„Měl jsem v anonymní soutěži tři žáky – a ani jednoho jsem nepoznal…“

„Ve Versailles máme navíc něco, čemu říkáme návštěvní konference – setkání s publikem u varhan.“

„Zvuku varhan Cavaillé-Colla se nemůžete nabažit.“

Jeho dědeček Jean Bouvard, varhaník a skladatel, byl žákem Louise Vierna. On sám teď studentům Pražské konzervatoře posloužil na sklonku týdne při interpretačním kurzu, ale nyní už je v Opavě, kde je na přelomu října a listopadu předsedou poroty Mezinárodní varhanní soutěže Petra Ebena. Francouzský varhaník Michel Bouvard, dlouholetý vysokoškolský pedagog na konzervatořích v Toulouse a v Paříži, koncertoval v Česku naposledy před dlouhými lety, ale po světě, ve více než pětadvaceti zemích, odehrál už přes tisícovku koncertů. Tím zatím posledním bylo nedělní vystoupení v opavském kostele sv. Václava.

„Když vyučuju, jsou jedním aspektem znalosti, třeba o zdobení v barokní hudbě a spousta dalších věcí, druhým aspektem je, jak hraju já sám,“ zamýšlí se Michel Bouvard z pedagogického hlediska nad rozdílem mezi kurzem a soutěží. Jsou to dvě velmi odlišné věci – zajímavá otázka, uvažuje… a pak pokračuje: „Pochopitelně učím trochu tak, jak sám hraju, ale když má žák nějaký dobrý nápad, tak ho samozřejmě zkusím respektovat. Můj vliv nicméně nutně nějaký zůstává.“ Když je na soutěži a naslouchá jako porotce, je to velmi rozdílné, protože se podle svých slov v maximální možné míře snaží odstřihnout od své vlastní představy a poslouchá smysluplnost výkonu. „Jistěže soutěžící nehrají jako já, a tak při tom i něco objevím – sleduji tedy jiné věci, než je můj názor. Pokouším se být spravedlivý, jak jen to jde, a odměnit svým hodnocením výkon, který se mě nějakým způsobem dotkne,“ popisuje působení v porotě.

Když má náhodou na soutěži vlastní žáky, pak samozřejmě neboduje. Nebylo by spravedlivé poskytovat někomu výhodu. Ale také se mu stalo, že soutěž byla anonymní, porotce nevěděli, kdo právě hraje, a mohli tedy všichni body udělovat. A hrál jeho žák a on to nepoznal. „Teď nedávno byla velká mezinárodní varhanní soutěž v Toulouse, měl jsem tam tři žáky – a ani jednoho jsem nepoznal,“ přiznává se smíchem. Když s dalšími porotci sdílel s účastníky své hodnocení, byli pro něj dva z vyřazených semifinalistů opravdovým překvapením: „Bylo zvláštní číst jim své poznámky, psané bez nejmenšího tušení, že jsou určeny mým někdejším žákům…“ Učil je už před nějakou dobou, šlo nyní o repertoár, který s nimi nepřipravoval a který ani sám nehraje, ale stejně… – kroutí hlavou.

Hudbu skladatele a varhaníka Petra Ebena, jehož jméno opavská soutěž nese, Michel Bouvard nikdy nehrál. „Vždycky jsem měl nějakou jinou práci, spoustu jiného repertoáru, který jsem studoval pro své koncerty nebo kvůli studentům. Ale pamatuji, že jsem se zájmem poslouchal kolegyni Susan Landale, která byla Ebenovou blízkou přítelkyni a interpretkou. Vím, že jsem ji jel poslouchat na koncert, kde hrála Ebenova díla, a poslouchal jsem i její nahrávky s jeho hudbou,“ vypočítává. Susan Landale, francouzská varhanice původem ze Skotska, oslavila letos v létě 89. narozeniny.

V roce 2010 byl Michel Bouvard jmenován jedním ze čtyř hlavních varhaníků Královské kaple na zámku ve Versailles. Jak se liší povinnosti varhaníka v nějakém katolickém chrámu ve francouzském městě a varhaníka ve Versailles? „V náplní práce a v repertoáru velký rozdíl není, ale hlavní odlišností je, že Královská kaple ve Versailles není farností,“ odpovídá. Varhaník hraje jen jednou do měsíce, kdy je tam mše se sborem, ať už je to sbor místní, nebo z nějaké jiné farnosti ve Francii, který předem pošle noty k tomu, co se bude při liturgii na varhany doprovázet.

