„Sopranistka Hana Blažíková doslova prozářila překrásný prostor síně v Anežském klášteře. V kontrastu se zvukem harfy zněl její hlas nebesky a naplnil sál dokonale.“

„Dovolím si tvrdit, že soubor Tiburtina Ensemble patří k naprosté světové špičce a byl opravdovou ozdobou letošního Pražského jara.“

„V některých písních Nejtek ‚trhá‘ fráze a texty, v některých naopak nechává melodii i text přirozeně a logicky vázat. Je evidentní, že to byl záměr, ten jsem však nepochopil.“

Festival Pražské jaro nabídl v sobotu 14. května třídílný projekt zaměřený na historicky poučenou interpretaci staré hudby ve skladbách dávných i současných autorů. Od 19 hodin se v Anežském klášteře představil ženský soubor Tiburtina Ensemble s uměleckou vedoucí Barborou Kabátkovou a jejich hosty. Programu jejich vystoupení dominoval Nejtkův vokálně-instrumentální cyklus psaný na texty středověkých trubadúrek zvaných trobairitz z přelomu dvanáctého a třináctého století. Michal Nejtek skladbu napsal na objednávku Pražského jara.

Projekt v Anežském klášteře s názvem Vize a sny během soboty přinesl celkem tři koncerty českých i zahraničních hudebníků. Koncert s názvem Kouzlo zakřiveného tvaru přednesl odpoledne soubor The Breathtaking Collective se sopranistkou Hanou Blažíkovou a dechovým nástrojem zvaným cink, na který hrál Bruce Dickey. Závěr koncertního triptychu zakončil večerní koncert souboru Collegium Marianum s uměleckou vedoucí Janou Semerádovou, na němž, mimo jiné, zazněly další světové premiéry – skladby Jméno růže od Jana Ryanta Dřízala a Elfi e fantasmi od Jiřího Gemrota.

Nejtkův cyklus nese název Trobairitz. Jak v programu koncertu popisuje Vítězslav Mikeš, texty trubadúrek pocházejí z přelomu dvanáctého a třináctého století, kdy, podobně jako trubadúři, trubadúrky skládaly lyricko-milostné verše, zhudebňovaly je a provozovaly na okcitánských šlechtických dvorech. Nejspíše byly prvními skladatelkami v západní kultuře, které psaly světskou hudbu, a to v okcitánštině. Bohužel, jediným hudebně zpracovaným textem, který se dochoval, je A chantar m’er de so qu’eu no volria (Já zpívat musím, ač se mi to příčí) od Beatritz de Dia. Píseň je v Nejtkově cyklu zakomponovaná hned v úvodu v původní podobě.

Dílo je rozděleno do tří bloků po třech písních – Preludium, Interludium 1 a Interludium 2. Některé jsou přeloženy do českého jazyka, jiné zůstaly v okcitánštině. Program koncertu však obsahoval překlady textů.

Soubor Tiburtina Ensemble s uměleckou vedoucí Barborou Kabátkovou vystoupil s hosty. Na psalterium hrála Margit Übellacker, Marco Ambrosini na nyckelharpu, Catalina Vicens na organetto a perkuse patřily našemu Martinu Novákovi. Na staré harfy hrály a doprovázely však i sopranistky Hana Blažíková a Barbora Kabátková.

V úvodu Nejtkova cyklu zněla reprodukovaná koláž ze zvuků různých „předkoncertních“ ruchů, během které hlas (nejspíše samotného Michala Nejtka) recitoval text, kterému ale, bohužel, nebylo rozumět. Podobných vstupů bylo během produkce více, později jsem pochopil, že jde nejspíše o citace textů skladby. Dle mého soudu to skladbě jako takové neublížilo, ale ani ji to neposouvalo k vyšším hodnotám.

Prvním hudebním číslem A chantar m’er de so qu’eu no volria (Já zpívat musím, ač se mi to příčí) od Beatritz de Dia sopranistka Hana Blažíková doslova rozzářila překrásný prostor síně v Anežském klášteře. V kontrastu se zvukem harfy zněl její hlas nebesky a naplnil sál dokonale. Nutno připomenout, že tato umělkyně dlouhodobě podává skvělé výkony, nejinak tomu bylo v sobotu večer!

Michal Nejtek další texty zhudebnil velmi zajímavým způsobem. Pracuje s kompletním obsazením ženského pěveckého ansámblu, ale i s jednotlivými skupinkami či sólistkami. Instrumentální doprovod je sporý, avšak plnohodnotný a nikdy nepřehlušuje pěvecké linky. Je to zkušený autor, a ačkoli píše hudbu soudobou, velmi citlivě navázal na charakter té středověké. Jeho zhudebnění je až na výjimku, ke které se dostanu, velmi decentní, podřazené hudbě samotné, pokorné a povznášející. Často pracuje se střídavými rytmy, ale velmi srozumitelně, posluchači je nastoluje přirozeně. Místy jsou slyšet folklorní prvky, arabské i židovské, cigánské a ethno. Neurazím snad, když napíšu, že jsem se v jeden okamžik ocitl skoro na koncertě Hradišťanu a Jiřího Pavlici.

Tiburtina Ensemble – kapitola, které se, kromě pár míst ve výslovnosti, nedá vytknout zkrátka nic! Dámy zpívají s naprostou intonační přesností, barevně jsou sladěny dokonale. Pokud mají prostor k frázování, využijí toho a muzicírují. Všechny jejich hlasy jsou ve fantastické kondici a sólové výkony všech byly prostě famózní! Každá pěvkyně má skvělou techniku, ale i krásnou barvu hlasu. Dovolím si tvrdit, že soubor Tiburtina Ensemble patří k naprosté světové špičce a byl opravdovou ozdobou letošního Pražského jara.

Dostávám se k jediné záležitosti, která mě v průběhu zhudebněných textů rušila. V některých písních Nejtek „trhá“ fráze a texty, v některých naopak nechává melodii i text přirozeně a logicky vázat. Je evidentní, že to byl záměr, ten jsem však nepochopil. Důsledek toho byl, že v útržkovitě stavěných frázích se posluchač ztrácí ve významu, zatímco v přirozeném toku řeči (melodie) lze texu porozumět daleko lépe.

Každopádně, skladba Michala Nejtka je hudebně velmi zajímavá, libozvučná a bourá mýty o soudobých skladatelích. Je to opravdu hudba!

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská