„Přesně dva týdny po zahajovacím koncertu se v rámci Hudebního festivalu F. L. Věka odehrála událost přesahující čistě hudební horizont.“

„Disciplinovaně orouškovaní diváci spontánně povstali. A tiše, bez patosu vzdali v osobě Alfreda Strejčka hold profesní zdatnosti a lidské odolnosti.“

„Nejenom Hek/Věk je důkazem kulturnosti podorlického města. Je vlastně logické, že v něm hudební festival před deseti lety vznikl a má se k světu i za času corony.“

Letošní ročník Hudebního festivalu F. L. Věka zahájil 13. září koncert žesťového uskupení Czech Brass, jehož se kvůli čerstvým opatřením z německé strany nemohl zúčastnit trumpetista Otto Sauter. Dva týdny po zahajovacím koncertu přijala do Dobrušky pozvání sopranistka Helena Hozová v doprovodu souboru Barocco sempre giovane. Tento koncert byl současně příležitostí k předání ceny Alfredu Strejčkovi.

Hudební festival F. L. Věka, který se letos už podesáté koná v Dobrušce a okolí, si jméno místního obrozence nevetkl do názvu jen proto, že je všeobecně známé. Dobrušský rodák František Vladislav Hek, proslavený Aloisem Jiráskem a televizním seriálem, totiž nebyl jen literátem; věnoval se také hudbě a dokonce složil Missu pastoralis in C. Jelikož na otázku, proč na festivalu ještě nezazněla, jeho umělecký ředitel Pavel Svoboda zrozpačitěl, dá se vysoudit, že nejde o bůhvíjaké veledílo. Ale málo platné, Hek/Věk je i v době postmoderní, která Jiráska pohřbila, symbolem pro oddanost kultuře v nejednoduchých podmínkách. Což možná začíná být nyní po čertech aktuální.

Jak bylo zmíněno, zahajovacího koncertu letošního ročníku Hudebního festivalu F. L. Věka v podání Czech Brass se nemohl zúčastnit trumpetista Otto Sauter, jeden z Ten of the Best ve svém oboru. K tomuto výkvětu ovšem patří také Marek Zvolánek, který to svým výkonem potvrdil. Také dalších osm koncertů, pokud se v týdnech do 1. 11. v souboji s virem uskuteční, uvádí velká jména: Josefa Špačka, Dagmar Peckovou, Gustava Beláčka, Kristinu Fialovou, Helenu Hozovou, Irvina Venyše a další. Zřejmě je to dáno dvěma okolnostmi.

Festivalu je přáno z radnice (starosta jeho koncerty rád navštěvuje) i z místní podnikatelské sféry (její čelný zástupce se dokonce stal jeho výkonným ředitelem). Ani to by ale asi nestačilo na zajištění výkvětu české klasické scény, takže do hry vstupuje aspekt, jaký pozoruji i jinde. Namátkou v případě Lednicko-Valtického hudebního festivalu, který dramaturgicky zajišťuje houslista Jiří Partyka, či Pardubického hudebního jara, jehož uměleckým ředitelem je Josef Krečmer. Oba jsou natolik respektovanými osobnostmi, že na ně kolegové slyší a rádi přijedou – možná i za podmínek, nad nimiž by jinde zaváhali. A přesně totéž platí o varhaníkovi a čerstvě též řediteli Pardubické komorní filharmonie Pavlu Svobodovi. Navzdory svému mládí (33 let) je tím, co označuji pojmem múzický manažer.

Přesně dva týdny po zahajovacím koncertu, tedy v neděli 27. září, se v rámci Hudebního festivalu F. L. Věka navíc odehrála událost přesahující čistě hudební horizont. Od prvního festivalového ročníku jsou udělovány ceny „buď osobnostem, které se svým celoživotním dílem nebo mimořádným uměleckým počinem zasloužily o kulturu regionu“, anebo z něj pocházejí. Hned v roce 2011 obdržel cenu opočenský rodák, skladatel Luboš Sluka, o rok později zakládající ředitel Pardubické konzervatoře, profesor na pražské HAMU a varhaník Václav Rabas. Mezi dalšími laureáty najdeme například jméno klavíristy Jaroslava Šarouna, který přímo z Dobrušky pochází. Letos se cena festivalu vydala novým směrem. Když jsem jej během slavnostního koncertu ozřejmoval, nemohl jsem si nevzpomenout na knížku s tajuplným názvem Skafandr a motýl.

Jednoho dne se pařížský čtyřicátník, otec dvou dětí, manžel a veleúspěšný novinář, marně pokusil vystoupit z auta. Víc už se nikdy nepohnul. Utrpěl mozkovou příhodu, která jej – laicky řečeno – uvrhla navždy do stavu takzvaného uzamčení organizmu. Jedinou částí těla mohl pohybovat – levým okem. S pomocí empatické terapeutky dokázal nemožné. Sepsali spolu knihu o jeho stavu, o pocitech motýla ve skafandru… Jak? Vyšli z toho, že abeceda má určitý počet písmen: „a“ je jednička, „c“ trojka a tak dále. Kolik mrknutí, takové písmeno. Z nich společně skládali slova; ze slov věty, z vět odstavce, z odstavců kapitoly a z kapitol knížku. Neskutečné.

Naštěstí není zdravotní stav moderátora, herce, recitátora a muzikanta Alfreda Strejčka natolik hraniční. Přesto už od roku 2017 prochází očistcem, který také nastal naprosto nenadále. A nebyl by v jeho úder uvěřil, když – kromě mnoha jiných míst – opakovaně navštěvoval také dobrušský festival. Poprvé, ale trpkou shodou okolností o pár let později též naposled zde vystoupil s violoncellistou Petrem Nouzovským. Nyní se proto nabídla možnost, aby Petr – spolu s přítomným rektorem Univerzity Karlovy Tomášem Zimou, který spatra pronesl krátké laudatio – cenu za „Freda“ převzal. A když už byl přítomen, vzápětí zpestřil vystoupení Barocco sempre giovane a Heleny Hozové krátkou ukázkou z Bachovy tvorby, kterou má prý novopečený držitel ceny Hudebního festivalu F. L. Věka rád. Disciplinovaně orouškovaní diváci, kteří k radosti pořadatelů i vystupujících opět zaplnili barokní kostel sv. Václava takřka do posledního místa, spontánně povstali. A tiše, bez patosu vzdali v osobě Alfreda Strejčka hold profesní zdatnosti a lidské odolnosti.

Mnozí si nejspíš předtím na radnici prohlédli vzácný glejt z roku 1320, poprvé zmiňující Dobrušku jako město. Své místo našel na tři sváteční dny pod jednou z prvotin malíře Františka Kupky, pocházejícího z nedalekého Opočna, který zde strávil dětství a začal nesměle tvořit. Kupka patří ke slavným postavám dobrušské historie zrovna tak jako přímý rodák František Adolf Šubert, první ředitel Národní divadla v Praze. Nejenom Hek/Věk je tedy důkazem kulturnosti podorlického města s pěkným muzeem, opravenou bývalou synagogou anebo budovou kina ze šedesátých let, připomínající styl vzešlý z bruselského Expa. Je vlastně logické, že v něm hudební festival před deseti lety vznikl a má se k světu i za času corony.

Foto: archiv a Fb festivalu, Honza Ježdík