„Prague Philharmonia se dostavila v nápadně širším složení, než bývá obvyklé.“

„Tam, kde počítače suplují základní vklad invence, prý dochází ke vzniku děl, která nemají potenciál přetrvat.“

„Dnešní hudba nemusí být intelektuálským fetišem povýšené mysli.“

Sezóna se chýlí ke konci a s ní přirozeně i jednotlivé koncertní řady českých orchestrů. Platí to i o tělese Prague Philharmonia a jeho unikátním cyklu soudobé hudby, který je soustavně už přes dvacet let součástí činnosti organizace a který je v minimálně v českém kontextu ojedinělý. Žádné jiné tuzemské filharmonické těleso současné hudbě nevěnuje abonentní řadu. Speciální koncert ve Studiu 1 Českého rozhlasu přivítal velké množství umělců a také dramaturgyni Hanu Dohnálkovou. Kdo se chtěl setkat s přístupnou formou soudobé hudby, měl na „hudební talkshow“ s pány skladateli Karlem Havlíčkem a Vadimem Petrovem dorazit.

Pro jistotu osvětlíme pojem „hudební talkshow“. Řada je šikovně koncipovaná způsobem, že interpretovaná hudba je předem přiblížena samotným autorem za přirozeně plynoucí živé debaty s dramaturgyní Hanou Dohnálkovou. Rozhovor má za cíl preventivně nastavit ucho a veškeré ostatní vnímání posluchače žádoucím směrem, aby hudba hovořila v co nejčistší formě. Hudba tedy nezní izolovaná, neuchopená a sama za sebe, ale naopak předpřipravená, „předvařená“ ke spokojené konzumaci.

Obvyklým dějištěm soudobého cyklu je od minulé sezóny Studio Švandova divadla, tentokrát se však zájemci – a že jich bylo opravdu mnoho! bylo velice bezpečně vyprodáno – sešli v budově Českého rozhlasu, jejím Studiu 1. Produkci si dokonce nenechali ujít takové osobnosti jako prominentní členka hnutí ANO Alena Schillerová (to je vtipné v kontextu Karla Havlíčka, protože toto jméno si spojujeme spíše s místopředsedou Poslanecké sněmovny, také členem ANO) či známá česká herečka Zlata Adamovská.

Prague Philharmonia se samozřejmě také dostavila, a v nápadně širším složení, než bývá obvyklé. Židli koncertní mistryně obsadila Pavla Tesařová, celé těleso dirigentskou rukou vedl Petr Sedlák. Ano, jedná se o fagotistu úspěšného kvinteta Alinde. (Pozoruhodné je, že v kvintetu působí ještě další dirigent, hornista Kryštof Koska.) Atraktivitu večera dotvářel nejmladší Vadim Petrov, který jako střední jméno používá slovo Vooku, se svou počítačovou vizualizací v podobě obrazové show. Výčet umělců zde nekončí! Podílel se také kytarista Vladislav Bláha, hráč na elektrickou kytaru Miloš Knopp, herec Petr Štěpánek a poslední číslo večera zazpívala Martina Kociánová.

Název večera zněl Mezi klasikou a elektronikou a jedním z témat rozhovoru bylo, jak moc se u hudební tvorby bát nastupujících schopností umělé inteligence. Přítomní páni skladatelé Karel Havlíček a Vadim Petrov (syn relativně nedávno zesnulého autora nesčetného množství filmových hudeb, vzpomeňme například na Krkonošské pohádky) se v podstatě shodli, že samotný hudební nápad vždycky musí vycházet z lidské mysli, že nástroje informatiky vždycky budou nanejvýš pomocnou, prodlouženou rukou skladatele. Tam, kde suplují jeho základní vklad ve smyslu invence, prý dochází ke vzniku děl, která nemají potenciál přetrvat. Věřme, že podobná přání nejsou otci myšlenky.

Všechny skladby večera nesly pečeť posluchačské přístupnosti. Pokud by některý z dílů cyklu soudobé hudby průvodní slovo nevyžadoval, byl by to nejspíše právě tento. Čistě tonální, náznakem minimalistická, krystalická, obvykle značně jednoduchý nápad rozvíjející se ukázala být tvorba loni padesátiletého, interpretačně se podílejícího skladatele Karla Havlíčka, dlouhá léta působícího v Los Angeles. Havlíčka známe například ze znělek ke zpravodajským relacím České televize. Vadim Petrov se zase jako syn slavného otce-komponisty prezentoval rukopisem, který ten otcův nejspíše nezapře, zároveň se však autor v průběhu večera v podstatě usilovně snažil předat informaci, že se za skladatele úplně považuje a že hudbu večera psal částečně (a v nadsázce) z donucení. Na podobné téma se s Hanou Dohnálkovou v dobrém špičkovali a navozovali příjemně rodinný ráz večera.

Zvukově velice uspokojivé hudební dění umně zužitkovalo přítomnou kvalitní zvukotechniku Studia 1, decibelové hladiny zůstaly ve vkusné rovině a předkládaná elektronická hudba do značné míry setrvala v přiznaně doplňkové roli. Hlavní bylo „živé maso“ akusticky znějících instrumentů ovládané přítomnýma lidskýma rukama a mírně amplifikované k zážitku veškerého, i vzadu sedícího diváctva.

Celkově řekněme, že pokud někdo vůči soudobé hudbě chová předsudek a snad kvůli němu do Českého rozhlasu nedorazil, prohloupil. Koncert z děl Vadima Petrova a Karla Havlíčka byl ukázkou toho, že dnes skládaná hudba na sebe může brát velké množství podob a nemusí být pouze intelektuálským fetišem povýšené mysli a trenažérem divákovy trpělivosti. Ne. I laik zcela jistě odcházel spokojený a snad i překvapený, jak libozvučné, melodické a milé to bylo.

foto: Prague Philharmonia / Milan Mošna

Facebook X E-mail WhatsApp