„Mě hlavně baví ta cesta. Baví mě pracovat na sobě tak, abych se posouvala neustále dál, abych svoje povolání mohla dělat co nejlépe.“

„V současné době je na nás dirigentky upřena záře reflektorů, a až tahle vlna zájmu přejde, věřím, že se to srovná a nebudeme mluvit o pozitivní diskriminaci žen.“

„Nechci, aby mé dirigování vypadalo nacvičeně. Takže se snažím co nejvíce sladit všechny složky dirigování tak, abych to byla já, a ne cvičená opice.“

Dirigentka Alena Jelínková má sympatický životní cíl – dělat svou práci co nejlépe, tak, aby to bavilo ji i posluchače. Její hudební dráha začala ve Valašském Meziříčí, odkud pochází, vedla na Pražskou konzervatoř a Hudební a taneční fakultu Akademie múzických umění a zdaleka nekončí u proslulého pedagoga Johannese Schlaefliho v Curychu, k němuž nastoupila letos v září. Muzikalitou, pracovitostí, smyslem pro humor i nadhledem okouzluje spolupracovníky i návštěvníky koncertních sálů a opavské opery. Upozornila na sebe na letní Ševčíkově akademii v Horažďovicích, spolupracuje s Janáčkovou filharmonií Ostrava a s Pražským filharmonickým sborem… a květnu 2023 ji čeká koncert nazvaný Debut Pražského jara. 

Kdy jste se rozhodla pro dirigentskou dráhu?

Vyjasňovalo se to hodně postupně. Jako dítě jsem začínala s houslemi, zpívala ve sboru… Posléze na gymnáziu mi ale začínalo být jasné, že se chci muzice věnovat více než jenom jako hobby.

Měli bychom poznamenat, že pocházíte z Valašského Meziříčí.

Ano, a tam jsem také poprvé dirigovala. Hrála jsem v té době na housle v kapele The Dust a rozhodla se propojit ji se smyčcovým orchestrem ZUŠ obohaceným o další kamarády a také pedagogy. Zaranžovala jsem naše kapelní písně a takto společně jsme provedli dva koncerty. Hodně pro mne znamenalo, že jsem dostala důvěru si tento svůj počin také dirigovat, i když jsem v tom neměla žádné předchozí zkušenosti ani vzdělání. Nicméně k tomu, abych to šla skutečně studovat, jsem potřebovala ještě další šťouchanec, protože jsem si na to sama moc nevěřila.

Od koho přišel?

Od mé tehdejší profesorky intonace Veroniky Höslové, která mě přivedla k Miriam Němcové, u níž jsem pak s dirigováním začínala. V té době už jsem na Pražské konzervatoři studovala pop skladbu, dirigování mi tak přibylo od mého druhého roku v Praze. No a brzy mi bylo jasné, že to je to „ono“.

Proč jste si vybrala obor pop skladba? Vy jste tíhla ke komponování?

Hrála jsem na housle a moc mě bavilo improvizovat a skládat písně. Svoje skladby jsem hrála původně s kapelou, později více sama s looperem, se kterým jsem mohla v živém čase kloubit jak housle, tak zpěv, později i klavír, tedy jsem si vytvořila takovou kapelu sama se sebou. Z původního záměru jít studovat housle tedy sešlo v momentě, kdy jsem se dozvěděla právě o oboru pop skladba. Uvědomila jsem si, že potřebuji více tvořit než jenom cvičit a cvičit.

Čím se jako skladatelka můžete pochlubit?

Nepovažuji se za skladatelku, nápady ze sebe moc rychle nesypu, ale kromě vlastních písní je asi mým největším kusem cyklus Otčenáš, který jsme premiérovali s asi čtyřicetičlenným sborem složeným z kamarádů a s kapelou ve Valmezu a pak jsme ho prováděli ještě v Praze, Brně a Olomouci. Na to mám moc hezké vzpomínky.

Povězte o této skladbě něco bližšího.

