tím ještě, když se hrálo v bývalém kině Reflektor, jste měl pocit, že vám podávají chlebíčky s kaviárem na otlučeném tácku. V té době se nám podařilo přesvědčit zastupitelstvo k realizaci již dlouho plánované rekonstrukce. Díky tomu náš sál dnes patří mezi sály s výbornou akustikou, kde se vedle běžných koncertů může i nahrávat. Po nejrůznějších peripetiích se po deseti letech snahy (už jsme to skoro vzdali) podařilo dotáhnout projekt „Mistrovské varhany pro Filharmonii Hradec Králové“. Kromě jiných donátorů patřila mezi ty nejvýznamnější podporovatele i paní Soňa Červená, která měla k Hradci Králové opravdu vřelý vztah. Výborný třímanuálový nástroj, tři tisíce pět set píšťal… Tedy i díky nim v našem sále, který je multifunkční, můžeme nahrávat i velký symfonický repertoár. V souvislosti s novým sálem – byla to ve své době republiková událost – se pak řešilo, že by se hodilo přijít i s nějakým novým nápadem, nějakou „třešničkou na dortu“, a tak vzniklo Hudební fórum Hradec Králové, což je festival soudobé hudby, který má určitá specifika. Hlavním pilířem je uvádět v české premiéře soudobá světová hudební díla, která jsou oceněná v zahraničí. Tím zároveň dávat možnost živého provedení v České republice, dávat možnost českým hudebníkům „si na to sáhnout“. Zároveň jsme nechtěli navazovat na tuzemské festivaly soudobé hudby, kde to obyčejně vypadá tak, že skladatelé stojí frontu a snaží se vám vnutit svoji tvorbu. Ve vší úctě k nim. Chtěli jsme se vyvarovat lobbingu v rámci malého českého rybníčku, a proto se orientujeme výlučně a zásadně na zahraniční hudbu. Festival se koná ve spolupráci s Českým rozhlasem Vltava a D-dur. V letošním roce bude mít již svůj devatenáctý ročník. V rámci koncertů se snažíme přesahovat umělecké obory: audiovizuální a scénická koncepce koncertů, nonverbální divadlo, light design – to vše k našemu festivalu patří.

Zkušenosti jsou, jak známo, nepředatelné, kdybyste se ale musel pokusit předat vašemu nástupci Vladimíru Šrámkovi nějaké hlavní moudro, co byste řekl? Přibližte klíčovou ředitelskou zkušenost.

Každý si hledá a nachází svoji cestu. Je to o lidských možnostech, charakteru, přístupu k lidem. Z mého pohledu, i když člověk dělá s plným nasazením a na sto procent, pořád se musí snažit si vědomě udržet nadhled a určitý odstup. Pětaosmdesát hudebníků plus dalších patnáct lidí – to je malá fabrika a trochu pytel blech. Každopádně panu Šrámkovi držím palce.

Jak myslíte „udržet si odstup“?

Dívat se na věci trochu zdálky, nenechat se vtáhnout do žabomyších sporů, které vás i práci kolem můžou zničit. Zůstat nad věcí, i když cítíte, že vás to pohlcuje a rozptyluje od práce. Dívat se na věci – bude to znít pateticky – moudře svrchu. Nemyslím to tak, že nějak polevím, ale je nutné umět vyhodnotit věci, které jsou a které nejsou podstatné. V určitých momentech emoční prostředí některé věci přehrává a vyhrocuje. Řešili jsme spory, že hudebníci sedí vedle sebe dvacet let, vykají si a šťouchají se smyčcem.

Jako opravdu škodolibě?

Skutečně škodolibě, takže pokud to nezvládnete vyřešit sám, musíte shánět moderátora, který roztržku zahladí. I takovéto situace byly. Být manažerem nebo dirigentem bývá v interní práci někdy hodně podobné. Bez empatie, psychologie a nadhledu se prostě neobejdete…

Jak je vůbec možné, že jste z programátora a statistika na imunologii v nemocnici před třiadvaceti lety přesedlal rovnou na ředitele filharmonie? Jak si to zpětně vysvětlujete, když navíc podotkneme, že profesionální hudební vzdělání nemáte? Silně bych očekával posloupnost na ose produkční – manažer – ředitel.

Já jsem žil dva životy vedle sebe. Jeden amatérský hudební – absolvent ZUŠ, člen kapely Učedníci jako hráč na kontrabas, zpěvák a aranžer vokálních partů, byl jsem vedoucím poměrně úspěšného pěveckého ansámblu Chorus Coronae, organizoval jsem mezinárodní setkání pěveckých sborů. Manažérská práce i hudební praxe se v tom všem již trochu objevuje. Organizoval jsem čtyři ročníky festivalu Ante Portas 2000 („Před branami roku 2000“) s profesionálními hudebníky (koncerty Janáček Glagolská, Beethoven Devátá, Dvořák Stabat Mater, Verdi Requiem) a při tom jsem vždy dbal na to to, aby i amatérští zpěváci měli možnost „přičichnout“ k tomu nejlepšímu, co světová hudební literatura nabízí. No a druhý život? Život matematika – statistické zpracování zdravotnických dat, správa počítačové sítě… Pracoval jsem na oddělení klinické imunologie a alergologie ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, kde jsem byl mezi asi čtyřiceti dámami. Myslel jsem si, že když jsem zvládl to, zvládnu i orchestr. No… člověk se mýlí a učí se neustále (smích). Nicméně, výsledek tehdejšího výběrového řízení nebudu hodnotit, ale možná komisi zaujaly moje sbormistrovské zkušenosti, možná zkušenosti z mezinárodních setkání sborů. Ze čtrnácti adeptů vybrali mě. Měl jsem se bránit?

Mluvil jste o covidu a že trochu zamával minimálně s abonentskou základnou. Napadne vás něco, čím covid dopomohl k lepšímu fungování vašeho orchestru? Najdete pozitivní dopad pandemie? Říká se, že krize má v konečném důsledku ozdravný účinek.

V určité fázi covid přispěl k semknutí kolektivu. Pořádaly se různé mimořádné akce typu šití roušek a hraní na ulici. Hlavně ale jde asi o zkušenosti a zběhlost v IT. Koronavirus urychlil technické vyspění a připravenost orchestru, například ohledně streamování.

Organizačně šlo o naprosto chaotickou dobu. Z mého pohledu hrozně rychlou. Bylo to, jako když jedete po skluzavce. O svém konci ve funkci ředitele jsem uvažoval už před covidem, ale během něj se z toho nedalo vyskočit, když chcete být nějak zodpovědný. Až do loňského roku, kdy se vůbec nevědělo, jak na tom budeme finančně, byl odchod problematický. Díky podpoře města a ministerstva kultury se loňský rok podařilo dotáhnout jak organizačně tak i finančně bez ztráty desítky. Dva roky jako na skluzavce…

To je paradoxní, protože během pandemie se z pohledu běžného člověka život naopak úplně zastavil. Povinnost sedět doma a nikam nevycházet… Obraz skluzavky mi v tomto případě úplně nesedí…

Jako ředitel nemáte čas myslet na čas.

Takový specifický, na míru šitý dotaz: Jistě sledujete rozmach s vaším původním matematickým oborem hodně úzce související umělé inteligence včetně jejích pokusů tvořit a skládat hudbu. Co si myslíte o hudbě, kterou generuje počítač? Myslíte si, že je na místě obava, že umělce časem nahradí IT?

Možná, pokud je to dobře člověkem naprogramované… (smích). To máte jako v matematice. I v hudbě jsou vzorce. Dobrá hudba je z mého pohledu řemeslo, vzorec, který se přenáší do tónů. Fuga, kontrapunkt, harmonie, forma – vše to má nějaký v podstatě přírodní řád. Řemeslo se asi naprogramovat dá. Ale jakmile chybí abstrakce, nadhled… taková ta „šťáva“, něco, co všechny tyto pojmy přesahuje, to se naprogramovat nedá, myslím si. IT hudba si určitě najde své místo, ale Beethoven to nebude.

Můžete závěrem prozradit, kam se chystáte „vrtnout“ dál?

Třicátého června končím – a co bude potom, zatím neřeším. Nehodlám vše ale pověsit na hřebík. Dřív jsem si myslel, že ne, ale asi mám trochu hyperaktivní povahu. Dlouho sedět na jednom místě bez pohybu nevydržím. Okno se tedy otevírá dokořán…

——-

RNDr. Václav Derner (1958), absolvent matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, byl ředitelem orchestru od roku 2000. V roce 2015 získal za svou činnost Cenu města Hradec Králové. Hudbě se neprofesionálně věnuje celý život. V Třebechovicích pod Orebem je dlouholetým sbormistrem, zpívá ve sboru Chorus coronae, hrával na kontrabas se skupinou Učedníci a organizoval mezinárodní setkání chrámových sborů. Je také jedním z varhaníků v tamním katolickém kostele sv. Ondřeje, stejně jako už jeho dědeček.

Název Filharmonie Hradec Králové nese orchestr od vzniku České republiky, tedy o ledna 1993. Založen byl na konci 70. let pod názvem Orchestr města Hradec Králové, pak byl přejmenován na Symfonický orchestr Hradec Králové, v roce 1987 na Státní symfonický orchestr Hradec Králové. Současný název vyjadřuje historickou kontinuitu sahající přes Filharmonii Sokola v Hradci Králové až k Filharmonické jednotě činné ve městě od roku 1887.

Foto: Facebook V. Dernera, František Renza, Anna Bartolotti, Fb Filharmonie, Ing. A.Maclová (Facebook), Facebookový profil – Marcela Zuchová