„Nikdy jsem se nespecializovala na barokní hudbu, vždy jsem měla zájem učit se všechny druhy hudby a porozumět všem stylům.“

„Projekt Jardin des Voix hrál při mém startu důležitou roli, protože mi umožnil vystupovat na velkých, světově proslulých místech a představit se tam jako sólistka.“

„Os Músicos do Tejo je velmi soudržná skupina, ve které se vždy cítím být vřele přijata.“

Letošní přehlídka Letní slavnosti staré hudby přivítá mimo jiné i hosta z Portugalska. Bude jím mladá sopranistka Ana Vieira Leite, která vystoupí společně se souborem Os Músicos do Tejo 29. července v prostorách Trojského zámku. Na programu bude, jak jinak, hudba její země.

Jak jste se dostala k hudbě a zpěvu? Vedla vás k tomu rodina?

Když jsem začínala, nikdo z mé rodiny bohužel nebyl hudebníkem, ale zájem o hudbu obecně u nás byl vždy velký. Když mi bylo šest let, rodiče se rozhodli, že mě zapíší na konzervatoř v mém městě Braga na obor housle, na které jsem pak hrála až do osmnácti let. Postupně jsem si k hudbě vytvářela vztah, zejména když jsem v patnácti letech začala chodit na hodiny zpěvu. Ke zpěvu jsem se dostala díky svému zájmu o divadlo a vystupování na jevišti. Odmalička jsem totiž chodila na hodiny herectví, které jsem vždy milovala.

O barokní hudbu jste se zajímala od počátku, nebo vás k ní někdo přivedl?

Nikdy jsem se nespecializovala na barokní hudbu, vždy jsem měla zájem učit se všechny druhy hudby a porozumět všem stylům. Během studia jsem ale dostala několik pozvání do barokních hudebních souborů a účinkování s nimi se mi vždy velmi líbilo. I když jsem neznala stylová pravidla, vždy jsem se řídila instinktem a poslouchala, jak hudbu sdílejí ostatní hudebníci. To se mi opravdu líbilo. Teprve později, po mém studiu na Haute École de Musique de Genève, jsem si ujasnila představy. Tehdy mne napadlo, že baroko je stylem, jímž bych se mohla zabývat, protože je pro mě a můj hlas velmi přirozené.

Jste laureátkou projektu Jardin des Voix, což je v podstatě akademie pro mladé zpěváky zřizovaná legendárním souborem Les Arts Florissants. Předpokládám, že o přijetí je vždy velký zájem. Bylo obtížné se tam dostat?

Musím přiznat, že jsem měla v tomto ohledu štěstí. O Jardin des Voix jsem již předtím slyšela, ale protože jsem si myslela, že nemám dostatečné znalosti o barokní hudbě, nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych se do konkurzu přihlásila. Ale v roce 2020 jsem se pro zábavu rozhodla přihlásit do soutěže v barokním zpěvu Concours de Chant Baroque de Froville ve Francii a získala jsem první cenu. Naštěstí byl v publiku někdo, kdo spolupracoval s Les Arts Florissants, a navrhl mi, abych se zúčastnila konkurzu do nového ročníku Jardin des Voix, protože ještě nenašli sopranistku. Na přípravu jsem měla jen dva týdny a byla jsem ten rok poslední kandidátkou. Měla jsem neuvěřitelné štěstí a jsem za tento milník ve svém uměleckém životě nesmírně vděčná. Spolupráce s Les Arts Florissants je pro mne velkou ctí. 

Jak vypadala práce v akademii?

Akademie probíhá během tří srpnových týdnů, kdy se zkouší v nádherných zahradách Williama Christieho v Thiré ve Francii. Tam připravujeme díla, která představíme v příští sezoně. Během těchto týdnů jsem se naučila mnoho nejen o Händelově opeře Partenope, kterou jsme nacvičovali, ale od svých kolegů jsem se dověděla i hodně věcí o tom, jaké to je pracovat ve světě hudby. To byl pro mne zlomový okamžik, protože jsem zrovna dokončovala magisterské studium a vstupovala do prostředí umělců ve svobodném povolání. Jardin des Voix hrál při mém startu důležitou roli, protože mi umožnil vystupovat na velkých, světově proslulých místech a představit se tam jako sólistka. Bezpochyby to změnilo směr mé kariéry.

Četla jsem, že jste debutovala v Ženevě v opeře Philipa Glasse Einstein na pláži – to má k baroku hodně daleko… A na repertoáru máte také operu Kurta Weilla nebo Pinocchia Pierangela Valtinoniho. Mnozí pěvci kombinují starou hudbu spíše s moderní než s hudbou 19. století. Je to i váš případ? Plánujete si nějak rozšířit repertoár?