Je to cyklus písní, z nichž každá se zabývá jednou částí modlitby Páně. Kromě základního textu modlitby obsahuje každá píseň i jakousi úvahu, řekněme pokus o zařazení do dnešního jazyka, našeho dnešního přemýšlení. Chtěla jsem, aby to bylo srozumitelné, nesnažila jsem se až tak o filozofický či teologický výklad, na to bych si netroufla… Ale s různými faráři a blízkými lidmi jsem to konzultovala.

Zmínila jste, že jste začala studovat dirigování u Miriam Němcové. Co vás tahle profesorka dirigování naučila?

Toho je moc. V první řadě to byly základy dirigování jako řemesla se všemi nezbytnostmi, potom také nebát se otevřít a ukázat emoce, to bylo pro mne zásadní. A pak pro mě bylo také důležité, že jsem viděla, jak ona jako žena dokáže skloubit osobní život s dirigentskou profesí. Viděla jsem, že to jde. V průběhu let se ale vnímání a přijetí žen dirigentek hodně posunuje. Ještě více než u nás si toho všímám v zahraničí. Studia u Miriam byla tedy důležitým impulzem ve smyslu najití základního sebevědomí pro tuto profesi a vlastně najití se v dirigování celkově.

Na konzervatoři vás ještě učili Miroslav Košler a Hynek Farkač. Odhaduji správně, že u Miroslava Košlera jste získala dovednosti, jak pracovat se sborem?

Máte úplnou pravdu. Miroslav Košler byl přes svůj již pokročilý věk velmi energickým a sugestivním učitelem. Sám tvrdil, že jeho působení na konzervatoři se prodloužilo pouze díky instalaci výtahu. Nicméně ačkoliv se do třídy s pomocí hole spíše došoural, když potom nějaké gesto předváděl, bylo v něm tolik života, že mi to imponovalo a zahanbovalo mě to zároveň!

Po konzervatoři jste se rozhodla pokračovat na HAMU. U koho jste studovala tam?

Nastoupila jsem k Tomáši Koutníkovi, ale prošla jsem i výukou Leoše Svárovského, Zbyňka Müllera, Jaroslava Brycha a Ivana Paříka. To je dohromady dost jmen, nicméně jsem za to ráda – od každého člověk získá něco jiného, jen je potřeba si to v sobě umět nějak zpracovat a nechat z toho vykrystalizovat svůj vlastní přístup.

Dává studium dirigování na HAMU dostatek prostoru pro osvojení si praktických zkušeností?

Praxe není nikdy dost. Velmi oceňuji iniciativu vedoucího katedry Tomáše Koutníka – již před několika lety jsme začali jezdit na kurzy do Teplic k Severočeské filharmonii. Vedle toho má každý z nás na HAMU jednou za rok koncert. Toto pro mne byly nejstěžejnější body studia. Nicméně to nestačí. Pokud chce člověk dirigovat, musí si shánět vlastní příležitosti, zakládat soubory nebo oslovovat existující ansámbly. Někteří kolegové nejsou příznivci dirigování amatérských těles, ale s tím já nesouhlasím. Naopak si myslím, že se tak člověk naučí spoustu věcí – jak komunikovat s lidmi, jak analyzovat skladby, poslouchat a slyšet – opravovat a podobně. Osvojování těchto procesů považuji za nesmírně důležité.

Myslím, že by bylo dobré se inspirovat v zahraničí, kde často už sama výuka probíhá u ansámblu místo u klavíru, jak je to u nás. Záleží pochopitelně i na finančních možnostech té které školy. Byla bych moc ráda, kdyby se i HAMU podařilo získat prostředky pro větší zapojení praxe pro studenty dirigování.

Absolvovala jste nějaké dirigentské mistrovské kurzy v zahraničí?

Nejintenzivnější zahraniční zkušeností bylo mé roční studium v Oslu na Norges musikkhøgskole v rámci Erasmu. Tam jsme právě měli hodně praxe pod vedením Oleho Kristiana Ruuda a Sigmunda Thorpa a během roku i mistrovské kurzy. Dvakrát s tehdejším šéfdirigentem Filharmonie Oslo Vasilijem Petrenkem a potom s německým dirigentem Christianem Ehwaldem. Snažila jsem se tam dostat i ke sboru, proto jsem chodila na kurzy s Gretou Pedersen, sbormistryní Det Norske Solistkor, pravděpodobně nejvyhlášenějšího norského sboru.

