„V dnešní digitálně době se sice jedná o něco technologickým vývojem dávno překonaného, jisté zvláštní kouzlo zde ale přece jen zůstalo.“

„Oba interpreti mají velmi dobrou pianistickou techniku, hrají s jemným citem a s vytříbeným smyslem pro preciznost ansámblové hry.“

„Orchestr Berg se spolehlivým koncertním mistrem Davidem Danelem hrál celý večer jen ve smyčcové sestavě.“

První koncert sezony Orchestru Berg měl název Wurlitzer night, výstižnější však by možná v titulu byla alespoň malá zmínka o soudobé polské hudbě, která zněla celým večerem 4. března. Sólově se v Centru současného umění DOX prezentovali pianisté Piotr Orzechowski a Pavol Praženica.

Nejprve k onomu tajuplnému slovu wurlitzer. Tak se jmenuje specifický klávesový, elektromechanický hudebního nástroj americké provenience, který je někdy označován rovněž jako elektrické piano. Vyráběl se zejména mezi léty 1954 až 1983 a Wurlitzer je původně jen tovární značka. Klaviatura standardního typu zde prostřednictvím kladívek, tedy mechanickými údery, rozeznívá kovové plátky, tóny jsou následně snímány, upraveny, zesíleny a emitovány do prostoru prostřednictvím reproduktoru. Nástroj je tedy založen ve své podstatě ještě na analogovém principu. V dnešní digitálně době se sice jedná o něco technologickým vývojem dávno překonaného, jisté zvláštní kouzlo zde ale přece jen zůstalo. Byla by škoda si je občas nepřipomenout. Nepochybně právě proto i tento koncert a díky za stručnou organologickou přednášku, která koncertu předcházela.

Polská škola je již do značné míry také historickým pojmem. V současné době však nabírá nový dech. Dramaturgie Orchestru Berg nám k tomu svým koncertem v Centru současného umění DOX přinesla pádné důkazy. Na jeho koncertě 4. března jsme převážně v českých premiérách vyslechli čtyři polské koncertantní kompozice. Ve všech nalezl vedle smyčcového orchestru sólové uplatnění nástroj wurlitzer.

Úvodem zaznělo Rondo Zygmunta Krauzeho. Jedná se o kompozici, která svým založením a specifickým frázováním inklinuje k jazzu. Nechybí v ní náznaky improvizací, vždy však jsou ukázněně svázány přesnou souhrou. Z hlediska témbru je zde patrný značný rozdíl mezi kultivovanou barvou smyčcového orchestru a poněkud obhroublým zvukem elektrického piana, jehož přirozeným prostředím není koncertní síň, ale elementární hudební výuka, populární hudba a jazz.

Ještě výrazněji se neadekvátnost spojení smyčců s nástrojem wurlitzer projevila při interpretaci koncertantní skladby Henryka Goreckého. Jeho dílo nese název Koncert pro cembalo a smyčce. Setkáváme se zde s typicky cembalovými rychlými běhy a s jasnou, přímo lapidární invencí renomovaného skladatele. Akordické rozklady toccatového charakteru organicky zapadají, nebo se naopak vynořují ze smyčcového pléna. Po technické stránce zde wurlitzer pod rukama dobrého interpreta sice nezůstává partituře nic dlužen, témbr autentického cembala by však tomuto typu hudby byl podle mého názoru přece jen poněkud bližší.

Naopak velmi dobře se elektromechanický nástroj uplatnil v první skladbě druhé poloviny večera. Mladý polský skladatel Marcin Stańczyk ji nazval A Due. Významnou roli zde hraje elektroakustická složka, vícekanálové stereo, nabízející převážně kontinuální zvuky z oblasti konkrétní hudby, asociující tu hluk mořského příboje, tu ptačí zpěv. Specifickou funkci ve skladbě má sólový koncertantní part. Mezi dvěma oddělenými skupinami smyčcových nástrojů nenápadně tvoří jakýsi svorník. Kromě toho je napsán jako pódiové hudební divadlo s humornými prvky. Hráč se za nástrojem vizuálně projevuje okázalými herními gesty, klaviatury se však v mnoha případech ani vůbec nedotkne. Do hudebního vývoje se zde wurlitzer zvukově zapojuje jen pozvolna, takže virtuózní prvky v partu nakonec ani zde nechybí. Jsou z arzenálu Nové hudby. Na exponovaném místě formy efektně dominuje totální cluster lokty na celé klaviatuře.  

