„Pražské dechové trio se představilo jen v tom nejlepším světle.“

„Ladislav Horák autorovi posloužil dobře, spolehlivě, muzikálně a způsobem, že divák neměl důvod se bát o osud provedení.“

„Skladatel potřebuje papír, tužku a gumu. Hlavně tu gumu.“

Nová hudba na druhou je koncertní cyklus prezentující soudobou českou a německou hudební tvorbu, jehož počátky se datují do roku 2004. Důraz klade zejména na originální tvorbu pro akordeon a komorní hudbu s účastí akordeonu. Bienální přehlídka se letos zastavuje celkem v šesti městech Čech a Německa a 23. října zavítala do koncertního sálu Konzervatoře Jana Deyla. Hlavního organizátora cyklu, známého akordeonistu Ladislava Horáka, doprovodilo Pražské dechové trio.

Zaznělo celkem šest skladeb, koncert se uskutečnil bez přestávky a byl, slovy moderujícího Ladislava Horáka, „jak se sluší a patří na hodinu“. V případě soudobé hudby nejspíše lze přitakat. Privilegia se dostalo bohužel nepřítomnému bývalému řediteli Pražské konzervatoře Pavlu Trojanovi (*1956), protože z jeho knihovny děl zazněly dokonce dvě kompozice, z toho jedna v premiéře.

Úvod však patřil Eduardu Doušovi a jeho Poctě disonancím pro dechové trio a akordeon, v daný večer klávesový. Vždy dobře přístupná Doušova tvorba ani tentokrát nezklamala. Zjevně lehkou, vypsanou rukou psaný drobný cyklus o částech Sekundy, Kvarty, Septimy, Finale potvrdil autorovu erudici a kompoziční praxi, i když osobně jsem slyšel víc řemesla než invence. Disonantní se skladba ukázala být vskutku značně.

Naopak jednoznačně nejkonsonantnějším a také nejtradičnějším kusem večera se stala Finis Terrae Philippa Ortmeiera (*1978) uvedená v premiéře. Hřejivá a vstřícná v posluchačích jistě vzbudila cosi důvěrně známého, příjemného. Imitační, fugatový, snad až fugový princip navodil atmosféru starých mistrů. Problémem stylu, který se snaží o syntézu však vždycky bude možnost porovnání s uměním předchůdců. Zde jsme si poslechli velmi uspokojivou polyfonickou práci místy neoklasicky ozvláštněnou čímsi navíc, často však, škoda, jakoby nedořečenou a končící těsně pod vrcholem a před pointou.

První skladbou bez kompletního obsazení se stala Sonata pro akordeon Pavla Trojana. Trojanovým skladbám málokdy chybí nápad, což platilo i tentokrát. Slyšeli jsme snad i bitonální pasáže? Nejspíše ano, proč ne… Interpretující Ladislav Horák autorovi posloužil dobře, spolehlivě, muzikálně a způsobem, že divák neměl důvod se bát o osud provedení. Mnohým vysoce výkonným lidem aktivním na mnoha frontách se však zřejmě děje to, že už nemají tak úplně čas na dril a poctivé dozkoušení – navzdory bezpečnému přednesu mnohý běh neplynul tzv. „rovně“ a leckterá poslední nota fráze zůstala nevyslovena.

Přítomný Lukáš Hurník (*1967) si vyslechl své Trio diminutivo, které už názvy jednotlivých vět (Reggae, Canzonetta, Funk…) odkazuje ke snaze napodobit už existující, nějak dřívější styl. Kompozice, jak u Hurníka bývá sympaticky zvykem, nabídla hravé, vtipné, roztomilé, skotačivé pozastavení, zejména úvodní Reggae, sekundárně finální Gigue promluvily čistou hudební řečí. Ostatní části snad zůstaly co do sdělení možná trochu zakaleny mírou použité atonality. Soudím, že čím komplikovanější je hudba co do tónového výběru, tím jasnější a přímočařejší musí být v ostatních aspektech. Vnitřní části cyklu ke mně nehovořily a nemyslím, že důvodem byla absence akordeonu.

Jednoznačně nejexperimentálnějším a nejextravagantnějším, nejriskantnějším ve smyslu ignorance zajetých kolejí poslechu – postarší pár dokonce odešel v průběhu produkce – byl kus zvaný Someone like you Michaela Emanuela Bauera (*1974). Za nejhodnotnější jeho aspekt označím uskutečněnou prezentaci nástrojových možností, kdy hráči předvedli nestandardní, pokročilé hráčské techniky – to samo o sobě obohatí… Úvodní pasáž pouhého bušení o akordeon a dyšného fučení trojice dechových nástrojů bez znějících tónů naopak zcela jistě vyžaduje korekci ve smyslu ukrácení, ostatně vybavil se mi oblíbený výrok komponistů dobře padnoucí na celou rozsáhlou, fragmentovanou kompozici bez nápadnější progese či gradace. Citát zní: „Skladatel potřebuje papír, tužku a gumu. Hlavně tu gumu.“ Na kompoziční práci jistě není nejbolavější vlastní tvorba. Daleko těžší a hůře stravitelné je stvořený hudební celek označit za nezdařilý a nepotřebný, nejobtížnější pak je obrazně ho „hodit do koše“. Samozřejmě, ano, otázka, v čem spočívá kvalita a životaschopnost hudebního díla či jakéhokoli lidského výtvoru, je nadmíru složitá a mnohdy skutečně až čas ukáže předchozí všeobecný omyl. Když však ani trénované a na ledacos zvyklé ucho nechápe a nemá, čeho se chytit, vzniká podezření, že se v daném případě nejedná o skladbu hodnou velké pozornosti. Odvaha se jí ale upřít nedá.

Kvartet Pavla Trojana stručný večer uzavřel. Skvěle napadnuté dílko mi vzbudilo myšlenku, že kompoziční styl Pavla Trojana je s tím Hurníkovým (míněn opět Lukáš) do značné míry srovnatelný. (Jistě by se mnou svorně nesouhlasili…) U obou je přítomný princip radostné hravosti, plus minus se také jistě shodnou v tom, kterou hudební složku považují za důležitou. Jako celý večer i zde se Pražské dechové trio ve složení Zdeněk Rys (hoboj), Milan Polák (klarinet) a Lukáš Kořínek (fagot) představilo jen v tom nejlepším světle; vysoce spolehlivý výkon podávají s nonšalantní lehkostí a s úsměvem v očích. Ladislav Horák jim byl harmonickým partnerem ve všech úlohách.

Úhrnem, středeční posluchači obdrželi spoustu důvodů odcházet spokojeni. Koncertní setkání nabídlo dobře vyvážený podíl hudby těžší a hudby posluchačsky přívětivé; předposlední číslo vhodně potrápilo, aby poslední mohlo vyznít vskutku jako za odměnu. Slyšeli jsme reprezentativní průřez současnou tvorbou a uspokojivě široký záběr stylů. Na své si přišli konzervativní posluchači i ti vpředhledící.

Foto: Daniel Pinc