„Z klavírní literatury považuju za nejobtížnější kompozice Wolfganga Amadea Mozarta a Johanna Sebastiana Bacha.“ 

„Mám rád českou hudbu.“

„Natáčím si nejen své zkoušky, ale také koncerty, a pak je poslouchám, dívám se do not a promýšlím, jaké aspekty hry bych potřeboval zlepšit.“

Světově uznávaný izraelský klavírista ruského původu Boris Giltburg má ve svém repertoáru i ta nejnáročnější díla klavírní literatury. Jejich provedení je schopen obestřít krásou zvukomalebnosti a vtisknout jim krystaličnost znění, přičemž vystižení hloubky interpretace je pro virtuosa často samozřejmostí spojenou s hravým nadhledem. Svůj repertoár před časem rozšířil o vybraná díla Bedřicha Smetany a jedno z nich zahraje v rámci 67. ročníku hudebního festivalu Smetanova Litomyšl.

V letošním roce sehrávají ve vašem koncertním repertoáru důležitou roli klavírní sonáty Ludwiga van Beethovena, které jste hrál nedávno ve Spojených státech amerických. Skladby plánujete provést v nadcházejících měsících i v rámci svých recitálů v londýnské Wigmore Hall. V poměrně krátkém časovém odstupu jste provedl s Hamburskými symfoniky v Laeiszhalle pod taktovkou jihokorejské dirigentky Han-Na Chang také Klavírní koncert č. 20 d moll Wolfganga Amadea Mozarta. Kdybyste se pokusil o srovnání přístupu k tvorbě obou skladatelů, jaké rozdílné aspekty byste z pohledu klavíristy vyzdvihl? 

I když oba skladatelé komponovali v období klasicismu, jsou z pohledu své osobnosti i tvorby velice odlišní. Dokonce také ve způsobu, jakým skládali svá díla pro klavír. Když se začteme do Mozartových dopisů psaných otci, uvědomíme si, jak hodně se skladatel zajímal o lidi, jejich profese, soukromí i názory. Všechny své zájmy i vliv společnosti výrazně promítl do své tvorby. Z pohledu přednesu a technické stránky jsou jeho kompozice pro sólisty velkou výzvou, před interprety totiž otevírají obrovské množství barevných a výrazových nuancí. 

Ludwig van Beethoven zase zaměřil svou pozornost především na lidské ideály a svět. Hledal krásu, miloval poezii, inspiroval se přírodou, historií i společenskými událostmi. Ve své tvorbě dokázal hluboce vyjádřit emoce, které jsou blízké lidem různých národností. Ovšem jeho postoj promítnutý do tvorby byl spíše vnímán ve vztahu k lidstvu než k jednotlivci. Je také velice zajímavé, jak se skladatel snažil ve svých dílech neustále posouvat limity. Hráč se při interpretaci jeho skladeb často pohybuje blízko okraje klaviatury. Ostatně i z pohledu melodiky a harmonie byl Beethoven velice progresivní.

Mnozí interpreti považují Mozartovu tvorbu za nejobtížnější. Jaký je váš názor?

Z klavírní literatury považuju za nejobtížnější kompozice Wolfganga Amadea Mozarta a Johanna Sebastiana Bacha. Mozartův Klavírní koncert č. 20 d moll je nádherný. Velice působivé je skladatelovo vyjádření dramatických okamžiků, které mi připomíná i jeho pozdější operu Don Giovanni. Také v klavírním koncertě lze vnímat dialogy a vyprávění, nejen v sólovém partu, ale i při souhře klavíristy s orchestrem. Pro Mozarta bylo velmi přirozené žít a tvořit v operním světě a svým způsobem i jeho koncertní díla mají řadu podobností s operami. Ve svých dílech navíc vždy spojoval drama s humorem i hravostí, což je krásné.

Když spolupracujete s orchestrem, může se stát, že váš pohled na interpretaci daného díla bude odlišný než představa dirigenta. V provedení děl býváte nekompromisní, jak tedy přistupujete ke konfrontaci názorů?

