Vídeňský večer s Mozartem, Vosečkem a PKF
„Voseček vytvořil něco, co bych se opovážil shrnout jako uhrančivě dekadentní hudební zátiší.“
„Alexandre Collard se partu ujal se sametovým zvukem, členové PKF ho lehce provokovali v dobrém smyslu lehkovážným doprovodem.“
„Krásná podmanivá práce s dynamikou, velice pěkná sóla, detailní práce s akcenty.“
Sympatický a svěží večer čekal návštěvníky koncertu 19. 5. v Rudolfinu v rámci festivalu Pražské jaro. Usměvavý francouzský hornista Alexandre Collard, který zvítězil v 70. ročníku mezinárodní hudební soutěže Pražského jara, se tu sešel s energickým a skromným Britem Benem Glassbergem, vítězem 55. ročníku Mezinárodní soutěže pro mladé dirigenty v Besançonu z roku 2017. Pro oba mladé a začínající umělce se jednalo o velké a důležité vystoupení a oba ho pojali s velkou radostí pro hudbu.
I díla, která hráli, byla vytvořena mladými umělci. Mozart svůj Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 Es dur, KV 417 napsal v 27 letech a světoznámou Symfonii č. 40 g moll KV 550 ve 32.
Nu a 41, to je pro soudobého skladatele stále velmi mladý věk. A právě tolik je Šimonu Vosečkovi, pražskému rodákovi a vídeňskému občanovi. V Praze studoval u Otomara Kvěcha, skvělého a letitého vedoucího katedry skladby na Pražské konzervatoři, který loni zemřel. Studia na této škole zakončil Voseček nezvykle – operou. Touha psát opery je mezi soudobými tvůrci věc nevídaná a odvážná. Ba přímo donkichotská, zvážíme-li, že je psána bez objednávky. Takový byl případ Vosečkovy opery Biedermann a žháři, kterou začal psát z vlastního popudu ještě za dob studií v Praze. Nakonec mu byla tato opera uvedena v novém domově, Vídni, kde nyní žije. Krom úspěšného působení v rakouském prostředí se jeho skladby hrají čas od času i u nás. Byl jsem svědkem velice povedené kompozice k němému filmu Zákony mechaniky (1930) v rámci úspěšného několikaletého projektu orchestru Berg s názvem Cinegoga. Na podzim měla premiéru jeho skladba Pěsti na festivalu Contempuls, které se ujal fenomenální soubor Yarn/Wire.
Vosečkova láska k opeře se projevila i na nedělní premiéře. Byť to byla skladba čistě instrumentální, čerpala svůj hudební materiál z Vosečkovy opery Hybris, která měla premiéru ve vídeňské Kammeroper v roce 2016. Hybris byla součástí většího celku – tří jednoaktovek z nemocničního prostředí. Ke všem z nich napsala libreto Kristine Tornquist (*1965) přímo pro tento projekt. Hybris, první z tohoto operního tria, vypráví groteskní a temný příběh o doktorovi Krossovi, který je zapleten do obchodu s lidskými orgány. Bohatě platícímu pacientovi obstará potřebný orgán od chudého Moldavana, který potřebuje peníze na operaci pro svou dceru. Bohatý pacient i se svým dárcem sdílí pokoj ještě s nešťastným Prommerem, kterému smrťák Heini každý večer vyklove játra, která mu přes noc znovu narostou. Lékař Kross, ztělesnění cynismu a arogance, zatím uzavírá sázky o tom, kdo z pacientů vydrží nejdéle naživu, neboť ví, že transplantace nemůže dobře dopadnout. Alegorický příběh s aktuální tématikou. Temný, mystický, se špetkou černého humoru i patosu.
Tyto aspekty se odrazily i ve skladbě Hypnos, intermezza noci pro komorní orchestr. Skladba vychází z meziher zmíněné opery, ovšem Voseček tyto mezihry spájí v nový celek a dodává mu i nový význam. Zatímco Hybris znamená v řečtině aroganci, sebepřeceňování, Hypnos je bůh spánku a Voseček se k mimohudebnímu aspektu své kompozice vyjádřil následovně: „Paralelní svět nesplnitelných přání spletených s banálními obavami. Nejasná hranice mezi realitou, snem a noční můrou. Mrtvý ti nalije skleničku, morče si vypůjčí kontaktní čočky. Život rozemletý v mixéru.“
Surreálně rozšafná a lehce znepokojující slova autorova jsou mi velmi sympatická, nicméně jsem si celou genezi díla přečetl až po jeho vyslechnutí a jsem za to rád. Vychutnal jsem si tak velice atmosférickou kompozici v abstraktní, hudební rovině.
