„Kantáta Nicoly Piovaniho v sobě od prvních tónů nezapře skladatele filmové hudby.“

„Asi největší slabinou kompozice byly dle mého názoru duety sopránu se saxofony.“

„Italské kulturní instituce pražskému publiku zprostředkovali neobyčejný kulturní zážitek.“

V podvečer 14. listopadu byla v kostele sv. Šimona a Judy uvedena v české premiéře kantáta Nový život (La Vita Nuova) italského skladatele a dirigenta Nicoly Piovaniho. Kompozice pro recitátora, soprán a orchestr pracuje s textem básní Danta Alighieriho, kdy se střídá poezie a próza; jde o princip prosimetru. Koncert uspořádala Italská ambasáda a Italský kulturní institut v Praze.

Nicola Piovani je širšímu publiku znám především jako autor filmové hudby – byl dvorním skladatelem mj. Federica Felliniho, ale spolupracoval i s dalšími italskými a francouzskými režiséry. V roce 1998 získal Oskara za hudbu k filmu Roberta Benigniho Život je krásný (La Vita è bella) a v květnu 2008 mu byl na filmovém festivalu v Cannes udělen titul Rytíř Řádu umění a literatury. Jako skladatel se ovšem věnuje i skladbám pro hudební divadlo a orchestr.

Kantáta Nicoly Piovaniho, která měla světovou premiéru v létě 2015 na festivalu v italské Ravenně, v sobě od prvních tónů nezapře skladatele filmové hudby. Má jasně formulovaný a téměř neměnný rytmus udržovaný po celou dobu zejména bicími nástroji (Vittorino Naso) a saxofonem, kterému jsou v kompozici napsány jak tonální, tak atonální pasáže. Saxofon, resp. dva saxofony – sopránový a altový, má ve skladbě ze všech nástrojů největší prostor a také je dominantní, místy možná ke škodě celé kompozice. S oběma sólovými saxofony se blýskla Marina Cesari. Občas až příliš roztříštěnou a simplexní kompozici, která v sobě nese náznaky renesanční melodiky, ale i odkazy na populární hudbu osmdesátých let, pěkně zjemňoval a spojoval především part harfy (Martin Sadílek). Ve skladbě vystupují dva vokální sólisté: Italský divadelní a filmový herec a režisér Oreste Valente se ujal vypravěče. Jeho přednes z kazatelny byl soustředěný a citlivý, nicméně v některých závažných pasážích vyzníval až příliš radostně. Italská sopranistka Maria Rita Combattelli se podle svého životopisu specializuje na role belcantového repertoáru, v nichž vystupovala na mnoha významných italských operních scénách. Zejména na počátku koncertu ji trápilo sevřené hrdlo, její hlas zněl neukotveně a nedařilo se mu prosadit. Celé to bylo takové opatrné, koloratury byly trošku mdlé a občas mi dokonce připadalo, že svůj témbr dusí cíleně, jako by se bála rozezpívat. Zda to byl umělecký záměr předepsaný v partituře, nebo ji sužovala tréma, nedokážu posoudit. Zhruba v polovině skladby se každopádně hezky uvonila a nakonec potěšila svým mladým, ohebným, místy třpytivým sopránovým fondem.

Asi největší slabinou kompozice byly dle mého názoru duety sopránu se saxofony. Hudebně se jim nedařilo jeden na druhého navázat. Osobně mám za to, že použití hoboje nebo fagotu v kombinaci se sopránovým hlasem by celé skladbě dodalo větší autentičnosti, jakkoliv se současná klasická hudba snaží prosazovat používání neotřelých hudebních nástrojů a jejich kombinací. Orchestr Prague Philharmonia je třeba za jejich výkon a nastudování neobvyklé skladby pochválit a ač v Praze v poslední době zazněly i hudebně komplexnější skladby současné klasické hudby, rovněž bych rád vyzvednul snahu obou italských institucí zprostředkovat pražskému publiku neobyčejný kulturní zážitek a navíc zdarma. Kéž by se k takovému obohacení místního kulturního života přidaly i ostatní instituty a velvyslanectví.

Foto: Petr Dyrc