„Jeho náhlý odchod jsme pocítili jako velkou ztrátu.“

„Výkony všech účinkujících byly vynikající.“

„Filasův večer by bylo možné označit rovněž jako trombonovou exhibici.“

Pražská HAMU 15. dubna uspořádala vzpomínkový koncert. Nebýt covidové pandemie, která se v uplynulých letech prohnala prakticky celým světem, skladatel Juraj Filas by letos 5. března oslavil své sedmdesáté narozeniny. Zákeřná choroba jej dostihla 31. prosince 2021.

V roce 1955 se narodil v Košicích, kde získal základní hudební vzdělání. Již od dětství se věnoval klavíru a zpěvu, studoval na košické konzervatoři. Pěvecké a kompoziční oddělení Pražské konzervatoře absolvoval v roce 1976. Ve studiu kompozice pokračoval na HAMU ve třídě Jiřího Pauera. Po absolutoriu tam zůstal jako umělecký aspirant a posléze získal i profesuru. Jako pedagog skladby na fakultě působil až do svého skonu. Jeho náhlý odchod jsme pocítili jako velkou ztrátu.

Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění uspořádala v Sále Martinů v úterý 15. dubna na jeho počest vzpomínkový koncert. Dramaturgicky a interpretačně se o něj nejvíce zasloužil klavírista Jan Dušek. Program byl sestaven ze skladatelových komorních děl. Na úvod zazněla v Duškově podání skladatelova Sonata „Amorosa“ z roku 1981. Za klavírního doprovodu Štěpánky Rohlíčkové následovala v podání Bohumila Tůmy Romance concertante – Les illusions perdues pro bastrombon a klavír z roku 1998. Jan Dušek se ke svému nástroji vrátil jako doprovazeč ve třetí skladbě večera, ve dvou áriích z opery Jana Eyrová, které přednesla sopranistka Terezie Švarcová. Árie následovaly bezprostředně po sobě, mají názvy I have an orphan‘s fate a Beautiful house, opera byla napsána v roce 2010. Romance pro housle a klavír vznikla v roce 2015, spolu s Janem Duškem ji přednesla Lucia Fulka Kopsová. Závěrečnou skladbou před přestávkou byla Trio sonáta pro dva klarinety a klavír s názvem Úsměvy a slzy. Rovněž s Janem Duškem u klavíru se klarinetů chopili Karel Dohnal a Anna Sysová. 

Po krátké přestávce následovala Fantasie pro pozounový kvartet „Satans Opfern“ z roku 1999. Na jejím provedení se podíleli Lukáš Moťka, Stanislav Penk, Bohumil Tůma a Veronika Lédlová. Na interpretaci druhé vokální kompozice večera, čtyř písní pro baryton a klavír z roku 2013, napsané na básně Vojtecha Mihálika s názvem Vyznania básnika, byl angažován Roman Janál. Skladbu „Šerosvit“ – Trio pro housle, klarinet a klavír z roku 2017 přednesli Lucia Fulka Kopsová (housle), Jana Černohousová (klarinet) a Jan Dušek. Večer uzavřela Sonáta pro pozoun a varhany s názvem De profundis z roku 2006. Zazněla v podání Lukáše Moťky, varhanní part přednesl Lukáš Dvořák. 

Výkony všech účinkujících byly vynikající. Jistota, s jakou zvládali své úkoly, zdaleka nespočívá jen v tom, že autorův kompoziční styl je prakticky shodný s běžným koncertním repertoárem, na nějž byli všichni dobře vyškoleni. Jedná se opravdu o perfektní interprety, působící dojmem sebejistoty a emocionální hloubky. Dušek mohl ve vstupní jednověté Sonátě uplatnit svoji bravuru při uchopení tradiční i netradiční pianistické sazby. S hutnou klavírní sazbou se setkáváme i u následující Romance. Bohumil Tůma perfektně přednesl bastrombonový part, sahající jak do naléhavých vysokých poloh, tak ke zvučným pedálovým tónům. Naprostou jistotu v uchopení verdiovsky posazených sopránových árií z opery Jana Eyrová prokázala Terezie Švarcová. Má jemně vibrující, současně dostatečně průrazný hlas, jistou intonaci a dynamickou vyváženost ve všech polohách svého hlasového fondu. I Lucia Fulka Kopsová se mohla při studiu a interpretaci Romance (již druhé v rámci večera) zcela opřít o své nepochybně dobré zkušenosti s tradičním houslovým repertoárem. Oba klarinetové party ve skladbě Úsměvy a slzy mají stejnou váhu, nesou dlouhodeché melodické linie a účelně se doplňují, rozhodně však nejsou k smíchu, jak napovídá název. Zejména pro pianistu, jehož part je zde technicky mimořádně náročný.

Filasův večer by bylo možné označit rovněž jako trombonovou exhibici. Podíleli se na ní celkem tři hráči a jedna dáma téhož instrumentálního oboru. Dokonalou souhru předvedli ve Fantasii „Satans Opfern“ pro trombonové kvarteto. Skladba má závažný mimohudební, protiválečný obsah. Zpočátku je rapsodická, ve druhé části však až naivně prostá. Angažování barytonisty Romana Janála je vždy zárukou úspěchu. Jeho silný a barvitý hlas dokonale rozezněl Filasovy slovenské lyrické básně zhudebněné ve čtyřvětém písňovém cyklu. Romantismus se ve skladbě Šerosvit mísí s náznaky impresionismu a raného Janáčka, toho zejména ve faktuře klavírního partu. Skvělou trombonovou exhibicí se stala i závěrečná skladba večera, naléhavé De profundis. Trombon se zde stal díky Filasovu jistému instrumentačnímu citu zcela rovnocenným partnerem varhan i v pateticky hřmotných kulminačních vrcholech kompozice.

Při klasifikaci vývoje soudobé hudby jsme zvyklí na členění, v němž významné místo zaujímá avantgarda hledící vpřed, bez ohledu na to, že někteří tento směr apriori podezírají ze snahy po senzaci a laciné originalitě za každou cenu. Početná je ale skupina tvůrců, kteří jsou ve svém vývojovém procesu poněkud zdrženlivější a programově se hlásí k odkazu tak zvaných klasiků 20. století, jako byli například Bartók, Hindemith či Stravinskij. 

Pro dílo Juraje Filase pak bychom mohli stanovit ještě další, třetí kategorii, spočívající ve zjevné návaznosti na zdroje ještě starší, na klasiky století devatenáctého. V celé jeho tvorbě totiž nalézáme zřetelné ozvěny tvorby Beethovena, Schuberta, Mendelssohna, Dvořáka či Verdiho. I to je konec konců možné, proč ne, je však ke škodě věci, že u Filase nenalézáme téměř žádné náznaky originálních vývojových posunů z těchto východisek, žádné rezonance doby, v níž on sám žije, s výjimkou snad jen občas se vyskytujících janáčkovských sčasovek, ač i to jsou podněty již více než sto let staré. 

Lze právem obdivovat Filasovu kompoziční dovednost, kterou by mu mohli závidět mnozí autoři hudby filmové, na druhé straně však dnes každý raději vždy sáhne po autentickém odkazu nedostižných veličin, jako je Beethoven, Mendelssohn, Dvořák, spíše tedy po skladbách géniů minulosti než po jejich dnešních sebelepších replikách.

Foto: Eliška Klimešová