Hypnos na mě působil harmonicky velice staticky, i přesto poutavě. Na bázi jednoduchého hudebního gesta vybudoval Voseček působivou gradaci. Toto gesto se objevilo nejprve ve smyčcích. Rovný tón se glissandem směrem dolů trochu vychýlil a záhy se vrátil zpět do původní frekvence. Toto gesto se následně variovalo v pozounech, hornách. Na jeho základě rostly i hutné akordické bloky, které se přelévaly přes sebe v chromatických krocích. Patos některých tutti si nezadal s patosem pozdních romantiků. Barevně temné plochy podpořené kontrafagotem byly vyváženy sekvencemi dechů ve vysokých polohách, ověnčených zvonkohrou a klavírem. Voseček vytvořil něco, co bych se opovážil shrnout jako uhrančivě dekadentní hudební zátiší. Povedená premiéra.
Specificky a sympaticky podivnou snovou atmosféru Vosečkovy partitury vystřídal po aplausu široký úsměv Mozartův. Wolfgang Amadeus napsal Koncert pro lesní roh č. 2 Es dur pro svého přítele, hornistu a občasného houslistu Josepha Leutgeba. Navzdory velkému věkovému rozdílu (Leutgeb se narodil v roce 1732) si ze sebe oba hudebníci tropili šprýmy. Mozart nezůstal jen u slovních vtipů, a tak příteli napsal hned tři koncerty.
Alexandre Collard, viditelně šťastný ze svého návratu do Prahy, kde loni zvítězil v soutěži Pražského jara, se partu ujal se svým sametovým francouzským zvukem. Členové PKF – Prague Philharmonia ho lehce provokovali svými hravými synkopami, svéráznými akcenty a celkově svěžím a v dobrém smyslu lehkovážným doprovodem. Z celého ansámblu, dirigenta i sólisty vyzařovala radost ze společné produkce.
Prudký kontrast Mozarta a Vosečka vyvážil Alexandre Collard ve svém odvážném přídavku. Zahrál šestou část z cyklu Des canyons aux étoiles… od Oliviera Messiaena s názvem „Appel interstellaire“. Původně samostatná skladba napsaná na počest zemřelého kolegy byla Messiaenem později zařazena do velkolepého cyklu čítajícího okolo 100 minut.
Zatímco mi v Mozartovi přišel velice kultivovaný a uhlazený tón Collarda místy trochu plochý, v přídavku zazářil a předvedl publiku celou škálu technik na lesní roh v suverénním pojetí.
V druhé půlce zazněla dramatická, méně humorná skladba vídeňského génia. Veleznámá Symfonie g moll č. 40. Pražská komorní filharmonii dostála výtečně svému jménu. Právě klasicistní repertoár byl tím stěžejním v dobách jejího vzniku. Ben Glassberg svým zápalem a entusiasmem dopomohl k dobrému výkonu. Krásná podmanivá práce s dynamikou, velice pěkná sóla (fagoty a hoboje v triu třetí věty – výtečně!), detailní práce s akcenty. Ben Glassberg dirigoval bez taktovky, velice esteticky a proměnlivě. Já, jsa neznalý praxe orchestrálního hráče, jsem měl místy problém porozumění jeho gestům, ale hráči z orchestru mě vyvedli z mého omylu. Britský talent se prokázal jako velice poctivý a srozumitelný šéf, který měl jasnou představu o frázích a vedení melodie napříč skupinami. Výsledky jeho práce se promítly na úspěchu všech tří děl tohoto povedeného večera.
Foto: Pražské jaro – Zdeněk Chrapek
Příspěvky od Jiří Slabihoudek
- Xenakis v DOXu – zásadní zážitek
- Christina Pluhar – barokní Já písnička
- Lolita. Nervy drásající podívaná, avšak s absencí většího zaujetí
- Sergej Malov: Několik nástrojů, jeden muž
- Komorní Collegium 1704 nabídlo mistry baroka
Více z této rubriky
- Filharmonie Bohuslava Martinů premiérovala Míjející půlnoc svého patrona
- ‚Zvuky, které jste nikdy neslyšeli‘, zaplnily Vzlet
- Janáčkova filharmonie coby spolehlivá průvodkyně hudebním labyrintem
- Baroko jaksepatří. Mozart jen přihlížel…
- Potěšení z mladého Werthera
- Klasický zpěv ještě žije! Řemeslo, autorita a pokora Michaela Volleho
- Beethovenovský večer v Pardubicích coby skrytá prezentace hudebního labelu
- Zapomenutá díla, nezapomenutelný výsledek. Ensemble Damian oplakal Mozarta a hodoval v Holoprtech
- Rozhlasoví perkusionisté aneb Škoda rány, která padne vedle
- Oslava začátku jara v Národním divadle