„Na stupínek vystoupal těžkopádně působící muž, který tam jen stál a hráče podněcoval mnohem méně inspirovaně, než by pro tuto příležitost bylo záhodno.“

„Šostakovičovu Devátou by posluchač vzhledem k Nelsonsově kompletu všech patnácti skladatelových symfonií očekával jako interpretační čin.“

„Dvořákova Šestá symfonie vyzněla spíše jako jakási Brahmsova skladba.“

Poslední koncert Pražského jara sliboval s příjezdem Vídeňských filharmoniků mimořádnou událost na závěr. Někde se ale stala chyba. Možná byla v programu, možná v provozních okolnostech, možná bylo na vině počasí.., ale nejspíš přece jen šlo o volbu dirigenta. Andris Nelsons je zcela jistě světovou hvězdou, nicméně v pátek v pražském Obecním domě z něj nevycházelo ani k hudebníkům, ani směrem k publiku vůbec nic mimořádného – a orchestr tedy hrál, jak hrál. Na poloviční plyn, bez velkého zájmu. Koncert proto nebyl událostí, ale vzhledem k očekáváním pouze zklamáním.

Andris Nelsons je šéfem v Bostonu a u Gewandhausu v Lipsku, spolupracuje s dalšími nejlepšími tělesy světa, diriguje v Metropolitní opeře, má skvělé nahrávky a neméně zásadní umělecký kredit, a tak by od něj posluchač čekal to nejlepší možné. Na stupínek však vystoupal těžkopádně působící muž, který tam jen stál a hráče podněcoval rukama mnohem méně inspirovaně, než by pro tuto příležitost bylo záhodno. Celkový dojem – jako kdyby herec v divadle nehrál svou roli, ale vystoupil v civilu a odříkal text. Program, který přijel dirigovat, mu zřejmě úplně k srdci nepřirostl. Jinak si vysvětlit jeho veskrze neinspirované vedení nelze, pokud snad nebyl mimořádně indisponován.

Skladbou Märchen-Poem od Sofie Gubajduliny, která má v názvu slova pohádka a poema či báseň a která opravdu vznikla v době autorčiných kontaktů s československou hudební scénou, a to pod dojmem z pohádky Křída od Miloše Macourka, chtěl festival zcela určitě připomenout autorčiny loňské devadesátiny. Hudba ze sedmdesátých let, řídká, tichá a barevná, je sama o sobě zajímavá, dokládá dobovou estetiku, v níž hudba nemusela nutně vyprávět: stačilo, aby zněla. Skladbu charakterizují útržky, plošky a údery, dávající smysl samy sobě a svému kontextu, případně evokující abstraktní stavy a pocity. Na úvod závěrečného koncertu festivalu dílo poněkud ambivalentní, působící ve výsledku svým zařazením spíše formálně.

Šostakovičovu Devátou by posluchač vzhledem k Nelsonsově v Bostonu natočenému kompletu všech patnácti skladatelových symfonií očekával jako interpretační čin. Je to skladba z roku 1945, po konci války překvapivě neoslavující vítězství, ale jakoby z odstupu nabízející alternativní pohled; skladba s ohledem na dobu vzniku nejednoznačně vyznívající jako neochota malovat laciné, patetické a nereálné obrazy. V dané konstelaci však přes veškerou virtuozitu orchestru symfonie vyzněla, jako kdyby interpreti ne tak úplně přesně věděli, o čem to vlastně hrají. Vstupní věta byla bryskní, další, jedna z nejlepších ploch celého provedení, zazněla posmutněle, působivě. Další části byly zběsilé, osudové i brilantní, zpomalené a výmluvné, jak bylo třeba. Přesto, jako kdyby celému provedení něco chybělo: zaangažovanost, vědomí závažnosti sdělení, kontext a zkušenost. Šostakovič asi není tou úplně nejvlastnější doménou Vídeňských filharmoniků a dirigent je nedokázal strhnout správným směrem. Jak se zdálo, nebylo kam. Aby toto konkrétní dílo opravdu zapůsobilo tahem a silou, potřebovalo by elektrizující podněty. A těch se od dirigentského pultu kupodivu a bohužel nedostávalo.

Dvořákova Šestá symfonie sedla tělesu asi nejlépe. Vyzněla nicméně v celkovém dojmu spíše jako jakási Brahmsova skladba: chyběly jí hravé momenty, spontánní bezstarostné motivy. Aby ne, filharmonikové hráli hlavně podle svého vlastního citu – a Brahms s Dvořákem opravdu byli přáteli a v hudebním myšlení podobně naladěnými kolegy. Přesto se hudba obou autorů některými momenty odlišuje: Dvořák potřebuje méně masivního expresivního zvuku, méně melancholie. Andris Nelsons nenechal vše náhodě, to ne, ale jedinečné podněty, takové, aby se provedení stalo stylovým – a dokonce snad třeba také nezapomenutelným – se prostě tento večer nekonaly.

A když se k tomu přičte nevhodně vybraný přídavek, zdlouhavý pomalý valčík Wo die Citronen blüh’n, respektive Wo die Zitronen blühen, dílo Johanna Strausse syna z roku 1874? Také neměl to nejvyšší posvěcení, jakého jsou Vídeňští filharmonikové nesporně schopni dosáhnout. Nikdo asi nevysvětlí, proč se tak stalo, ale závěrečný koncert letošního Pražského jara do historie nevstoupí.

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská