„Temná legenda o tajemném přízraku putujícím světovými moři a vysvobozeném teprve u norských břehů ženou, která se pro něj obětuje, nabízí hudební hody a vizuálně spektakulární řešení.“

„Premiérový večer byl vrchovatě naplněn symfonickým zvukem, mohutnými sbory a dvěma skvělými sólovými hlasy.“

„Stylizace, která určitě může něco znamenat, ale dodává inscenaci prazvláštní, bizarní a uživatelsky nijak přátelskou poetiku.“

Wagnerův Bludný Holanďan je magicky vemlouvavé, přízračné, krásné, romanticky vznícené, posluchačsky a divácky vděčné dílo. Národní divadlo k němu sáhlo jako k oblíbenému titulu, který ztělesňuje to nejlepší, co opera může nabídnout: skvělou hudbu i podívanou, melodický zpěv i příběh, emoce i vznešené myšlenky. Hraje ho od čtvrtka v budově Státní opery, kde se za půlstoleté existence pražského Nového německého divadla wagnerovský kult pěstoval docela intenzivně. Na působivé inscenaci, hrané bez pauzy, se nyní podíleli němečtí, norští a čeští umělci.

Premiérový večer, dirigovaný Karl-Heinzem Steffensem, byl vrchovatě naplněn symfonickým zvukem, mohutnými sbory a dvěma skvělými sólovými hlasy: titulní roli velkolepě zpíval německý barytonista Joachim Goltz, jeho ženským protějškem byla jako dramaticky silná a přesvědčivá Senta norská sopranistka Elisabeth Teige. Zdeněk Plech v roli rozšafného kapitána Dalanda a Aleš Briscein jako nešťastný mladý milovník Erik jim byli důstojnými partnery.

Temná legenda o tajemném přízraku, námořníkovi odsouzeném za rouhání Bohu k věčnému putování světovými moři a vysvobozeném teprve u norských břehů ženou, která se pro něj obětuje, nabízí hudební hody a vizuálně spektakulární řešení. Inscenaci připravil jako režisér, spoluautor scény (s Martinem Černým) a spolutvůrce světelného designu Ole Anders Tandberg. Svícení, včetně opakované projekce mořského vlnění, je rozhodně silnou stránkou této produkce. Prostor a dění v něm jinak zcela zásadně určuje do šikmých poloh fixovaná točna, a to pozitivně i negativně. Je hlavním a jediným prvkem scénografie. Je to nápaditě abstraktní. Horní plocha, ohraničená zábradlím, se stává palubou i všemi dalšími prostory a odhalené útroby jevištní techniky pod točnou jsou symbolickým vstupem do podpalubí Holanďanova korábu s kreaturami neživých lodníků, a možná až kamsi do pekla. Ale nakonec je to v nutných náznacích a při věčném otáčení už trochu jednostrunné.

Režijní vedení postav je tomuto prostoru podřízeno. Není realistické, odpovídá míře operní stylizace. Mrazení z opravdovosti a existenciální síly emocí nicméně nevyvolává. A úplně snadné není pochopit jednak neustále přítomnou sestavu železných postelí, jednak multiplikované námořníky i ženy na pevnině: sboristé a sboristky jsou jeden jak druhý a jedna jak druhá a často konají hromadně, organizovaně, všichni stejně. Stylizace, která určitě může něco znamenat, ale dodává inscenaci prazvláštní, bizarní a uživatelsky nijak přátelskou poetiku neukotveného bezčasí, se kterou se člověku pocitově ani nechce příliš ztotožňovat.

Joachim Goltz, sólista Národního divadla v Mannheimu, je pravým wagnerovským rekem, jeho hlas ovšem barvou i pohodlnou polohou víc než basbaryton připomíná hrdinný tenor. Roli nedobrovolného démona, postavy úctyhodně celému příběhu dominující, to oproti zažité tradici lehce posunuje kamsi směrem k rytíři Tristanovi… Elisabeth Teige, profilující se hodně na Wagnerovi a v Praze známá už jako Leonora ve Fideliovi, je momentálně na ideálním průsečíku mladodramatického a už víc než dostatečně dramatického projevu. Senta je však v této inscenaci, stejně jako ostatní stejně uniformované ženy, jakousi schovankou v internátu. Není velkou romantickou hrdinkou, ale spíše dívčím snílkem, který až v závěru dozraje a dospěje ke značnému patosu. Opera bohužel nekončí tragédií a vykoupením, jak je psáno v obsahu děje – tedy Sentiným skokem do moře, následovaným svého druhu spasením Holanďana – ale „obyčejným“ happyendem. Oba protagonisté se šťastně setkají kdesi mezi zmíněnými postelemi… Pokud je divákovi ponechána svoboda, aby si právě tam potřebnou transcendenci, vznešenost a svátečnost citů dosadil, je volný prostor až moc nepřipravený a neohraničený.

Karl-Heinz Steffens vedl představení ve vysoké dynamice k působivým vrcholům. Mužský sbor, který má důležitější úlohu, si vedl dobře, zvuku bylo víc než dost. Orchestr Státní opery poskytl bohatý symfonismus. Na koncert – s klopotnou souhrou smyčců v nejrychlejších místech a s nejistými lesními rohy – by jít s touto partiturou nemohl, ale v realitě divadelního provozu poskytuje inscenaci potřebnou výrazovou intenzitu, atmosféru a náladu i potěšení z mocnosti Wagnerovy invence.

Národní divadlo už tedy zase konečně hraje v budově Státní opery novou velkou inscenaci. Po Verdiho Rigolettovi, uvedeném loni, je to – v důsledku opatření kolem koronaviru – teprve druhý nově nastudovaný klasický titul od znovuotevření rekonstruovaného divadla před dvěma roky…! Na této scéně je na repertoáru vedle Bludného Holanďana zatím devět operních inscenací: Aida z roku 1994, Bohéma (2008), Jeníček a Mařenka (2015), La traviata (2006), Macbeth (2015), Madama Butterfly (2016), Rigoletto (2021), Rusalka (2005) a Tosca – ta je hraná dokonce od roku 1999. Na jaře je ještě v plánu Schrekerův Vzdálený zvuk s premiérou 20. března a Schulhoffovy Plameny s prvním uvedením 12. června. Titul Sedm smrtelných hříchů / Očekávání, premiérovaný v listopadu 2021, se do konce sezóny nehraje.

Na premiéře nebylo zcela plno, ale Bludný Holanďan má dostatečný potenciál publikum lákat. Nelze než přát divadlu, aby už konečně nastaly normální časy, včetně návratu turismu, a aby se tak v běžném provozu dalo také postupně zjistit, jestli Praha opravdu trvale utáhne tři operní domy, byť se v každém z nich hrají i jiné žánry, tedy činohry nebo balety.

Foto: Zdeněk Sokol