„Jak je možné, že upadlo v zapomnění jméno našeho krajana, rodáka z Humpolce, přestože stál kdysi takřka tucet let v čele Newyorských filharmoniků?“

„Stránského jmenování do čela newyorského orchestru vyvolalo v hudebních kruzích údiv, ne-li poprask.“

„Angelo Neumann oceňoval jeho hudební talent i dirigentskou pohotovost, stejně tak ovšem Josefův obchodní talent a smysl pro reklamu.“

Titulem MUDr. se nikdy neoháněl, místo toho se školil u mistrů kompozičního řemesla. Hrot otrávených šípů, jimiž byl Stránský v čele Newyorských filharmoniků přivítán, postupně obrousila jeho pracovitost. Disponoval však rovněž sbírkou pláten, ve které nechyběly pojmy jako van Gogh, Gauguin, Renoir, Cézanne či Toulouse-Lautrec.

Jak je možné, že upadlo v zapomnění jméno našeho krajana, přestože stál kdysi takřka tucet let v čele Newyorských filharmoniků? Čím to, že tak málo víme o rodákovi z Humpolce, který se na vrcholu kariéry, v pouhých jednapadesáti, vzdal taktovky a vyměnil ji za nákup a prodej cenných obrazů? Vždyť život Josefa Stránského, muže se židovskými kořeny, který od nás putoval napříč světem, by vydal na román. S dějem tak nepředvídatelným, že by se mohl zdát vymyšlený. A přece se přibližně před stoletím opravdu odehrál.

Kromě filmového Hliníka, který se tam odstěhoval, je nevelký Humpolec zajímavý mnoha dalšími okolnostmi. Například jako rodné město kazatele Jana Želivského, antropologa Aleše Hrdličky či literátů Jana Zábrany a Ivana Martina Jirouse. To není na město o jedenácti tisících obyvatel málo. Jako by to nestačilo, ze zdejší židovské komunity, jaká tu koncem předminulého století čítala přes tři sta osob, vzešel hudebník světových parametrů. Popsat profesní dráhu Josefa Stránského těmito dvěma slovy se může jevit jako přehnané, ale během prvních dvou dekád 20. století to působilo věrohodně. Tím zvláštnější byl rázný způsob, jakým dirigent pověsil svou hudební kariéru na hřebík a vrhl se na zcela profesi odlišnou, ve které byl ovšem neméně úspěšný.

Vraťme se ale ke Stránského začátkům. Narozen 9. září 1872, brzy v sobě zvídavý, bystrý a neposedný Josef objevil sklon k hudbě. Ovšem zastřený jeho dalšími zájmy. Po absolvování německého gymnázia nejenže se v Praze přihlásil na lékařskou fakultu, ale svá studia medicíny roku 1896 úspěšně završil, aby se ovšem titulem MUDr. nikdy neoháněl. Místo toho, aby se uplatnil ve špitále nebo si otevřel vlastní praxi, se školil u výsostných mistrů kompozičního řemesla. V Praze k nim patřili Zdeněk Fibich či Antonín Dvořák, ve Vídni Anton Bruckner. Nejpozději od roku 1894 vedl Stránský studentský orchestr a pilně též přispíval do časopisu Neue musikalische Rundschau jako recenzent. 

Netrvalo dlouho a Stránského si povšiml ředitel pražského německého divadla Angelo Neumann, který oceňoval jeho hudební talent i dirigentskou pohotovost, stejně tak ovšem Josefův obchodní talent a smysl pro reklamu. Právě mladý Stránský byl autorem myšlenky přesunout operní cykly v divadle z podzimu na jaro a dát jim název Maifestspiele, který se stal pojmem. A uznání si brzy vysloužil i samotný dirigent. Psal se 13. listopad 1898, když v Novém německém divadle debutoval provedením opery Valkýra v rámci Wagnerova cyklu; než takřka o pět let později, 7. června 1903, vyvrcholila jeho zdejší činnost dalším Wagnerem, tentokrát operou Tristan a Isolda, připsal si Stránský na konto řadu zajímavých titulů. Roku 1900 Mozartova Tita a v následujících letech Gluckova Orfea a Euridyku či Meyerbeerova Proroka. 

Není divu, že jeho schopnosti neunikly vedení Hamburské opery, kam byl Josef Stránský angažován roku 1903. Vzali v potaz též jeho skladatelského úsilí, za pozornost stála například jeho biblická scéna pro dva hlasy a orchestr o egyptské otrokyni v poušti, inspirovaná textem rakouského básníka a spisovatele Ferdinanda von Saara a nazvaná Hagar in der Wüste. V Hamburku byl Stránský jmenován rovnou šéfdirigentem, ale jeho, neposedného jako vždy, to táhlo do Berlína – k zajímavému orchestru, který roku 1907 založil výrobce klavírů Julius Blüthner a dával v něm cíleně příležitost mladým. Své uplatnění tam občas nacházel i náš krajan. Těleso existovalo do roku 1925, kdy splynulo s Berlínskými filharmoniky, když si o šest dřív vykoledovalo nevoli noblesního publika, protože vystoupilo na pohřbu dvou levicových revolucionářů Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové.