Děkuji, máte pravdu. Jasně, vždy je naší společnou snahou interpretovat dílo co možná nejlépe. Za nastudováním skladby je ovšem mnoho tvůrčí práce, což pro mě často znamená, že musím být připraven i na dirigentovy případné otázky související s přednesem dané kompozice. Pokud se však stane, že má můj kolega jiný přístup k výkladu díla než já, musím vždy najít způsob, jak si zachovat během hry svou představu.

Stalo se mi párkrát, že jsem si s dirigentem příliš nerozuměl. Pak jsem ovšem na koncertě přistoupil k provedení díla způsobem, že musím udělat maximum. Zůstat věrný hudbě a podat vynikající výkon.

Jakého výrobce klavírních křídel preferujete? 

Zamiloval jsem si klavírní křídla značky Fazioli, ale velmi rád hraju také na klavíry Steinway & Sons, Yamaha, Bösendorfer nebo C. Bechstein. V současnosti většina prestižních koncertních sálů nabízí sólistům klavírní křídla americko-německého výrobce Steinway & Sons, stejně tak Dvořákova síň Rudolfina, jejíž nástroj se mi opravdu velmi líbí právě proto, že je blízký estetice italských klavírních křídel Fazioli.

Tón klavíru v Rudolfinu je čistý, jasný a přesný. Navíc, nesmírně kultivovaně zní ve fortissimu, jak kdybych cítil sílu koní či jízdu ve Ferrari. Stačí jen jemný dotek a krása zvuku se sólistovi hned otevře. Podobně se dá říct, že řada skvělých klavírů značky Fazioli může mít podobnou estetiku nástrojů Steinway & Sons. Důležitý je nejen zvuk, ale i barvy a jistá vřelost znění, které interpret díla neustále ovlivňuje skrze svůj tvůrčí vklad.

V Rudolfinu jste v Sukově síni vedl mistrovské kurzy a ve Dvořákově síni jste se představil posluchačům v rámci svých recitálů, komorních i orchestrálních programů. Jak na vás působí naše slavná koncertní síň, ve které jste zažil řadu úspěchů?

Když hraju ve Dvořákově síni, silně vnímám její krásný interiér a samozřejmě akustiku. Je velmi zajímavé, jak všechny detaily sólových klavírních skladeb jsou při interpretaci slyšet, včetně pianissim či nejměkčího nasazení tónu. Pódiový zvuk se mi ovládá snadno, když zřetelně slyším, co mi koncertní síň nabízí. Lépe se mi regulují možnosti spektra barev a intenzity znění s velkým dynamickým rozsahem. Akustika je ve Dvořákově síni skvělá, což je znakem kvality koncertní síně.

Letos 11. ledna jste poprvé ve své kariéře hrál ve Dvořákově síni recitál, který byl sestaven pouze z děl raně romantické hudby Fryderyka Chopina, jehož díla budete hrát i v rámci letošního 80. ročníku Mezinárodního Chopinova festivalu 6. srpna v polském lázeňském městu Duszniki. Jak vnímáte skladatelovy emoce v jeho kompozicích?

Tvorbu Fryderyka Chopina jsem si oblíbil až v dospívání, protože v dětství jsem právě ještě nebyl schopen porozumět hloubce a síle skladatelových emocí. Rád a často jsem ale přemýšlel nad aspekty lesku a elegance, které mě v jeho dílech nadchly.

Časem jsem poznal, že emoce jsou v Chopinových kompozicích vyjádřeny poměrně rafinovaně. Ovšem popsat je slovy je nadmíru složité. Potřeboval bych pak najít přesné výrazy pro každou změnu harmonie a modulace. Je obdivuhodné, jak skladatel i během pár taktů, trvajících třeba jen třicet vteřin, dokázal vyjádřit city i velice komplikované. Domnívám se, že vysvětlit se dají pouze hraním. Když hraju Chopinovy skladby, vnímám jeho nálady velmi soustředěně. 

Dosud jsem hrál Chopinova díla na svých koncertech jen ve spojitosti s tvorbou jiného skladatele, ale už v období připrav svého pražského recitálu jsem věděl, že každá Chopinova skladba má svůj jedinečný hudební svět, a proto jsem si byl jistý, že posluchačům nabídnu pestrý program. Podobný zazní i v Polsku. Dramaturgie mých recitálů bývá citlivá.