„Jsme čtyři, střídáme se, znamená to, že tam jedu tak třikrát čtyřikrát do roka. A pak tedy ve Versailles strávím víkend. Ale navíc je něco, čemu říkáme návštěvní konference – setkání u varhan, kdy během jedné hodiny před mší má zhruba tak padesát návštěvníků možnost přijít až k varhanám.“ Varhaník jim vykládá o varhanách obecně, potom o těch, u kterých jsou, a pak hraje repertoár, který k nim náleží, jako třeba Françoise Couperina. 

Od roku 1996 zastává Michel Bouvard současně pozici titulárního varhaníka v románské bazilice sv. Saturnina v Toulouse, kde hraje na proslulých varhanách od Aristida Cavaillé-Colla. Z odstupu ze střední Evropy se zdá, že jméno tohoto francouzského varhanáře z poloviny devatenáctého století je legendou. Je tak vnímán i ve Francii? „Samozřejmě ano. Je naprostou legendou,“ přitakává varhaník. „Jak bych vám to přiblížil… Asi tak, že se zvuku jeho varhan nemůžete nabažit.“ 

Kdykoli Michel Bouvard podle svých slov hraje v Toulouse v Basilique Saint-Sernin, tak si přesně tohle uvědomuje. „Nedávno jsem pořádal prezentaci pro americkou společnost Fisk, obrovskou firmu, která po celém světě, od Ameriky po Japonsko, staví nové nástroje. Přiletělo pět techniků a s nimi Varhaník Nathan Laube, který jim dělal poradce,“ vypráví Michel Bouvard. Přicestovali změřit a okopírovat mechanismus, kterému se říká Barkerova páka a který je pro nástroje Cavaillé-Colla typický. A porovnávali jeho varhany s díly dalších francouzských stavitelů varhan. Celé odpoledne strávili vevnitř ve varhanách, nemohli hrát, protože kostel byl stále plný lidí. „Na konci dne jsem jim tedy udělal malý půlhodinový koncert. Hrál jsem Francka, Messiaena a další autory,“ pokračuje. „Nechtěl bych, aby to znělo namyšleně, protože to není o mně – byl to úspěch Cavaillé-Colla. Měli totiž slzy v očích. Říkali mimo jiné, že takhle krásné varhanní tutti ještě neslyšeli. Ono je u jeho nástrojů opravdu v rovnováze mezi basem, středem a diskantem! Ve zvuku je síla i plnost. I můj učitel Jean Boyer říkával, že je to nejkrásnější tutti na světě…! – Takže ano, jméno Cavaillé-Coll je absolutní reference.“

Zní to vlastně hodně vlastenecky, a tak k Michelu Bouvardovi směřuje ještě otázka, jestli se cítí být ambasadorem francouzské hudby.

„Nevím, jestli bych se tak označil, ale je pravda, že když jedu do ciziny, tak jsem často žádán o francouzskou tvorbu, o to, aby alespoň část koncertu tvořil francouzský repertoár. Zanedlouho letím do Japonska a i tam ji budu hrát. Vedle toho však samozřejmě i Bacha a Liszta,“ říká. A pak se pokouší vyjádřit ještě jednou totéž jinými slovy: „Jsem šťastný, když můžu hrát pro cizince, a myslím, že mám tak dobře naposlouchané barvy nástrojů Cavaillé-Colla nebo naopak barokních varhan ve Versailles, že i když přijdu k jakýmkoliv jiným varhanám, dokonce třeba v Německu, snažím se vždycky registraci namixovat takovým způsobem, aby výsledek zněl pokud možno co nejblíž těmto vzorům. A už se mi často stalo, že za mnou po koncertě přišli lidé, organizátoři nebo posluchači, a říkali: To je neskutečné, dnes to znělo jak francouzské varhany!“ V takových případech se Michel Bouvard opravdu takovým ambasadorem cítí být. A tak uzavírá rozhovor: „Jestli jím opravdu jsem, nevím, ale doufám, že aspoň trochu ano.“

O Mezinárodní varhanní soutěži Petra Ebena v Opavě čtěte ZDE.

Foto: Petr Veber, archiv Susan Landale, Wikipedia / volné dílo, Facebook Baziliky v Toulouse, Wikipedie / Maximillian Puhane / upraveno - CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/)

Facebook X E-mail WhatsApp