Tou dobou byl ovšem Josef Stránský už dávno za mořem, kde se mu naskytla životní příležitost. Paradoxně v důsledku vážného onemocnění a následného úmrtí Gustava Mahlera, kterého odjakživa obdivoval a dokonce roku 1899 nazkoušel v Praze celovečerní program složený z jeho skladeb. Nyní však Mahler musel opustit své postavení v čele Newyorských filharmoniků a hledala se náhrada. Řešení vyvolalo v hudebních kruzích údiv, ne-li poprask. Blíže o tom periodikum Musical America: „Po mnoha zvratech v jednání angažovala New York Philharmonic Society Josefa Stránského. Při vší úctě k panu dirigentovi, tento krok připomíná Ezopovu bajku o tom, jak hora porodila myš…“ V podobném duchu referoval o události deník New York Times: „Sponzory Newyorských filharmoniků by jistě zajímalo, že německý hudební svět na čele s Richardem Straussem zděsilo poznání o tom, kdo u nás nahradí legendu jménem Gustav Mahler.“ Uštěpačně se mluvilo o tom, proč nedostali přednost Bruno Walter nebo Oskar Fried, se kterými se rovněž jednalo. Hřebíček na hlavičku nejspíš uhodil Mencken‘s American Mercury Magazine, jehož kritik D. W. Sinclair napsal: „Stránský získal prestižní pozici ani ne tak díky svým hudebním schopnostem, ale díky svému společenskému šarmu a inteligenci.“ 

Nutno konstatovat, že hrot otrávených šípů, jimiž byl Stránský v Americe roku 1911 přivítán, postupně obrousila jeho pracovitost, díky níž byl zřejmě jmenován. Ukázalo se totiž, že ve stejné době připadla Newyorským filharmonikům objemná část dědictví mediálního magnáta a manažera Josepha Pulitzera, ovšem pod jeho přísnou podmínkou: že v orchestru, plném nadaných bohémů, nastane řád a každodenní tvrdá práce. A té se Josef Stránský bezesporu zhostil se ctí. Kromě bezpočtu vystoupení na koncertních pódiích přivedl těleso díky dohodě s vydavatelstvím Columbia Records do nahrávacího studia. Na šelakové SP desky, jejichž stopáž byla omezena maximem dvanácti minut, natočili pod jeho taktovkou například Uherské tance č. 5 a č. 6 Johannese Brahmse, předehru k opeře Čarostřelec Carla Marii von Webera anebo Largo z Dvořákovy Novosvětské. Svému pražskému idolu vzdal Stránský hold hlavně tím, že dílo Antonína Dvořáka zaznělo během jeho éry v čele Newyorských filharmoniků více než stokrát. 

Přestože uvedl s orchestrem též ukázky ze soudobé hudby, jakou byla Schönbergova úprava Bachova Preludia a fugy e moll, zajímal se Josef Stránský ve volném čase víc a víc o malířství. Už v roce 1916, tedy zhruba v polovině svého angažmá u Newyorských filharmoniků, vyšla jeho kniha Modern Paintings by German and Austrian Masters. A bylo otázkou času, kdy ho dril neustálých zkoušek, vystoupení i zájezdů a s nimi spojený stres odpoutá od slávy na dirigentském stupínku. Nakonec rozhodla nenadálá okolnost. Roku 1921 byla ohlášena fúze Newyorských filharmoniků s National Symphony, proti níž se Stránský vymezoval prohlášením pro tiskovinu New York Clipper z 2. března, v němž tvrdil, že „město velikosti New Yorku si dvě symfonická tělesa zaslouží.“ Neuspěl. A v nové sezóně se o taktovku dělil s dosavadním šéfem konkurence, nizozemským dirigentem Willemem Mengelbergem. Zatímco Mengelberg u tělesa vydržel řadu let, než předal taktovku Arturu Toscaninimu, Stránský hodil ručník do ringu. Ačkoli ceněn i za autorství operety Generál či za úpravu Berliozovy opery Beatrice et Bénédict, rozloučil se nejen se spojeným orchestrem, ale i s hudbou jako takovou.

Své úsilí napříště napřel tam, kam ho to už delší dobu táhlo. Spojil se jako partner s prestižní newyorskou galerií E. Gimpel and Wildenstein a dařilo se mu náramně. Profiloval se jako znalec Picassova Růžového období i dalších modernistů, ale jméno mu zajistila též znalost umění starých mistrů. Díky obratným obchodům disponoval stěží uvěřitelnou sbírkou pláten či grafik, ve které nechyběly pojmy jako Van Gogh, Gauguin, Renoir, Cézanne či Toulouse-Lautrec. Vlastnil rovněž nejstarší známý portrét Thomase Jeffersona z roku 1785. 

Po Stránského smrti 6. března 1936 obrazy vlastnila vdova po dirigentovi, norská pěvkyně Marie Doxtrud, a v říjnu 1954 byly rozprodány v aukci. Pouť Josefa Stránského od Mahlera k Picassovi tím byla završena.

Foto: Wikipedie / Library of Congress / volné dílo, Wikipedia / Anthony22 / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/), Wikipedia / Praha moderní i historická ve 250 obrazech / volné dílo