Pro své jarní recitály v Tokiu, Soulu a Berlíně jste sestavil program z romantických děl Fryderyka Chopina a Sergeje Rachmaninova…

Domnívám se, že mezi dílem Fryderyka Chopina a Sergeje Rachmaninova lze najít jisté souvislosti. Oba skladatelé reprezentují romantismus a patřili k nejlepším klavíristům své doby. Chopin byl intimnější interpret než Rachmaninov a excelentně dokázal přednést v dynamickém rozsahu díla i piano pianissimo, což je velice obtížné. Jak dále víme z dobových materiálů, jeho kolega Rachmaninov byl zase schopen zaujmout publikum díky své noblese a upřímnosti. Co se týče emocí, domnívám se, že je oba ve svých dílech zachytili velice otevřeně a zcela jedinečným způsobem. 

Do svého repertoáru jste nově zahrnul skladbu Macbeth a čarodějnice Bedřicha Smetany, kterou představíte posluchačům 29. června 2025 ve Smetanově domě v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Jak přistupujete ke studiu nového díla? Uvažujete nejdříve o struktuře?

V průběhu let jsem zjistil, že začátek studia nové kompozice může být pro hráče velmi frustrující. Příprava přednesu díla trvá měsíce a někdy i více než rok. Ovšem je velice nutné procesu učení se nové kompozici důvěřovat. A přesně, jak jste řekla, myslet na strukturu. 

Po fázi osvojení si not, někdy i způsobem hry každé ruky zvlášť s metronomem, se postupně dostávám na vyšší a vyšší úroveň nastudování. Často se nahrávám, třeba jen mobilním telefonem, a poté poslouchám pracovní videozáznam. Pomáhá mi totiž nejen opakovaně fixovat dílo v mé mysli a prstech, ale také vnést novou kreativitu do přednesu skladby. Na koncerty se připravuju velice dlouho. 

Pro festival jste si připravil recitál sestavený z tvorby Bedřicha Smetany, Franze Liszta, Maurice Ravela a Sergeje Prokofjeva…

Ano a přiznám se, že jsem si zamiloval nejen díla Bedřicha Smetany, ale i skladby Antonína Dvořáka, zejména vzpomínám na jeden koncert České filharmonie v Rakousku, kde hrála s dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Tehdy bylo krásné cítit přirozenost, český naturel a určitou vřelost. Mimochodem pěkné jsou také orchestrální nahrávky symfonií Gustava Mahlera se Semjonem Byčkovem. Mám rád českou hudbu.

Na tvorbě Franze Liszta se mi líbí, jak velké pochopení měl skladatel pro architekturu svých kompozic i jejich hloubku. Je rovněž nesmírně zajímavé, jak stylová virtuozita jeho děl napomáhá dominantnímu vyjádření výrazu skladby. Díla Maurice Ravela jsou zase precizní a současně velice oduševnělá. Obsahují také mnoho zajímavých protikladů, jejichž spojnicí bývá hravá a kreativní elegance. Tvorba Sergeje Prokofjeva nabízí interpretovi a posluchači možnost vnést do kompozice dramatický příběh.

Ve vašem repertoáru je samozřejmě i První klavírní koncert b moll Petra Iljiče Čajkovského, který jste provedl letos ve Velké Británii v Royal Festival Hall s Londýnským filharmonickým orchestrem, jejž řídil Juraj Valčuha. Slavnou skladbu hrají mnozí sólisté pateticky, což se mi příliš nelíbí. Jaký je váš přístup k dílu?

Patetizující výklad kompozice je dlouhodobě zakotven v sovětské interpretační tradici. Jsem však přesvědčen, že k emocím slavného Čajkovského díla nemusí klavírní virtuos přidávat ještě další „vášně“. Interpretace skladby musí vycházet z jasného a ničím nezatíženého přístupu k dílu. Když koncert hraju, cítím v jeho jádru jas a vřelost.

