„Zaznívá tu výrazné dílo nestora moderní evropské hudby – Pendereckého Credo.“

„Část publika koncert vnímá především jako okamžik plný symboliky.“

„Od začátku je jasné, že postava, která stojí před orchestrem a sborem, není Krzysztof Penderecki.“

Credo. Věřím. Vyznání víry zhudebnil Krzysztof Penderecki se samozřejmostí polského katolíka a současně s tvůrčí jistotou světoznámého skladatele jako slavnostní duchovní hudbu. Padla na ni nápaditě volba jako na skladbu vhodnou k připomínce třicátého výročí pádu komunismu. Do Prahy ji spolu se smíšeným a chlapeckým sborem krakovské filharmonie přijelo v pondělí provést mezinárodní těleso I, Culture Orchestra. Scházejí se v něm z polské iniciativy mladí hudebníci ze střední a východní Evropy a Zakavkazska. Koncert se uskuteční za řízení autora, říkala pozvánka.

Chrámovým prostorem zní vznosná hudba. Ozývá se ve vlnách, skladba je vystavěna kontrastně. Je velkolepá v koncepci, ve zvuku i v účinku. Měla premiéru v roce 1998 v USA a plně odpovídá stylu, ke kterému se Penderecki obrátil po svém avantgardním období: Je to syntéza odkazující libozvučnou komunikativností k minulosti, ale ve vrstvách a v detailech nezastírající modernu. Hudba, která je adekvátní textu, tématu, náladě. Před částí Resurrexit, tedy vyjádřením víry v Kristovo vzkříšení, dává dirigent znovu naladit. Komplexnost česko-polského Poděkování za svobodu dotváří maličkost: Doslova pár taktů před touto pauzičkou, kdoví proč zrovna v tom okamžiku, kdy doznívá tichá hudba, prochází katedrálou stádo hostesek na vysokých klapajících podpatcích…

Část publika česko-polský koncert vnímá především jako okamžik plný symboliky, té politické i té duchovní – ve smyslu zdůraznění místa jeho konání a propojení minulosti a současnosti; připomíná si hluboké středoevropské vazby sahající od biskupa Vojtěcha k papeži Janu Pavlu II. a svatořečení Anežky České v listopadu 1989. Část vnímá koncert jako primárně hudební událost. Zaznívá tu výrazné dílo nestora moderní evropské hudby, skladba nesoucí ve spojení slov a tónů velké poselství o křesťanských tradicích naší kultury, skladba výrazné hudební krásy.

Menší část publika asi vnímá tyto okamžiky jako společenskou událost. Konkrétní osobnosti s funkcemi v prvních řadách asi ano, ti vzadu ve vychladlém chrámovém prostoru, pozorující vše z dálky a naslouchající odrazům hudby v obrovském prostoru, o němž je známo, že na koncerty není dobrý, asi těžko. Pár se jich dokonce po nějaké době zvedá a odchází. Přecenili svou posluchačskou zkušenost? Nebo jim je prostě zima…? Ať tak, nebo tak, nic to ale nemění na skutečnosti, že ti, kdo zůstávají – ať už sedí úplně vepředu, nebo úplně vzadu – jsou svědky jedinečných okamžiků.

Od začátku je jasné, že postava, která stojí před orchestrem a sborem, energickými gesty posouvá hudební dění a řídí i sbor na postranní kruchtě, není Krzysztof Penderecki, ale druhý dirigent uvedený v tištěném programu: Maciej Tworek. Je Pendereckého blízkým spolupracovníkem a působí na Hudební akademii v Krakově, kterou v devadesátých letech absolvoval. Z nedokonalých reproduktorů ve specifické akustice kostela na konci proslovů před koncertem asi zaznělo, proč tomu tak nakonec je, ale zaznělo to nezřetelně.

Hudba dozněla, dirigent a všichni účinkující se klaní. Katedrálou bouří potlesk. Mimochodem, před lety po hudební produkci, neřku-li při bohoslužbě, v kostele věc nepatřičná. I to nám přinesla svoboda… Z první řady vstává bělovlasý skladatel a děkuje jim. Je živou legendou. Byl slavný už v době, kdy většina přítomných sotva byla na světě. V sobotu, dva dny před pražským koncertem, oslavil šestaosmdesáté narozeniny…

Foto: Bart Barczyk (bartbarczyk.photography / IAM)