„Komunikace mezi stanem a jevištěm probíhala perfektně, smyčce obdivuhodně bojovaly s intonací, sbor zvládal rytmicky náročné pasáže i pod deštníkem.“

„Paradoxní je, že hlavního antagonistu, obra Palanta, který boj prohrává a v závěru rukou Minervy umírá, si divák oblíbil snad nejvíce.“

„Spletitost rytmů, pro Čecha nepříliš intuitivní, vyzněla naprosto přirozeně jak v orchestru, tak u sólistů.“

Při rozhovoru se španělskou mezzosopranistkou Martou Infante jsem mluvila o vydatném dešti, který málem zhatil produkci opery Farnace. To jsem ještě netušila, že podobné hrozbě bude Musica Florea na stejném místě čelit znovu – navečer 12. července zavítala do Prahy mohutná bouřka. Do setmění se však déšť naštěstí utišil, a tak nic nebránilo, aby česká premiéra Durónovy zarzuely Válka obrů na nádvoří Lichtenštejnského paláce skutečně započala. Ne však, že by počasí hudebníkům vysloveně přálo.

„Omluvte případnou změnu počasí,“ žertovně prohlásil dirigent Marek Štryncl před začátkem představení a publikum, v taškách pro jistotu mající deštníky, se zasmálo. „Bouřka už přece byla, teď už nic nehrozí,“ říkali jsme si, když jsme usedali na sedačky na nádvoří Lichtenštějnského paláce. Tento prostor sídla HAMU má oproti jiným místům sloužícím pro provozování hudebních produkcí pod širým nebem nespornou výhodou: akustika je tu díky obklopení zdmi velice příznivá. Střechu však má pouze pojízdné divadlo Florea Theatrum, které zde již potřinácté postavil soubor Musica Florea. Orchestr se v případě deště schovává pod stan (ten byl tentokrát prozíravě postaven ještě před začátkem produkce), který sice ochrání hudebníky před dešťovými kapkami, s vlhkostí vzduchu a rozlaďováním nástrojů se však orchestr musí poprat; navíc musí být poněkud stranou, což samozřejmě ztěžuje provozovací podmínky, zvláště co se týká komunikace mezi orchestrem, resp. dirigentem (taktéž pod stanem) a jevištěm. Musica Florea má však naštěstí s těmito nepříznivými podmínkami už letité zkušenosti a běžný divák tak nepostřehl žádné větší problémy, když s úderem půl desáté, tedy půl hodiny po začátku, nebe vydalo mohutnější déšť: Komunikace mezi stanem a jevištěm probíhala (až na drobné výjimky např. při prvním velkém dešti, který evidentně, ale zcela pochopitelně, rozhodil nejen publikum vytahující deštníky, ale částečně také umělce) perfektně, smyčce obdivuhodně bojovaly s intonací, sbor zvládal rytmicky náročné pasáže i pod deštníkem.

Odměnou za nepohodlí byl návštěvníkům jedinečný zážitek z produkce pod širým nebem, tentokrát ještě nevšednější. Místo tradiční italské (popř. české) tvorby jsme se přesunuli do barokního Španělska. Španělská hudba se u nás nehraje moc často a mít možnost zhlédnout v Praze zarzuelu je skutečně něco neočekávaného. Navíc ještě od Sebastiána Duróna: jeho díla ještě tolik nečerpají z italské barokní opery, jejíž trend se brzy rozšířil i ve Španělsku, ale vycházejí více z tradiční španělské produkce. Přestože i v jeho případě najdeme určité italské vlivy (hned z počátku nám možná na mysl přišel Monteverdi), pro Válku obrů jsou typické španělské rytmy, nepravidelné důrazy, podpořené bicími nástroji, a strofické písně. Nenajdeme zde velké koloraturní árie, které ukazují technické dovednosti zpěváků, a dokonce ani recitativy (s jednou výjimkou). Dramaturgie postavená na jakémsi pásmu písní však překvapivě funguje – velkou zásluhu zde nese mj. způsob uchopení režie a choreografie, jíž se ujala Andrea Miltnerová. Hodně je využíván tanec (jenž roztančil i holčičku z publika, co tanečnice na jevišti velice obratně napodobovala a dodávala tak produkci ještě další, jakýsi zpřítomňující rozměr) a také pohyb na jevišti, který byl někdy scénicky přímo propojen s hudební složkou – napomáhá tomu, aby se celá opera linula v jednolitém proudu a příliš se nefragmentovala. Přesto však musel divák ocenit „vynález“ árie da capo, která přináší daleko výraznější vnitřní kontrasty, jež jsme u Duróna v rámci jednotlivých výstupů mohli postrádat. Výjimkou v tomto zdánlivém nedostatku bylo skladatelovo velice vynalézavé řešení předposlední scény, resp. duetu, jež zmíněnou monotónní „slokovitost“ narušuje, a to prudkými střihy mezi oslavnou písní Minervy nad jejím vítězstvím (Helena Hozová) a lamentem umírajícího Palanta (Marta Infante).

Právě tato scéna se stala vrcholem opery s mytologickým námětem a dobovými politickými alegoriemi, která ukazuje boj mezi bohy (Jupiterem a Minervou s pomocí Hercula) a obry, vedenými obrem Palantem. Přestože dobové konotace nyní zřejmě plně nedoceníme (tyto čtyři postavy původně symbolizovaly rodinu krále Filipa V., na počest jehož svatby Durón operu napsal), tématika boje mezi dvěma znepřátelenými tábory je aktuální v každé době. Paradoxní však je, že právě hlavního antagonistu, obra Palanta, který boj prohrává a v závěru rukou Minervy umírá, si divák oblíbil snad nejvíce. 

„Na vině“ je bezkonkurenční výkon Marty Infante, jež zaujala zejména svým výrazným hereckým umem. Přestože výrazové prostředky barokního divadla jsou omezené (Andrea Miltnerová ctí veškeré zásady barokní gestiky, čímž dodává představení skutečně dobový ráz), Marta Infante se i tak dokázala proměnit v temperamentního obra Palanta, jenž podněcoval sympatie publika. Nejvíce pak strhla svým výstupem po Palantově porážce, kdy umírala na jevišti. Umírání však kromě scénické akce dokázala vtisknout i do hlasu a jeho zabarvení, čímž vytvořila opravdový hudební vrchol celé opery. Díky svému mezzosopránovému oboru si také velice dobře poradila s hudebními nástrahami Sebastiána Duróna, který hudbu podřizuje textu a na tomto základě plně nectí rejstříkové potřeby jednotlivých hlasů: všechny role jsou označeny jako sopránové, poloha je však pro soprán často nízká. S tím však v rámci mezí úspěšně zápasily i sopranistky Helena Hozová (Minerva) a Michaela Šrůmová (Hercules), jež vyhrály i bitvu se španělskou výslovností. O průzračnosti a čistotě jejich hlasů je pravděpodobně netřeba se neustále zmiňovat, v souvislosti s Válkou obrů bych však chtěla ocenit jemnost a zakulacení vysokých tónů Heleny Hozové – naháněly husí kůži. Také je třeba zmínit příznačnou průraznost a šťavnatost (i přes stylové zakotvení) hlasového pojetí obou sopranistek, jemuž neuškodil ani hluk deště.

Jediný, kdo se za orchestrem či deštěm místy ztrácel, byl kontratenorista Vojtěch Pelka, a to i přesto, že orchestr znatelně ubíral na dynamice. Vzhledem k specifické náročnosti kontratenorového oboru se však situace dá pochopit. Pelka je velice nadějný pěvec: nedělá mu problém vysoká poloha (v ní zněl jeho hlas skutečně skvostně) ani běhavější pasáže a inscenaci dodával jakýsi noblesní nádech. Navíc se velice dobře pojil s ostatními hlasy při duetech a tercetech, z nichž vyzdvihnu především poslední scénu, která se stala spolu se zapojením sboru důstojným zakončením celého díla. 

„Byla jsem opravdu hodně překvapená, jak je Marek Štryncl schopen tuto hudbu cítit. Je jako Španěl!“ řekla mi Marta Infante. Po zhlédnutí Války obrů toto stanovisko podepisuji. Spletitost rytmů, pro Čecha nepříliš intuitivní nepravidelné přenesení důrazů na lehké doby či hemioly vyzněly naprosto přirozeně jak v orchestru, tak u sólistů. O zvnitřněnosti této španělskosti jsem zapochybovala pouze při jednom z prvních nástupů sboru – možná až příliš urputně akcentoval ony správné slabiky a divák tak měl dojem spíše než vnitřního prožitku možná až přílišné snahy a „poslušnosti“ v plnění instrukcí. Postupem času se však i sbor dostal na španělskou vlnu a divák tak mohl naopak obdivovat bezchybnou intonaci a příjemnou sborovou (možná bychom vzhledem k počtu zpěváků měli mluvit spíše o ansámblu?) barvu. Dotvořil tak jedinečnou atmosféru, kterou Musica Florea a sólisté předznamenali již výběrem titulu a místa konání a dotvořili dobově dokonalou interpretací spolu s výbornými pěveckými i hereckými výkony, a to i přes nepřízeň počasí. Plné uvolnění si snad budou moct dopřát při repríze v Českém Krumlově, ta se odehraje plně pod střechou.

Foto: Pablo Kornfeld