Jedná se téměř o symfonické dílo, ve kterém je orchestr rovnocenným partnerem sólisty. Vzájemná souhra posouvá vnitřní gradaci, přičemž mezi klavírním partem sólisty a orchestrem probíhá mnoho motivických i tematických dialogů. Koncert je virtuózní a patří k mým nejoblíbenějším.

Váš obsáhlý repertoár zahrnuje mnoho skladeb různých epoch. Jak si udržujete svěžest opětovného provedení daného díla?

Rutina je zcela jistě nebezpečná, ale ve chvíli, kdy jsem si jí při cvičení určitého díla vědom, je pro mě snadné s ní něco dělat. Ovšem ke změně potřebuju neustále zpětnou vazbu. Nemohu se spokojit ani s velkým úspěchem provedení určitého díla na koncertě a ani s faktem, že danou skladbu mám už dvacet let ve svém repertoáru. Je nutné si stále procházet klavírní party i konkrétní partitury, o což se snažím.

Natáčím si nejen své zkoušky, ale také koncerty, pak je poslouchám, dívám se do not a promýšlím, jaké aspekty hry bych potřeboval zlepšit. Interpretaci vnímám z pohledu jejích jednotlivých vrstev.

……………

Izraelský klavírista a moskevský rodák Boris Giltburg (*1984) se řadí mezi nejvyhledávanější sólisty své generace. Po vítězství v prestižní Soutěži královny Alžběty v Bruselu (2013) začala jeho závratná umělecká kariéra. Pravidelně hraje recitály v nejprestižnějších světových síních, zejména v Amsterdam Concertgebouw, Carnegie Hall, Hamburg Elbphilharmonie, London Southbank Centre, Auditorium Radio France, Teatro Colon, Shanghai Oriental Arts Centre, Tokyo Toppan Hall a Wiener Konzerthaus. Často je zván ke spolupráci se špičkovými orchestry různých zemí, hrál například s Izraelskou filharmonií, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Orchestre National de France, Londýnským filharmonickým orchestrem, NHK Symphony Orchestra a vystoupil s úspěchem i na BBC Proms.

Boris Giltburg je držitelem řady prestižních ocenění a od roku 2015 nahrává exkluzivně pro label Naxos. Získal cenu Opus Klassik za nejlepší sólovou nahrávku Rachmaninovových koncertů a cyklu Études-Tableaux; Diapason d’Or za Šostakovičovy koncerty a vlastní aranžmá skladatelova Osmého smyčcového kvartetu a Choc de Classica Award za Rachmaninovovy koncerty. V komorní hře dlouhodobě spolupracuje se souborem Pavel Haas Quartet, s nímž získal Gramophone Award za nahrávku Dvořákova Klavírního kvintetu u Supraphonu a také Diapason d’Or a Choc de Classica za společné vydání Brahmsova klavírního kvintetu u stejného labelu. Ve své kariéře zastával i post kurátora Komorní řady Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha.

V roce 2020 na oslavu Beethovenova výročí začal s realizací jedinečného projektu nahrávek všech dvaatřicet skladatelových klavírních sonát, jež v letošní sezóně představuje v sérii osmi koncertů ve Wigmore Hall v Londýně. Beethovenovy koncerty nahrál také s dirigentem Vasilijem Petrenkem a Royal Liverpool Philharmonic Orchestra. Giltburg se objevil i v televizním seriálu BBC Being Beethoven. V letech 2021 až 2023 se věnoval kompletnímu dílu Maurice Ravela, jehož souborný cyklus představil rovněž v proslulé koncertní síni Wigmore Hall.

I když je Giltburgův repertoár obsáhlý, bývá odbornou kritikou považován za specialistu na hudbu Sergeje Rachmaninova. U příležitosti 150. výročí narození skladatele vydal v roce 2023 CD s Rachmaninovovými díly. V letošní sezóně zaměřil větší pozornost i na tvorbu Fryderyka Chopina.

Klavírní virtuos cítí silnou potřebu zapojit do poslechu klasické hudby i publikum mimo koncertní sál. Na svém webu píše blog „Classical Music for All“ a své texty publikuje také v periodicích Gramophone, BBC Music Magazine, The Guardian, The Times a Fono Forum.