„Met volila tentokrát první verzi opery z roku 1869, bez takzvaných polských obrazů i kromské scény v závěru díla.“

„V inscenaci prvního přenosu do kin z Met fascinoval svým komplexním výkonem René Pape.“

„Provedení bylo, celkově vzato, vynikající, ba excelentní, po všech stránkách. Akcentovat musím výběr výtečných sólistů, jejich vynikající výkony.“

Metropolitní opera v New Yorku zahájila sezónu přenosů do kin 9. 10. 2021 velkolepým dílem Modesta Petroviče Musorgského Boris Godunov, podle Puškinova dramatu. V hlavních rolích se představili René Pape, David Butt Philip, Maxim Paster, Alexej Bogdanov, Ain Anger, Ryan Speedo Green a Miles Mykkanen. Představení řídil Sebastian Weigle.

K zájmu o tuto látku Musorgského podnítil historik Vladimír Nikolskij. Met volila tentokrát první verzi opery z roku 1869, bez takzvaných polských obrazů i kromské scény v závěru díla, s epilogem Jurodivého. Musorgskij musel volit pro operu jen části díla, obrazy tím stojí vedle sebe, samostatně. Preferoval scény, kde figuruje car Boris, ze scén Lžidimitrije vybral obraz Pimenovy cely a krčmy na litevských hranicích. Zvolená první verze – bez polských obrazů – ovšem ochuzuje dílo o důležitý divadelní zákon kontrastu, z role Lžidimitrije zůstane de facto jen okrajová role Grišky Otrepěva, jeho vjezd do Moskvy v roli Lžidimitrije zde nespatříme. První verze je soustředěna plně na titulní roli, končí se smrtí Borise.

Vedle toho poslední uvedení Borise Godunova z Met do kin roku 2010 vsadilo na verzi druhou. Tehdy musel už načatou režijní práci Petera Steina převzít Stephen Wadsworth, který byl kupodivu režisérem i nyní, po jedenácti letech. V titulní roli se opět po tolika letech představil renomovaný německý basista René Pape, ostatní role byly vesměs obsazeny jinými pěvci, než bylo v roce 2010. Tehdy byla kritika dosti namířena proti neúměrné délce díla čtyři a půl hodiny (mne tehdy tato délka nikterak nevadila), údajné nudě, kterou prý režijní koncepce vyvolávala. Nyní je délka jen dvě hodiny a dvacet minut bez pauzy. Dirigentem nové inscenace, jdoucí ale režijně ve šlépějích oné minulé, je Sebastian Weigle, hudební ředitel Opery v Kolínu nad Rýnem. V Met dirigoval Beethovenova Fidelia a skvělého Straussova Růžového kavalíra. Scénu vytvořil Ferdinand Wögerbauer, kostýmy navrhla Moidele Bickel. Inscenaci Met jsem sledoval v kině Kotva v Českých Budějovicích, kde se pohříchu sešlo jen něco přes třicet diváků…

Je moc obtížné vylíčit stručně verze Borise Godunova, z nichž si mohou dnes inscenátoři volit a upravovat si je navíc dle svého. Jedná se o obrazy stojící de facto vedle sebe, čili pro úpravy je dílo dobře přístupné a upravitelné. Zejména v Čechách uměli dirigenti s divadelním citem mnohé operní verze krátit, upravovat, vždyť díky tomuto jejich umění žije dnes úspěšně řada titulů, v originálu jen těžko stravitelných.

Na objasnění verzí i úprav instrumentace bych potřeboval samostatný článek. Jen stručně – Musorgskij je znám dobře v hudebním kruzích jako geniální autor, jehož znalosti harmonie byly ale kusé, povrchní, neúplné. Jeho přítel v Mocné hrstce Nikolaj Rimskij-Korsakov mu nezištně s technickou stránkou skladeb pomáhal, byl skvělým, hlubokým znalcem harmonie a forem, na rozdíl od Musorgského. Proto existuje hraná a úspěšná verze úprav Korsakovova, kterou jsem sám vídal a slýchal již od mladistvých let v této opeře nejčastěji (Korsakov pomáhal Musorgskému technicky v řadě jiných skladeb). Tato verze vlastně dopomohla opeře ke světové slávě a u mne osobně ke vřelému vztahu k tomuto výjimečnému dílu světové literatury. Byla to inscenace v Plzni 1967, brzy poté v Praze v Národním divadle, mezitím v Lipsku. Vše byly tedy takzvané verze druhé, ale navíc upravené instrumentačně Korsakovem, s polskými obrazy, scénou kromskou, takzvanou revoluční. Rozhodně tyto inscenace ovšem netrvaly tehdy čtyři a půl hodiny jako poslední přenos tohoto díla z Met roku 2010. Potřebu oprav pociťoval později i skladatel Dmitrij Šostakovič, který vytvořil další, „drsnější“ verzi, byť leccos z Korsakova ponechal. Mnohem víc se ale ujala verze úprav Korsakovova než Šostakovičova. Inscenátoři mají výběr bohatý, včetně vlastních, možných drobnějších zásahů dirigentů.

Vše napsané ale sebeméně neubírá Musorgskému jeho genialitu. Patří k vysoce uznávaným autorům světa celým svým dílem, nejen Borisem! Ostatně Kartinkám pomohl ke světovosti skvělou instrumentací sám Maurice Ravel. Musorgského silný dramatický talent byl neopakovatelný. O jeho hudebním realismu a nevídané dramatické charakterizační schopnosti, o pokusech napodobovat intonaci výrazu mluvy věděl moc dobře i Leoš Janáček. Oba mají jedno společné. Jsou osobnostmi světové hudby, které nemůžeme snadno zařadit do žádného proudu, stojí svou výlučností a originalitou mimo styly. Americké prameny ze současnosti, které jsem si pročetl, přisuzují důležitost první verze opery z roku 1869 pro vývoj hudby, tvrdí, že syrový typ „drsné“ orchestrace vedl vlastně výrazem k Debussymu, k Janáčkovi. Prý až po sto letech se doceňuje originalita této verze, která byla ve své době označena za nedostatečnou pro uvedení. Jenomže nikde jsem nečetl ono důležité, že Musorgskij znal nedostatečně zákony harmonie, proto byla partitura korigována nejprve Korsakovem, poté i Šostakovičem, pro její nedokonalost ryze technickou! To je potřeba dodávat. Zároveň nutno dodat, že první verze nebyla provedena, až verze druhá, roku 1874. Se zmíněnými obrazy a kromskou scénou, což odlišuje pro posluchače hmatatelně obě verze.

V inscenaci prvního přenosu do kin z Met fascinoval svým komplexním výkonem René Pape. Imponoval již v inscenaci roku 2010. Ale tehdy jsem zápasil s pocitem, že pěvecky jsou výkony George Londona, Borise Christova, Jevgenije Něstěrenka či Nikolaje Gjaurova výše. Nyní mne nadchla úžasná komplexnost pěveckého a hereckého výkonu, ohromná a vnitřně pravdivá mimika, plná detailů, přesvědčivý výraz každé věty, obrovsky promyšlená výstavba role. Prostě excelentní výkon! Ale i ryze pěvecky vzato, hlas Papeho zhutněl, má plnější volumen, větší sytost zvuku ve všech polohách, dobrou výslovnost ruštiny. Jeho herectví je vnitřně opravdové, prosto jakéhokoliv prázdného patosu. Papeho výkon je opravdový umělecký zážitek po všech stránkách.