Čtvrtý, poslední autor večera Aleksander Nowak svoji skladbu nazval Naninana. Je napsána přímo pro amplifikovaný klávesový nástroj a smyčcový orchestr, rovněž v symetrickém „dvojsborovém“ uspořádání a má jednoznačně koncertantní charakter. Wurlitzeru jsou přidělovány brilantní pasážové běhy, časté jsou dramaticky vypointované motivky punktuálního charakteru, bohatě je využita i schopnost nástroje průběžně měnit dynamickou úroveň. Ve smyčcích se často vyskytují měkké clustery, působivé jsou zejména při výstavbě gradačních ploch. Nápadná je zde spojitost s polskou vlnou okolo festivalu Varšavská jeseň z druhé poloviny 20. století.   

Závěr této reflexe jsem vyhradil prezentační a interpretační složce. Jako adekvátní vybranému typu skladeb se jeví volba sálu, koncertního místa nového typu, jímž se stala rozlehlá dvorana DOXu. Jedná se o quasiindustriální prostor se stěnami z hladkého betonu, strmým hledištěm, rozlehlým pódiem, četnými jevištními konstrukcemi a důmyslnou iluminací. Nejen standardní komorní smyčcový orchestr, ale i další interpretační složky zde nalezly adekvátní uplatnění, které by se s koncertní síní tradičního typu srovnávaly jen velmi obtížně. Mám na mysli zejména onen nestandardní, prostřednictvím jen obyčejné reproduktorové soustavy znějící nástroj wurlitzer a relativně autonomní elektroakustickou stopu, znějící naopak z kvalitní, prostorově dobře rozmístěné vícekanálové reproduktorové soustavy. 

Sólové výkony byly na vysoké úrovni. Jejich interpreti byli dva. Polák Piotr Orzechowski provedl skladby Zygmunta Krauzeho, Henryka Góreckého a Aleksandera Nowaka, žilinský rodák Pavol Praženica nastudoval Marcina Stańczyka. Oba interpreti mají velmi dobrou pianistickou techniku, hrají s jemným citem a s vytříbeným smyslem pro preciznost ansámblové hry. Obdivuhodná je tedy zejména jejich přesnost v souhře. Absenci barvité témbrové struktury wurlitzeru vyvážili každý po svém. Skvělý Orzechowski dobře zvládnutým jazzovým pojetím (uvědomil si totiž, že wurlitzer není původně koncertantní nástroj tradičního typu), mladý Praženica tím, že zde odkryl svoje komediální dispozice a současně prokázal šíři a rozmanitost svého interpretačního talentu. Připomeňme, že jen před dvěma dny, na vzpomínkovém nedělním matiné v Národním divadle k mistrovým dvoustým prvním narozeninám přednesl suverénně výběr z cyklu Sny a klavírní kus Macbeth od Bedřicha Smetany. (Reflexe tohoto vystoupení ZDE.) 

Orchestr Berg se spolehlivým koncertním mistrem Davidem Danelem hrál celý večer jen ve smyčcové sestavě, decentně byl nejednou podpořen elektroakustickou složkou ovládanou Jiřím Lukešem. Program velmi dobře nastudoval a řídil šéf souboru Peter Vrábel. K uklidnění v závěru večera přispěl sólový přídavek Orzechowského, jeho tichá jazzová improvizace. Z nástroje wurlitzer se mu podařilo v tajuplném přítmí DOXu vykouzlit lahodnou, neobyčejně podmanivou, až lyrickou kreaci.

Foto: Karel Šuster / Orchestr BERG

Facebook X E-mail WhatsApp