Jak se liší práce orchestrálního dirigenta a sbormistra?

Mnoho a nijak. (smích) Ale vážně: v základu je to stejné, je to dirigování, vedení lidí pomocí gest, provázení hudbou. Ale jsou tu jisté zásadní rozdíly. Jednak hlas funguje jinak než hudební nástroj a na to je potřeba myslet – proces nácviku vyžaduje jiné zákonitosti. Dále je to často otázka počtu a vzdálenosti lidí od dirigenta – ve sboru jsme všichni blíže, více kompaktně, gesto jde vcelku jedním směrem. U velkého symfonického orchestru jsou od vás hráči často i na hony daleko – a to tedy i od sebe navzájem. Partitura má také až mnohonásobně více linek a úkolem dirigenta je to vše sjednotit tak, aby to bylo srozumitelné pro všechny bez ohledu na to, kde se nacházejí, co hrají či kolik taktů mají zrovna pauzu. (smích) Jinak si ale myslím, že větší rozdíl je mezi amatérským a profesionálním tělesem než sbor/orchestr.

Jaké jsou tedy rozdíly v práci s profesionálními a amatérskými sbory?

Především je to ono základní nastavení: pro amatéry je to volný čas, zpravidla jednou týdně. Proto je logicky i nadšení výraznější než u profesionálního sboru, kde je to pro ty lidi denní záležitost. Na druhou stranu na amatéry nemůžeme mít stejné nároky jako na profesionály – musíme akceptovat jejich limity, které jsou často velmi rozdílné, tedy je také co nejlépe sjednotit. U amatérů je také silnější sociální aspekt – jde o partu lidí, co se chce potkávat nejen kvůli zpěvu a hudbě, ale také proto, aby byli spolu jako kamarádi. Neříkám, že u profíků to tak není, myslím ale, že u amatérů to přece jenom hraje ještě větší roli. Jako sbormistr k tomu máte tedy i důležitou motivační roli, spojujete lidi i jako sociální skupinu. Baví mě moc obojí, každé má svoje.

Má každý dirigent nebo sbormistr ambice řídit ty nejlepší ansámbly jako Českou filharmonii, Pražský filharmonický sbor, brněnský Český filharmonický sbor…?

To je naprosto individuální.

A vy tyhle ambice máte?

Asi úplně ne. Neříkám, že bych to nechtěla, ale mě hlavně baví ta cesta. Baví mě pracovat na sobě tak, abych se posouvala neustále dál, abych svoje povolání mohla dělat co nejlépe. To je pro mě velmi důležité. A taky aby to bavilo jak mě, tak muzikanty, se kterými pracuji. Kam až mě to dovede, to je právě to dobrodružství.

Ovšem s Pražským filharmonickým sborem jste už pracovala.

Ano, a z toho mám velikou radost! Asistovala jsem Lukáši Vasilkovi a dirigovala jsem v loňské sezoně pár edukačních koncertů. Takže tohle se mi už splnilo. (smích)

K těm postupným metám patří i spolupráce s Janáčkovou filharmonií Ostrava.

Předně musím říct, že je to něco, čeho si moc vážím a co mě moc těší. Jsem Janáčkově filharmonii vděčná, že jako jediný orchestr u nás umožnil jakémukoliv dirigentovi přihlásit se na pozici asistenta dirigenta. Bylo to otevřené výběrové řízení, což není vůbec obvyklé. Pro nás začínající dirigenty je to naprosto stěžejní. Jak se můžeme někam dostat, pakliže nemáme nějaké kontakty? V konkurzu jsem skončila druhá za výborným Marošem Potokárem ze Slovenska a poté jsem měla tu čest asistovat Kasparu Zehnderovi a Petru Popelkovi. Letos na jaře jsem s Janáčkovou filharmonií natáčela dokončené orchestrální skladby Kaprálové a to byla velmi krásná, ale též náročná práce.

Působíte i v opavském divadle. Jak vás tahle práce naplňuje?

Moc! Je to zase jiný svět. V Opavě byl mým prvním představením muzikál Funny Girl, který jsem zde nastudovala a dále zde dělám také Rigoletta. Toho jsem začala jako druhá dirigentka s Vojtou Spurným, který byl v opavském divadle bohužel „skončen“, nyní jej tedy dělám sama.

Co si máme představit pod označením druhá dirigentka? Asistování, nebo i řízení některých představení?

Obojí. Vojtovi jsem asistovala a také jsem řídila některé zkoušky, když nemohl.

V létě na horažďovickém Festivalu Otakara Ševčíka jsem vás slyšela dirigovat kromě jiného českou premiéru skladby Jana Dřízala Head Ööd pro čtyři kontrabasy. Nejen mě překvapil tak jemný zvuk nástroje, který máme spojený se vším jiným než s citovostí, kterou autor do skladby vtělil. Jak na vás tahle kompozice zapůsobila?

Šla jsem klukům (Tomáš Karpíšek, Zdeněk Pazourek, Lukáš Holubík, David Valentin Dominguez Vargas) spíš jen pomoci, protože oni to báječně nastudovali sami. Nicméně vzhledem k tomu, že tam není žádný příliš rytmický prvek, který by to pomáhal držet pohromadě, mě poprosili, zda bych jim to takzvaně „nemávla“, což jsem mileráda udělala. Myslím, že byl skladatelův záměr ukázat kontrabas trochu jinak a zaměřit se na barvy nástroje. Má to jemné, mystické barvy, což ale hráčsky není vůbec jednoduché.

Jste žena mnoha profesí – dirigujete nejen orchestry nebo sbory, ale i operu. Opera je podle názoru vašich kolegů náročná ve smyslu rozdělení pozornosti – dirigent musí mít pod kontrolou orchestr, zpěváky, hereckou akci, dění na scéně… Jaký na to máte názor?

Souhlasím. Je to adrenalin. Opera je živé divadlo, často až tříhodinový zápřah pro všechny zúčastněné, během něhož se může stát ledasco. A dirigent je za mnohé z toho přímo zodpovědný. (smích) Moc mě to baví. Výsledek je pokaždé jiný, nepředvídatelný.

Jak vidíte uplatnění dirigentek v současné hudební branži? Zmínila jste, že se situace v posledních letech zlepšila. Čemu to přikládáte?

Myslím si, že ten trend je napříč obory zjevný a stejný. Ženy se (konečně) dostávají i k profesím, které bývaly výhradně mužskou záležitostí. Postupuje to souběžně s tím, jak se modernizuje naše společnost. Nicméně je zajímavé sledovat ten vývoj – ve světě už se genderová vyváženost bere často tak přísně, že se vlastně hledí více na pohlaví než na kvalifikaci. Tedy někdy dostávají ženy dirigentky příležitosti právě proto, že jsou ženy. Na druhou stranu si ale myslím, že i tento extrém potřebujeme jako společnost zažít. V současné době je na nás dirigentky upřena záře reflektorů, a až tahle vlna zájmu přejde, věřím, že se to srovná a nebudeme mluvit o pozitivní diskriminaci žen. Neříkám, že tomu tak je obecně, v Česku zrovna spíše ne, více v zahraničí. Vezměte si, že existuje soutěž jen pro dirigentky. Asi to patří právě k tomu zpopularizování žen v tomto oboru. Ale já jsem zastáncem toho, že dirigování je jen jedno a není důležité, zda je to chlap, nebo ženská. Hlavně když to je dobré.

Musela jste v těchto studijních dvou letech, co vás čekají, přerušit zdejší pracovní závazky?

Ano, mnohé. Ukončila jsem své působení na Pražské konzervatoři, kde jsem tři roky učila intonaci a spoluvedla komorní orchestr. Kvůli nemožnosti skloubení jsem také zanechala asistování u Pražského filharmonického sboru a předala jsem vedení svého pěveckého sboru Punkt do nových rukou, což pro mne byla veliká věc…

Stála jste u zrodu tohoto sboru. Proč vznikl?

