Až na konec světa (32)
Sudetoněmecký Bruckner.
Skladatel, pedagog a publicista Kamillo Horn
„Pocházel z rodiny tkalců a mědirytců, ovšem už jako šestnáctiletý byl přijat na pražskou konzervatoř.“
„Jeho komponování se stalo věcí veřejnou, rozuměj politickou, a v početných kruzích jeho příznivců mu získalo sympatie a slávu.“
„Kromě národovectví se hlásil ke konzervativním proudům; jména jako Webern, Berg či Schönberg byla pro něj synonymem úpadku.“
Na čem závisí odpověď na otázku, kam člověk patří a jaká je jeho identita? Váží víc objektivní údaje, nebo subjektivní pocity? Znamená víc místo narození, nebo vazba na komunitu, v níž následně žije? Na to vše nelze nemyslet při úvahách o životě a tvorbě osamělého barda, postupně však bojovnými davy vášnivě oslavovaného skladatele, harfisty, sbormistra, hudebního pedagoga, publicisty a básníka jménem Kamillo Horn. Sudetského Němce, který se ovšem v mládí pohyboval mezi Čechy. Jeho pražským školitelem byl harfista Václav Staněk, vídeňským kapelníkem Karel Richard Šebor; přátelil se s Karlem Kovařovicem, do hudební teorie ho zasvětil Josef Krejčí. Své vzory však Horn poté hledal a našel jinde. Hudební u Antona Brucknera, zatímco Bedřichem Smetanou pohrdal; životní u Konrada Henleina, zatímco Pražský hrad byl pro něj ztělesněním zla. Hornův příběh je odpudivý, přesto však zaznamenání hodný.
Narozen 29. prosince 1860 v tehdejším převážně německém a ostře protičeském Reichenbergu, nyní Liberci, nabyl zde Kamillo základy hudebního vzdělání i politického smýšlení. Pocházel z rodiny tkalců a mědirytců, která ho vyslala na obchodní školu. Ovšem už roku 1876 byl jako šestnáctiletý přijat na pražskou konzervatoř, kde jako jeden z prvních studoval hru na harfu. V hudební teorii a hře na varhany jej vzdělával budoucí ředitel této instituce, skladatel Josef Krejčí. A mezi spolužáky byl zmíněný Karel Kovařovic, pro změnu budoucí šéf opery Národního divadla v Praze. Kamillo nebyl ve špatné společnosti.
Ihned po absolutoriu v roce 1880 přesto odešel do Vídně, ale ani tam se českému prostředí nevyhnul. Jako sólista kapely 34. pěšího pluku přetrpěl podle Hornova životopisce Josefa Lorenze Wenzela „jako správně německy smýšlející muž tři ztracené roky života mezi českými hudebníky bídného vzdělání“. Ve skutečnosti se Horn mohl učit od svého kapelníka, jímž byl skladatel Karel Richard Šebor. Někdejší zázračné dítě, přijaté na pražskou konzervatoř v jedenácti letech a ve třinácti už komponující. Šeborova opera Templáři na Moravě, kterou uvedlo Prozatímní divadlo v roce 1863, byla považována za první českou, když Škroupův Dráteník připomínal spíš vaudeville a Smetanovi Braniboři v Čechách si museli na svoji pražskou premiéru počkat do roku 1866.
Mluvě o Bedřichu Smetanovi, nenechal Horn na uvedení jeho Prodané nevěsty ve Vídeňské dvorní opeře 4. října 1896 nit suchou. Tou dobou se už čtyři roky věnoval hudební publicistice, při níž setrval další tři desetiletí. Znechucen „divokým jásotem vídeňských Čechů“, zkritizoval ve své recenzi tuto operní scénu, která „by měla mít vyšší umělecké cíle než uvádět obratné zhudebnění operetního libreta cizího původu“. Ať si všímá autorů, jako je Anton Bruckner. Do jeho díla se totiž Kamillo zamiloval; podařilo se mu proniknout do okruhu jeho obdivovatelů, a dokonce si u Mistra vymodlit soukromé hodiny kompozice. Vhodně doplňovaly Hornovy studie hudební teorie a kontrapunktu na vídeňské konzervatoři u skladatele Roberta Fuchse. Umožnilo mu je stipendium pražské liberální Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách, založené roku 1891. Což ho však s metropolí nad Vltavou nesmířilo.
Zato dobře bylo Kamillu Hornovi ve Vídni starosty Karla Luegera, leckým považovaného za Hitlerova předchůdce a proslulého výrokem: „O tom, kdo je a není Žid, rozhoduji já.“ Ani reichenberskému rodákovi antisemitismus bohužel nebyl cizí. Jako recenzent ostatně přispíval do novin Deutsches Volksblatt, které svoji velkoněmeckou a protižidovskou orientaci nikterak neskrývaly. Tyto názory však, zdá se, nevnášel do své letité kariéry profesora hudby, zprvu na vídeňských středních školách včetně Nové vídeňské konzervatoře. Že byl oblíbený studenty i vyučujícími a uznáván nadřízenými, dokládá Hornovo povýšení na profesora vídeňské Akademie hudby a divadelního umění. Byl jím jmenován v roce 1918 a ctihodné postavení si udržel až do roku 1931, kdy po překročení sedmdesátky odešel do penze. Zbývalo mu ještě deset let života, které nepromarnil. Jeho komponování se totiž stalo věcí veřejnou, rozuměj politickou, a v početných kruzích příznivců mu získalo sympatie a slávu.
Obojí si jako skladatel budoval dlouze a trpělivě. K tomu, aby se stal ikonou sudetských Němců, mu pomáhaly tři spolky nazvané Kamillo-Horn-Bund. První byl založen už roku 1905 ve Vídni; další následoval ve Štýrském Hradci a nakonec, v roce 1927, vznikl též v Böhmisch Leipa neboli České Lípě. Především poslední ze jmenovaných si vzal za cíl morální i materiální podporu „sudetského Brucknera“, jak byl Horn příležitostně přezdíván. Původně měl spolek jen vydávat a šířit jeho dílo, případně pořádat koncerty zaměřené výlučně na jeho hudbu. Ale ve 30. letech se už někdejší spolek profiloval otevřeně politicky. Jeho smyslem začala být propagace velkoněmeckého ideálu a myšlenky na odtržení od Československa. Náhle se do Kamillo-Horn-Bund hlásili nejenom jednotlivci, ale též kolektivy, školy, úřady, banky, celá města. Sám skladatel k tomuto vývoji přispíval bojovně laděnou částí své tvorby. Na texty Felixe Dahna vznikly například Svazová píseň Němců v Čechách, Bundeslied der Deutschen in Böhmen či mužský sbor Pochod Gótů, Gothenzug, který se dokonce stal jakousi hymnou soukmenovců. Zhola nic o svém ideovém zaměření neskrývaly ani popěvky Volání Normanů, Normanenruf, či Volání do boje Němců v Rakousku, Schlachtruf der Deutschen in Österreich.
Přitom v Hornovi dřímala i lyrická nota. Slyšitelná je zrovna tak v jeho Klavírní sonátě, op. 15 jako ve dvou symfoniích, které složil s velkým časovým odstupem. První v f moll, op. 40, roku 1905; druhou, laděnou do d moll, op. 78, v roce 1930. Ačkoli vystudoval obor hry na harfu, složil pro tento nástroj jen dvě skladbičky, z nich jako lepší se jeví Sonáta pro harfu a klavír, op. 58. Jeho doménou byly písně na verše básníků, z nichž ho nejvíc zaujali Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller či Friedrich Rückert. Nevyhýbal se ani občasným pokusům o melodram.
Zároveň však hudební kritici, například publicista a dirigent Franz Moissl, upozorňovali sice opatrně, ale statečně na to, že „zaujetí a čilost, s nimiž se Kamillo Horn věnuje ideálům svých Německých Čech, se v oblasti umění jeví některých lidem až nevhodná.“ Odborně byl Horn hodnocen jako pozdní romantik eklektického ražení. S dodatkem, že v rozměrnějších skladbách jsou až příliš patrné vlivy jeho celoživotních vzorů, k nimž kromě Brucknera patřili Robert Schumann či Carl Maria von Weber. V ideové rovině pak nepřekvapivě Richard Wagner.
Celkově Horn vytvořil kolem stovky děl různého zaměření a rozdílných hodnot. Příznačné bylo, že kromě národovectví se hlásil ke konzervativním proudům v umění obecně a v hudbě zvlášť. Přitom ve Vídni, v níž strávil skoro celý život, se o slovo pomalu, ale jistě začaly hlásit výboje atonality či dodekafonie, které Horna děsily a znechucovaly. Jména jako Anton Webern, Alban Berg či Arnold Schönberg byla pro něj synonymem úpadku a dekadence. Jak napsal jeden z přispěvatelů do libereckých novin: „Úlevné je zjištění, že průkopníkem Horn jistě není – a za to mu můžeme být vděčni!“
Zatímco do Prahy se Kamillo už nikdy nevrátil, v Liberci-Reichenbergu byl uctíván. Na přehlídce sudetoněmeckých pěveckých sborů, které se v červnu 1937 zúčastnily tisíce pěvkyň a pěvců, byl usazen mezi členy čestného předsednictva. O tři roky později se v libereckém divadle uskutečnil slavnostní koncert složený z jeho děl a navštívený Konradem Henleinem, který skladateli paradoxně poděkoval za to, že se „ve svém životě věnoval pouze ideálům umění“. K osmdesátinám pak Kamillo Horn převzal ve Vídni Goethovu medaili z rukou samotného führera. Zemřel tamtéž nedlouho poté, 3. září 1941. Konce války, jenž byl pro lidi jeho ražení koncem světa, se nedožil.
Foto: Wikipedie / volné dílo, Wikipedia / Bundesarchiv / CC-BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/de/deed.en)
Příspěvky od Jiří Vejvoda
- Pohledem Jiřího Vejvody (69)
Když hudba překračuje hranice.
Nikol Bóková na festivalu Lípa Musica - Pohledem Jiřího Vejvody (68)
Zpívat houslemi.
Maxim Vengerov ve valtické jízdárně - Pohledem Jiřího Vejvody (67)
Bylo nás pět.
Jak rozhodovala porota Zlaté Prahy - Až na konec světa (31)
Theodor Veidl.
Svobodný zednář v nesvobodném soukolí - Ingo Metzmacher: Nebojte se nových zvuků
Více z této rubriky
- Klasika v souvislostech (74) Hudba optikou vědy. Život a dílo Guida Adlera
- Martinů v souvislostech (19)
Druhá válečná symfonie - Varhany a varhaníci (44)
Ambasador francouzské hudby Michel Bouvard - Pohledem Jiřího Vejvody (69)
Když hudba překračuje hranice.
Nikol Bóková na festivalu Lípa Musica - Pohledem Petra Vebera (57)
Z Terezína do Osvětimi