„Sdělnou moderní klasiku, v tomto případě hudbu z let 1938 a 1924, nabídla s naprostou samozřejmostí. A bez partitury, zpaměti.“

„Projekt dirigentských debutů není soutěžním vystoupením. V tomto případě nebyl ani nějakým školním koncertem.“

„Zásadní podíl na tom, že Pražští symfonikové hráli tak skvěle, měla evidentně dirigentka: subtilní, přesto schopná inspirovat, vést a vládnout.“

Debut festivalu Pražské jaro byl v pondělí v Rudolfinu skutečným triumfem mladé dirigentky Aleny Hron, ještě nedávno, při zveřejnění programu letošního ročníku, vystupující pod dívčím jménem Jelínková. Loňský rozhovor s ní čtěte pod titulkem U dirigování není důležité, zda jste žena, nebo muž. Nyní řídila v ambiciózním programu Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Zněla hudba Sergeje Prokofjeva a Ottorina Respighiho a se sólistou Tomášem Jamníkem skladba Jana Nováka. Debutantka naplnila večer takovou energií, že strhla na svou stranu hráče i publikum.

Debut Pražského jara je už celé desetiletí každým rokem pro jednoho dirigenta – a od letoška i dirigentku – příležitostí vykročit z běžných příležitostí, nechat se výrazněji nasvítit a na prestižní platformě pomyslně obhájit pozici jednoho z nejnadanějších a aktuálně nejnadějnějších mezi mladými. Alena Hron, absolventka AMU se studijními podněty z Norska a Švýcarska a s rozšiřujícími se zkušenostmi z koncertů i opery, loni třicetiletá, šanci využila naplno. Vyprodané Dvořákově síni prezentovala s Pražskými symfoniky jako světový repertoár nádhernou hudbu z Prokofjevovu baletu Romeo a Julie a jako znovuobjevený mistrovský kus symfonickou báseň Římské pinie Ottorina Respighiho. Tedy sdělnou moderní klasiku, v tomto případě hudbu z let 1938 a 1924, kterou nabídla s naprostou samozřejmostí. A bez partitury, zpaměti.

Jako zajímavost na pomezí žánrů připravila mezi tato díla s Tomášem Jamníkem Capriccio pro violoncello a malý orchestr od Jana Nováka – skladbu, která musela v roce 1958 v tuzemském prostředí vážné hudby mnohé dost zaskočit. Brněnského Nováka, po roce 1968 emigranta, vnímáme jako autora, který byl slyšitelně žákem Bohuslava Martinů. Také jako vyhraněného autora vokálních děl s výhradně latinskými texty, spíše jako neoklasika než úplného novátora. Dvacetiminutové Capriccio z takového obrazu vybočuje. Pokud snad vůbec vzdáleně odkazuje k poetice Bohuslava Martinů, tak k té meziválečné, výrazně ovlivněné dobovým jazzem. Spíše je to ale dílo pohrávající si s prostupností hranic mezi klasikou a symfonickým jazzem. V rychlých větách zní hodně bigbandově, ostatně instrumentace s klarinety, saxofony, trubkami a bubeníkem za bicí soupravou k tomu i přes uplatnění smyčců směřuje bez obalu. Na pár místech probleskne v rytmech Stravinskij, jindy zní v tomto případě Novákova hudba hodně swingově, občas jakoby „poklesle“.

V pomalé střední větě, v níž je sólová linka nápaditě rozvrásněna neustálým trylkováním a pak i znejasněna glissandy, je víc prostoru na zvukové hledačství a experimenty se sazbou. Dojde na neotřele užité flažolety a pizzicato i na velké sólo bicích, aby pak skladba hlučně a rychle, se zastavením na kadenci, spěla k finále. I když bylo violoncello lehce amplifikováno, někdy bylo doprovodu zvukově až trochu moc. Spád skladby, stejně jako i různá pozastavení v ní, však Alena Hron ovládla bezpečně. Ostatně, její zázemí zasahuje i do aranžování populární hudby nebo hraní a zpívání vlastní alternativní tvorby a s trochu jiným stylem Novákovy skladby evidentně neměla problém.

