„Aktuální pražské hostování tohoto předního amerického poválečného dirigenta bylo malou premiérou. Koncert ale působil, jako by se Thomas s naším prvním orchestrem znal až dávno.“

„Thomasovi byla v nedávné době diagnostikována agresivní rakovina mozku. Ačkoliv oznámil, že je nucen omezit svoji uměleckou kariéru, do Prahy dorazil, což byla opravdu radostná zpráva.“

„Přesto jsem měl pocit jako by zde Thomas nezaujal tak jednoznačné interpretační stanovisko a ve výsledku zazněla Velká spíše jako vojenský pochod než delikátní, sladce romantická a poetická skladba.“

Česká filharmonie přivítala v závěru 126. koncertní sezóny legendárního amerického dirigenta Michaela Tilsona Thomase. Společně provedli suitu z baletu Apalačské jaro Aarona Coplanda a „Velkou“ symfonii C dur Franze Schuberta.

Sedmasedmdesátiletý Michael Tilson Thomas se v Praze objevil za poslední tři dekády celkem sedmkrát. Nebylo to však v čele České filharmonie, ale se San Francisco Symphony: orchestrem, v jehož čele stál Thomas pětadvacet let a který za svoje dnešní umělecké kvality vděčí právě jemu. Aktuální pražské hostování tohoto předního amerického poválečného dirigenta tak bylo malou premiérou. Koncert ale působil, jako by se Thomas s naším prvním orchestrem znal až dávno.

Thomasova kariéra je obdivuhodná. Snaha o sdělnost hudby a způsob, jakým toho dosahuje, je stejně „americký“ jako u Leonarda Bernsteina. Přesto Thomas jako by neusiloval o prvotní efekt, ale postupnými kroky vstupuje pod povrch hudby, soudě podle většiny nahrávek, které natočil. Jak těch s London Symphony Orchestra, symfonickým orchestrem z Bostonu nebo s „domovskou“ San Francisco Symphony. Mahlerovský komplet, který vznikl v San Franciscu postupně po roce 2000, získal šest cen Grammy z celkových dvanácti, které tento umělec za celou svoji karieru zatím nasbíral.

Thomasovi byla v nedávné době diagnostikována agresivní rakovina mozku. Ačkoliv oznámil, že je nucen omezit svoji uměleckou kariéru, do Prahy dorazil, což byla opravdu radostná zpráva. A nutno dodat, že síla, která vyzařovala z něj samotného i hudby, kterou během večera držel pevně v rukou, byla obdivuhodná. Nikoho by v tu chvíli nenapadlo, že bojuje se zákeřnou nemocí. Možná hudba sama mu dává energii v tomto boji pokračovat.

Významným bodem jeho repertoáru je tvorba poválečných amerických autorů jako Charles Ives, John Cage, Steve Reich nebo už zmíněný Aaron Copland. Právě Coplandova hudba zazněla jako první skladba v programu, což byla dramaturgicky skvělá volba s ohledem na vztah, který Thomas k Apalačskému jaru (Appalachian Spring) i samotnému Coplandovi chová.

Balet, který měl premiéru v roce 1944 a za který Copland získal Pulitzerovu cenu, byl poté autorem několikrát upraven a zkrácen do samostatné suity. Ovšem Thomas začal jako první uvádět doplněnou verzi suity pro velký orchestr, kterou považoval za úplnější a sdělnější (a také ji jako první zaznamenal na disk už v roce 1954 se San Francisco Symphony), a tu uvedl nyní i v Praze. Je to hudba pestrá, posluchačsky přístupná, snad až povrchní. Je potřeba ji číst jako filmové plátno, zobrazující americký venkovský život osadníků minulých století, s majestátními Skalistými horami na pozadí.

Přesně tak ji podala Česká filharmonie, s dostatečným švihem, energicky, jiskřivě, radostně, hravě. Thomasův přístup s akcentem na dynamiku skvěle zdůraznil výpravnost celé skladby. Sladce vyzněla druhá a sedmá z celkem osmi částí – oba úseky nepokrytě nabízející podmanivou melodii, kterou orchestr provedl bez jakéhokoliv zvukového kazu. Slyšeli jsme široce rozehrané plochy i ztišené intimní momenty, skvěle modelované jednotně znějícími smyčci. V první části se krátkou sólovou pasáží blýsknul Josef Špaček, který se znovu objevil v roli prvního houslisty. Na skladbě je něco opravdu „amerického“. Možná ona zvuková sugestivnost, nepokrytá radost a sdělnost, které posluchač dozajista podlehne. Pokud zde může někdo učit o „americkém zvuku“, tak je to právě Thomas. Měli jsme štěstí slyšet tuto hudbu právě pod jeho vedením.

Po přestávce následovala Symfonie č. 9 C dur „Velká“, D 944 Franze Schuberta. „Velká“ proto, že nabízí úctyhodnou délku, což může být kamenem úrazu v případě, kdy není podána s dostatečnou nápaditostí a hráčskou přesností (především) v sekci žestí. Orchestr předvedl celkově dobrý výkon. Nabídl přesné frázování, plasticitu, zvukovou rovnováhu mezi měkce znějícími trombóny a dalšími sekcemi. Přesto jsem měl pocit jako by zde Thomas (v příkrém rozporu s Apalačským jarem) nezaujal tak jednoznačné interpretační stanovisko a ve výsledku zazněla Velká spíše jako vojenský pochod než delikátní, sladce romantická a poetická skladba. Možná by to chtělo o trochu více společného času na nastudování skladby, což platilo i pro orchestr, jehož zvuk měl zde přece jen trochu vad na kráse. Vrchol večera je potřeba hledat v Coplandově skladbě, která bude jistě u České filharmonie do budoucna spojována právě s návštěvou Michaela Tilsona Thomase. Posluchačky a posluchači čtvrtečního koncertu ocenili maestra upřímným a dlouhotrvajícím potleskem.

126. koncertní sezóna se nadobro blíží do svého závěru. V následujícím týdnu nabídne Česká filharmonie poslední tři abonentní koncerty (tradičně ve středu, čtvrtek a pátek) a přivítá dalšího Američana, dirigenta Keitha Lockharta. Ten k sobě přizve legendárního kanadského pianistu Marca-Andrého Hamelina a na programu bude, mimo jiné, Gershwinův Klavírní koncert F dur a další Coplandova skladba, suita z opery The Tender Land. Tečku za sezonou udělá open air koncert na Hradčanském náměstí ve středu 22. června 2022 večer za řízení britského dirigenta Waynea Marshalla v duchu jazzových, filmových a muzikálových inspirací. Vstup bude zdarma.

Foto: Petra Hajská