Velice pozitivním překvapením byl pro mne znamenitý výkon pěvce z Ukrajiny – tenoristy Maxima Pastera v roli Šujského. Výkon rovnocenný Borisovi, jeho skutečný protihráč! Pěvecky skvěle disponovaný tenorista velkého, mimořádně zvučného hlasu, se silným výrazem každého slova, výkon divadelně silně účinný. Takového Šujského jsem nikdy nikde dosud neviděl a vlastně pochopil, proč mě matní představitelé této podstatné role nikdy moc neoslovili… Byli to totiž obvykle bývalí prvooboroví tenoristé, kterým divadla přidělila Šujského až v době jisté ztráty jejich hlasových kvalit. S obvyklým myšlením, že pro charakterový obor, kam patří oborově i Šujskij, to přece stačí… Nestačilo. Toto byl teprve Šujskij velkého formátu, který je potřebný pro plnou přesvědčivost dialogů s Borisem. Však má ve svém repertoáru i prvooborového Pinkertona. Vynikající Šujskij, pěvecky i herecky. Bravo!

Třetím vysoce kvalitním komplexním výkonem byl Ain Anger v důležité roli Pimena. Estonský basista vládne výbornou ruštinou, nádherně voluminózním hlasem, kterým zaujme v plnosti a závažnosti tónu, v dokonalém frázování. Konkuruje značně pěvecky Papeho Borisovi ve scéně svědectví Pimena o události v Ugliči, kde byl přítomen údajné vraždě sedmiletého Dimitrije.

Figurka Varlaama měla dalšího skvěle disponovaného basistu – Ryana Speedo Greena. Ohromný hlasový fond pevného rozsahu, byť v síle výrazu nemohu nevzpomenout našeho Vladimíra Jedenáctíka, jak divadelně fantastickou charakterovou figuru uměl herecky ve Varlaamovi vytvořit. Postava Lžidimitrije v první realizované verzi je hodně zúžena na scénu u Pimena a v krčmě na litevských hranicích. Grigorij aneb Griška Otrepěv představuje jen malou výseč této postavy, pokud se nehrají polské obrazy, důležité coby divadelní zákon kontrastu. V oné druhé verzi se jedná naopak o roli rozměrnou, dramatickou, velmi efektní v duetu s Marínou, která v této první verzi zcela chybí. Obdobně chybí scéna s Rangonim.

Rovněž postava lidového blázna Jurodivého je v první verzi zkrácena o působivý epilog, opera zde končí smrtí Borise. Ve scéně s carem využil výtečně tenorista Miles Mykkanen své šance v prosbě o potrestání dětí za krádež kopějky. Témbr hlasu světlejšího charakteru s imponující hlasovou koncentrací v masce se skvěle hodí pro tuto postavu! Pěvec je výrazově neobyčejně tvárný. Režisér ho od prvního obrazu využívá v řadě momentů v ději po stránce herecké, mimické, pohybové. Zalitoval jsem pro sebe, že pěvec nemohl v této verzi ukončovat sugestivní melodikou Musorgského operu… Závěr druhé verze je pro mne mnohem působivější než končit smrtí Borise.

Hlasově umí upoutat okamžitě pozornost plností a suverénní nosností svého barytonu Alexej Bogdanov v roli Ščelkalova. David Butt Philip měl v roli Grigorije úzké možnosti uplatnění, role Lžidimitrije se zde de facto nekoná, jen scéna u Pimena a v krčmě na litevských hranicích. Zvládl je velmi dobře pěvecky i výrazově.

Mohu komplexněji říci, že všechny role byly obsazeny optimálně, pěvecky i herecky, tak jak ostatně od Met očekávám vždy v první řadě. Totéž jistě očekávám od scén první extra třídy, jako jsou milánská La Scala, Wiener Staatsoper nebo Covent Garden v Londýně. Ostatně dlouhodobý slavný ředitel Met Rudolf Bing v knize Pět tisíc večerů v opeře objektivně píše, že konkurent v italské opeře, mnohdy lepší než Met, je italská La Scala, v německém repertoáru zase Vídeň. Líčí, jak Met permanentně soutěží s těmito scénami o pěvce, dirigenty, režiséry. Jak těžké bylo získávat třeba dirigenta Karla Böhma, nejlépe placeného dirigenta v Met, neb vždy měl řadu závazků ve Vídni, ve Scale, Berlíně. Píši tyto věty proto, že slýchávám názory, jako by snad Met byla vždy absolutní špička, ale tak tomu zcela není, jde o stálou soutěž mezi několika scénami první kategorie, kdo si které osobnosti včas získá pro určitou inscenaci.

Za herecky do detailu propracovanými výkony pro přenos, tedy jakoby na filmovou kameru, kde je důležitý každý sebemenší detail, je znát důkladná práce režiséra Stephena Wadswortha. Dosáhnul detailní prací s herci – pěvci – až nečekanou hereckou dokonalost většiny aktérů, prakticky na úrovni filmového herectví. Pro obrazovku je herectví, mimika, mnohem obtížnější než takzvané herectví „na dálku“ v divadle, navíc v opeře přes bariéru orchestru. Na straně druhé je ovšem pěvcům usnadněna důležitá hlasová nosnost pomocí mikrofonů na jevišti a nad jevištěm. Nemůže se zde stát, že by orchestr překrýval pěvecké hlasy, což je obrovské plus, které si často neuvědomujeme. Hlas nemůže mít problém se slyšitelností v prostoru divadla, což je někdy při poslechu přímo v auditoriu divadla dosti zásadní problém. V tomto směru přenos hlasům pomáhá, pokud jsou ovšem intonačně pevné, jakoukoliv nejistotu v tomto směru mikrofony totiž nemilosrdně zesilují. Rovněž v drobnokresbě mimiky klade vyšší, filmové nároky.

Dnes mají z Met již perfektně připravenu techniku. Pamatuji, jak v prvních přenosech ještě vázla, hlasy zněly z různých pozic na jevišti odlišně, to již dnes není, dokázalo se vše úspěšně „vychytat“, vyvážení zvuku je dnes na špičkové úrovni. I nastavení hladiny hlasitosti bylo tentokrát optimální, v minulosti nebývalo, dohadoval jsem se občas s techniky přenosu, zda by to mohlo být hlasitější.

Na závěr nutno dodat, že se výborně etabloval posílený Sbor Metropolitní opery vyrovnaným, homogenním zvukem, frázováním, suverenitou všech zpívaných poloh. Orchestr Metropolitní opery je vyhlášen kvalitou, pod taktovkou Sebastiana Weigleho podal očekávaný, suverénní, výtečný výkon. Byť nemohu nedodat zároveň jedním dechem, že určitá syrovost zvuku harmonie první verze z roku 1869 mně harmonickou strukturou tolik neseděla, naopak, ukázala, proč musel přijít později Korsakov, proč se o podobné opravy pokoušel později i sám Šostakovič. Geniální dílo oběma skladatelům za to prostě moc stálo, aby ryze řemeslné, technické nedostatky v harmonii zjemnili. Ale to nemá s výbornou hrou orchestru nic společného, spíše se touto volbou pro mne odkrylo, proč se hrála i hraje mnohem častěji druhá, upravená verze. Rovněž pojetí druhé verze s dodanými polskými obrazy a s Jurodivým v epilogu se mi jeví divadelně účinnější. Má důležité divadelní kontrasty. Tato první verze, ve své době nepřijatá, je tak dalece nemá. Z pětatřiceti návštěvníků kina Kotva čtyři v průběhu přenosu odešli, vzdor vynikajícím výkonům, v přenosu technicky moc dobře vyladěném. Patrně pociťovali jistou nudu, která se zde v menší kontrastnosti vývoje děje u některých posluchačů dostavuje…

Tato verze sice trvala bez pauzy dvě a půl hodiny, ale ona cenná sůl každého divadla, kontrastnost ve vývoji děje, jí přece jen trochu ve volbě první verze chybí. Je zaměřena příliš na cara Borise, ne tolik na lidové scény, zápletka s Dimitrijem a jeho triumfálním příjezdem do Moskvy v obrazu po smrti Borise chybí. Provedení bylo, celkově vzato, vynikající, ba excelentní, po všech stránkách. Akcentovat musím výběr výtečných sólistů, jejich vynikající výkony. Především jsem byl nadšen u interpretace titulní role, u role Šujského, Pimena a Jurodivého.

Foto:  MET / Aerofilms