Tomáš Jamník zahrál brilantní sólový part s chutí, s nadhledem a šarmem, očividně velmi přesně a navíc i muzikálně. A když potom jako kontrastní přídavek ztišeně, rozšafně a pikantně zahrál s kontrabasem a s několika sólovými přiznávkami členů orchestru Gershwinovu slavnou píseň Summertime, definitivně potvrdil, že je druhým oslavovaným protagonistou večera zcela právem.

Prokofjevův Romeo a Julie má v hudbě velký lyrický náboj, má neoklasicky vyznívající místa i pasáže s obrovitým patosem. Zaujala sóla fagotu, saxofonu i tuby, kantilény violoncell, tajemné i závažné nálady, dramatická rozvrásněnost poslední části. Snad jen chóry žesťů by místy potřebovaly víc zkultivovat. Alena Hron od začátku vedla těleso a ukazovala se značnou přesností, hudbu nejen vyjadřuje gestem, ale vyzařuje ji i postojem. Postupně se během večera uvolňovala. V druhé polovině, kdy zazněla v Praze už dlouho nehraná symfonická báseň Římské pinie, působila už plně suverénně. Dokázala výrazně impresionistickému, ale přesto velmi konkrétně a hustě barvitě instrumentovanému dílu vtisknout svůj vlastní názor na tvar, výraz a průběh a podnítit hráče k vydání se ze všech sil. Dvacetiminutová skladba plyne nepřerušeně, ale má jasné čtyři části: křik dětí u vily Borghese, chorál ilustrující tajemství katakomb raných křesťanů, kouzelně klidné nokturno se zpěvem slavíka na pahorku Gianicolo a archaický pochod evokující oddíly vojsk římské říše valící se po kameny vydlážděné silnici Via appia.

Mladá dirigentka prokázala vkus a um i velkou rozvahu. Podařilo se jí nejen vybudit hýřivý ohňostroj tónů v až orgiasticky roztančeném prvním úseku, dosáhnout naprostého kontrastu v tiché dynamice v druhém úseku s krásným sólem trubky zaznívajícím z předsálí a měkce modelovat a tempově zajímavě tvarovat pokojný obraz třetího úseku, ale především strhujícím způsobem vystavět finále. Rudolfinum bylo zase jednou malé na masu zvuku, jejímž prostřednictvím orchestr FOK – s varhanami a šesticí přidaných žesťů na empoře – v postupné gradaci vyjadřoval nepředstavitelnou sílu starověkých šiků. Dirigentka dospěla v nejvyšší možné dynamice k až extatickému výrazu. Apoteóza Věčného města z pera Ottorina Respighiho, tak jako tento večer snad ještě nikdy předtím neslyšená, je mimořádným posluchačským tipem!

Pražské symfoniky, jejichž domovským sálem je Smetanova síň Obecního domu, lze málokdy potkat v Rudolfinu. Určitě byla pro ně inspirativní i osvěžující změna prostředí. Ale zásadní podíl na tom, že hráli tak motivovaně a skvěle, jak je lze málokdy slyšet, měla evidentně dirigentka: subtilní, přesto schopná inspirovat, vést a vládnout. Její festivalový debut byl energický a výrazný, v samém závěru obdivuhodně autoritativní, hudba ale také pěkně dýchala. Projekt dirigentských debutů není soutěžním vystoupením. V tomto případě však nebyl ani nějakým školním koncertem. Alena Hron nepůsobí jako studentka; je už umělkyně, víc než slibně se profilující a se značným potenciálem. Má zdravě sebevědomě, dobře a bezpečně nakročeno ke kreacím a interpretačním výkonům, které patrně budou trvale budit pozornost.

*******

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská