„David se mnou chtěl nahrát všechny velké houslové koncerty. Bohužel „manipulátoři“ tehdejšího hudebního života se postarali, aby k tomu nedošlo.“

„Dnes „vypalují“ Čajkovského, Sibelia, Paganiniho i průměrní, nebo velmi mladí studenti.“

„S velkým potěšením musím oznámit, že se objevila další generace vynikajících mladých českých houslistů, která směle kráčí v šlépějích naší „velké trojky“ Mráček, Špaček, Vodička.“

Odchod blízkých kolegů je pro každého umělce citlivá záležitost. Zvlášť, pokud se jedná o letité přátelství, které zasahuje do více generací. Nedávno se objevila zpráva, že v půlce srpna zemřel houslista, dirigent a pedagog Igor Oistrach. Psali jsme ZDE. Bylo mu 90 let a zanechal po sobě významný hudební odkaz, který obohatila i spolupráce s jeho neméně slavným otcem Davidem Oistrachem. Oba znal a za své přátele je považoval náš přední houslista Václav Hudeček, který na ně vzpomíná v RozhovoruPlus.

Co pro Tebe osobně i profesně znamenal Igor Oistrach?

Igor byl přítel, syn mého milovaného učitele, kolega houslista a hlavně skvělý a skutečný houslový virtuóz se vším, co k tomuto oslovení patří.

V čem vnímáš jeho největší přínos pro hudební svět?

Jako každý poctivý muzikant, instrumentalista, se snažil celý svůj muzikantský život posunout houslovou hru zase o kousek dál. A to nejen jako interpret, ale i coby pedagog.

Igora Oistracha vnímáš jako kamaráda a měli jste i možnost společně hrát, jak často a jak na ty koncerty vzpomínáš?

S Igorem jsme měli možnost se sejít nejen na koncertním podiu, ale i v nahrávacím studiu. Jedno z našich společných vystoupení zaznamenala dokonce i tehdejší Československá televize. Byl to závěrečný koncert Pražského jara v roce 1975, který měl dirigovat Igorův otec David Oistrach. Jelikož však na podzim 1974 David Fjodorovič bohužel zemřel, na jeho počest zazněl vedle tradiční Beethovenovy 9. symfonie ještě Bachův dvojkoncert se mnou a Igorem Oistrachem. Českou filharmonii řídil skvělý Arvid Jansons. V Supraphonu jsme společně natočili CD s koncerty W. A. Mozarta, A dur, D dur a G dur, kde je Igor v roli dirigenta. Nahrávka byla součástí „trilogie“ mojí spolupráce se slavnými syny slavných otců. Další CD pak byla Vivaldi s Pavlem Koganem a Bach s Dmitry Sitkoveckým.

Podařilo se Igorovi předčít jeho otce Davida Oistracha, nebo se to nedá srovnávat?

David Oistrach byl naprosto výjimečný nejen houslista, ale i dirigent, pedagog, člověk. Navíc úplně jiný typ houslového virtuosa. Takže to neustálé srovnávání Davida a Igora je naprostý nesmysl. A vím, že Igor tím hodně trpěl. V každé recenzi se o faktu, že je synem houslového giganta „musel“ recenzent zmínit.

Znal jsi se i s otcem, byl jsi jeho posledním žákem. Spolupracovali jste i mimo učebnu?

Myslím, že asi všichni hudbymilovní lidé u nás znají mojí nahrávku Čajkovského houslového koncertu z Pražského jara z roku 1972, kde za dirigentským pultem České filharmonie stál právě David Oistrach. Záznam Československé televize je dostupný na Youtube a mimochodem to byl jeden z prvních barevných televizních přenosů a měl rekordní sledovanost. Zároveň zvukový záznam Československého rozhlasu první půlky tohoto koncertu vyšel na CD Suraphonu. David se mnou chtěl nahrát všechny velké houslové koncerty. Bohužel v té době bylo za potřebí spoustu všelijakých souhlasů a povolení. A tak se „manipulátoři“ tehdejšího českého hudebního života postarali, aby k žádné nahrávce nedošlo. A jak už jsem říkal, v roce 1974 David Oistrach zemřel. Jsem vděčný alespoň za ten živý snímek s ním a studiovou nahrávku s jeho synem Igorem.

Starší generace odchází, ale roste, speciálně v Česku mezi houslisty, mnoho velmi nadějných umělců, abychom nebyli jen nostalgičtí, jak na Tebe působí mladí houslisté, a to nejen u nás, ale i v zahraničí?

Musím zmínit především mimořádnou technickou úroveň mladých virtuózů v celém světě, zejména pak v zemích asijských. Neuvěřitelné, co všechno dokáží zahrát a jakým způsobem už v útlém věku. Když jsem já začínal koncem 60. let svoji profesionální koncertní činnost, některé skladby jsem byl schopný zahrát na pódiu u nás takřka sám. Dnes „vypalují“ Čajkovského, Sibelia, Paganiniho i průměrní, nebo velmi mladí studenti. Ten posun je obrovský a konkurence nevídaná.

Nedávno jsi uzavřel jubilejní ročník své Akademie v Luhačovicích, která je obecně brána jako líheň budoucích houslových osobností, teď zasedneš v porotě houslové soutěže Josefa Micky, jaký je zájem mladých lidí o housle a hudbu vůbec?

S velkým potěšením musím oznámit, že se objevila další generace vynikajících mladých českých houslistů, která směle kráčí v šlépějích naší „velké trojky“ Mráček, Špaček, Vodička. A do toho mimořádně talentované mladé a půvabné dámy, za všechny bych jmenoval Marii Hasoňovou, Elišku Kukalovou, Kláru Leškovou, Kateřinu Krejčovou, Markétu Vokáčovou… ostatní nejmenované prosím o prominutí. Myslím si, že se česká houslová škola nemusí obávat, že by zmizela z povrchu zemského, protože tito a mnozí další poctiví muzikanti to nedopustí a budou úspěšně dobývat svět.

Foto:  archiv a Fb V. Hudečka