Punkt je pro mě totální srdcovka. Tenhle sbor jsme zakládali s Jiřím Trtíkem před osmi lety. Jirka po dvou letech odjel studovat skladbu do Ameriky a já jej vedla dál sama. Tvoří ho různí studenti nejen z Pražské konzervatoře, dnes už vlastně nejen studenti, ale postupně i pracující, maminky… Sbor se mimo jiné věnuje premiérování vybraných skladeb studentů skladatelského oddělení, takže ti mají možnost své nové věci slyšet. Už od začátku se podařilo dát dohromady skvělou partu, s níž jsme společně rostli. Postupně jsme se vypracovali na takovou úroveň, že jsme jezdili na mezinárodní festivaly sborového zpěvu a zpravidla jsme si odváželi velmi dobré umístění. I když bych si dříve nedovedla představit, že tento sbor opustím, z časových důvodů bych teď nemohla být plnohodnotnou sbormistryní. Je pro mě tedy nyní důležité, že sbor bude pokračovat. Mám radost, že můj spolužák z HAMU Igor Karpilovskij, rovněž nadšenec do sborů a velký talent, mé žezlo převzal a Punkt jede dál.

Co nového jste o své profesi zjistila během svého současného pobytu v Curychu? Co vám tato studia dávají, jaké obzory vám otevírají?

Jsem v Curychu nadšená. Ve svém dirigentském vývoji jsem se ocitla v bodě, kdy jsem po dlouhých letech studia dirigování u klavíru vyloženě prahla po co největším možném kontaktu s mým reálným nástrojem – orchestrem. A to zdejší škola pod vedením Johannese Schlaefliho – mezi dirigenty velmi vyhlášeného pedagoga – poskytuje ve velké míře. Naše běžná výuka probíhá u ansámblu (smyčcový kvintet, dechy dřeva kvartet plus dva klavíry, na které si sami navzájem hrajeme ostatní nástroje) a k tomu máme různé projekty u profesionálních orchestrů v zahraničí, mimo jiné i v České republice. Snažím se rozšířit svůj gestický repertoár tak, abych byla schopna vždy co nejlépe vyjádřit charakter dané hudby. To vyjádření pohybem mě nepřestává fascinovat a možnosti posouvání se jsou v tomto ohledu snad nekonečné. Není to pouze o udání tempa a správném taktování, je potřeba jít dál, hloub a k tomu to umět komunikovat. Zároveň je pro mne zcela zásadní autenticita. Nechci, aby mé dirigování vypadalo nacvičeně. Takže se snažím co nejvíce sladit všechny ty složky dirigování tak, abych to byla já, a ne cvičená opice. (smích) Je to tedy zároveň i o sebeobjevování, tříbení si názoru na skladby a jejich interpretaci a k tomu všemu je to hrozně moc o emocích, neb hudba jsou emoce! No není to nádherné povolání?

———

Alena Jelínková, dirigentka. Narodila se 10. září 1992 ve Valašském Meziříčí. Od šesti let hrála na housle, na Pražské konzervatoři vystudovala obor dirigování a pop skladba. Studia dirigování si dále prohloubila na HAMU. V současné době studuje v Curychu v dirigentské třídě Johannese Schlaefliho.

Svůj zájem dělí mezi orchestrální a sborovou tvorbu a operu. Dosud dirigovala například PKF – Prague Philharmonia, Filharmonii Hradec Králové (tu naposledy aktuálně 27. října), Severočeskou filharmonii Teplice, Plzeňskou filharmonii, opakovaně se vrací k Janáčkově filharmonii Ostrava. Spolupracovala s Pražským filharmonickým sborem. Ve Slezském divadle v Opavě nastudovala muzikálové představení Funny Girl a podílela se na nastudování Verdiho Rigoletta. Je zakladatelkou sboru Punkt a autorkou písňového cyklu Otče nás (premiéra v roce 2015).

Foto: Michal Bareš, JfO (Facebook), Jura Tros, archiv a Fb A. Jelínkové, Karel Kašák (Facebook)