Jak jsem již řekla, mé vzdělání bylo velmi otevřené všem obdobím hudební historie. Hudbu obecně mám velmi ráda a ještě raději se ji učím zpívat. V současné době hodně interpretuji barokní hudbu, protože s tímto stylem se cítím být velmi propojena, ale jsem přístupná i novým stylům a výzvám. V posledních sezonách zpívám hodně Mozarta a ráda bych začala postupně rozšiřovat svůj repertoár, aniž bych ztratila kontakt s barokem. Miluji písně z 19. století a kdykoli to jde, snažím se na recitálech zpívat hudbu z 20. a 21. století… Rozhodně se nechci nijak uzavírat.

Repertoár, který budete v Praze zpívat, se našemu publikum může zdát poněkud exotický. Co si třeba máme představit pod portugalskou operou z 18. století?

V tomto programu představíme některé árie z portugalských barokních oper od stěžejních portugalských barokních skladatelů (Almeida, Teixeira a Avondano), některé tradiční písně zvané modinhas a také fado. Portugalská barokní opera je hodně ovlivněna italskou tradicí – téměř všechna díla budou zpívána v italštině – takže její forma se příliš neliší od stylu, na který jsme všichni zvyklí. Díla jsou velmi krásná. V programu se Os Músicos do Tejo snaží propojit různé portugalské styly od baroka po populární hudbu. Nechci toho příliš prozrazovat, ale bude to velmi zajímavé.

Na repertoáru budou také písně modinha a fado. Je to už jen historie, anebo jsou tyto písně součástí portugalské kultury i dnes? Jinými slovy, kdybych přijela do Lisabonu nebo jiného města v Portugalsku, slyšela bych na ulicích či v kavárnách tuto hudbu, nebo univerzální pop a rock?

Písně modinhas měly zjevně velký vliv na vznik fada, jak ho známe dnes, ale bohužel v současné hudbě nejsou příliš přítomné. Fado je stále klíčovým bodem naší historie. Vlivem popu již prošlo určitými změnami, avšak v některých „Casas de Fado“, především v Lisabonu, můžeme stále slyšet fado v jeho původní podobě. Je součástí naší kultury a my Portugalci máme zájem na jeho zachování a šíření po celém světě. Pokud se však vydáte na turisticky atraktivní místa v Lisabonu, bezpochyby uslyšíte dnešní popovou a rockovou hudbu.

Čím je výjimečný soubor Os músicos do Tejo, se kterým vystoupíte v Praze?

Spolupráce s Músicos do Tejo mě velmi baví, protože vždy připravují speciální projekty a programy, jimiž propagují portugalskou hudbu. Je to velmi soudržná skupina, ve které se vždy cítím být vřele přijata; společně hledáme způsob, jak prožívat hudbu. Kolegové hudebníci říkají: „Šťastní hudebníci, šťastné publikum.“ Tak doufám… (úsměv)

Založila jste také vlastní vokální soubor La Nereide. Kdo jsou jeho členové a jakou hudbu s ním provozujete?

V roce 2019, když jsem ještě studovala na Haute École de Musique de Genève, jsem se seznámila se sopranistkami Julií Roset a Camille Allerat. Založily jsme komorní soubor, protože naše hlasy se k sobě dobře hodí, stejně jako naše umělecké osobnosti. Ale teprve v roce 2022 se nám podařilo spojit síly a nahrát první album Luzzaschi, Il Concerto Segreto. Ačkoli se v současné době zaměřujeme spíše na renesanční a barokní repertoár, máme již rozpracované projekty, v nichž se chystáme prozkoumat nové obzory.

Byla jste někdy v Praze? A setkala jste se někdy s českou hudbou, třeba s Leošem Janáčkem? Ať už jako posluchačka nebo interpretka…

V Praze jsem byla před mnoha lety na jeden den na dovolené, ale bohužel jsem neměla moc příležitostí město a jeho kulturu poznat. Jsem tedy ráda, že se sem mohu vrátit, a doufám, že tentokrát si odnesu více vzpomínek. To samé mohu říct o české hudbě. Viděla jsem některé opery od Leoše Janáčka, a dokonce jsem před mnoha lety zpívala v Portugalsku jednu jeho sborovou skladbu. Ráda bych jeho dílo poznala lépe, i když vím, že to pro mě bude velmi těžký jazyk. (úsměv)

Foto: SPinto Photography, Les Arts Florissants, Jean-Baptiste Millot, Teatro Real / Javier del Real, Jorge F. Marques