Bouře Vítězslava Nováka, mořská fantazie pro velký orchestr, sóla a sbor, je monumentální kantáta. Taková díla zaznívají koncertně z více důvodů většinou jen výjimečně, jednou za desítky let. To, že se skladba nyní pod taktovkou Roberta Kružíka vzácně vrátila do Brna, kde měla premiéru v roce 1910, je skvělá zpráva. Kdo byl 15. ledna na filharmonickém abonentním koncertě ve zcela zaplněném Janáčkově divadle, dlouho nezapomene.

Vítězslav Novák je zajímavý autor. Ještě dřív, než Richard Strauss přišel se svou básnivě i popisně barvitou, mistrovsky instrumentovanou pozdně romantickou turistickou expedicí do hor v podobě Alpské symfonie, napsal Novák podobně koncipovanou – i když kratší – symfonickou báseň V Tatrách. Současně s oslavou Prahy v symfonické básni Praga Josefa Suka vznikla Novákova andersenovská skladba O věčné touze, v české hudbě bezprecedentně impresionistická. A předtím, než Arnold Schönberg rozšířil dosavadní myslitelné mantinely monumentality na pomezí romantismu a expresionismu v Písních z Gurre, zkomponoval Novák Bouři. Také kratší, ale přesto více než hodinovou „bouři“ symfonismu a obrovitého sborového zvuku s přispěním šesti sólistů. Soudě podle čerstvého brněnského zážitku, jde o dílo, které hudbou, až po okraj napěchovanou, daleko k setrvalé sdělnosti přesahuje kvality květnatého textu Svatopluka Čecha; ten má už evidentně to nejlepší za sebou, bohužel k zastaralosti až úsměvné.    

Robert Kružík, stojící na upraveném jevišti Janáčkova divadla před Filharmonií Brno a Slovenským filharmonickým sborem, vedl vzácné provedení Novákovy Bouře expresivně, zeširoka, neúnavně naléhavě. Ani v nejmenším nejde o tragédii, ale náboj díla je přesto výrazně vyhrocený, vznícený a masivní. Až v závěru dovolil, aby ke slovu postupně přicházela zklidňující smířlivá lyrika, kontrastující s předchozími vlnami exprese, sice nekonfliktními, ale přesto posluchače atakujícími.

Výběr sólistů byl logický a podařený. Tamara Morozová do provedení, víc než dostatečně, přinesla nosný dramatický hlas, Adriana Banásová (motivicky vtíravé „Veselé jsem hoše, prozpěvuju s koše, la la la la, la la la la“) naopak zářivou čistotu. Tenorista Jaroslav Březina se v nelehkém partu úctyhodně popasoval s vypjatými požadavky, barytonista Tadeáš Hoza zazářil v mužné kantiléně. V menších vstupech se vhodně uplatnili i basisté David Szendiuch a Jan Štáva.  

Nedějová skladba kantátového charakteru, nicméně s dlouhými čistě orchestrálními plochami oddělujícími jednotlivé epizody, se odvíjí bez přerušení, vesměs ve vyšší i nejvyšší dynamice a v emocionálně vzrušeném modu. Koráb zmítaný bouří je pomyslným místem neepických, básnicky zastřených výjevů sahajících od zpěvu hocha v koši na stožáru po kuchtíka a kapitána čelící na palubě zaplavované vodou vzpouře, od hulákání opilých lodníků po tušenou erotiku dialogu dívky s černochem v kajutě. Skladba začíná a končí u kaple na břehu – přímluvnou modlitbou dívky před blížící se bouří  („Zažeň vichrů divý sněm“) a posmutnělou meditací rybářů po pravděpodobném ztroskotání lodi („Ty na dně pustém novou chýš z těch trosek lásce vystavíš“). Hudebně i textově je obrovitá plocha skladby právě zde nádherně zaokrouhlena – naléhavý vstupní i ztišený závěrečný zpěv se obrací ke stejnému zdroji: jednou k „matce milosti“, jednou ke „kotvě naděje“: Ó, hvězdo mořská… Mimochodem, melodie, která už se nezapomene.     

Novákova Bouře, v podtitulu „mořská fantazie“, vznikla na objednávku Filharmonického spolku Beseda brněnská, přejícího si ke svému padesátému jubileu vokálně-orchestrální skladbu. Novák se rozhodl zhudebnit Čechovu Bouři, sled písní a scén inspirovaných – v českém prostředí docela exoticky světovým romantismem – v roce 1908. Mimo jiné asi i proto, aby ukázal brněnskému skladateli a dirigentovi Františku Neumannovi, že (a jak) se stejná předloha, jím už o pár let dřív konvenčně a eklekticky zhudebněná, dá ztvárnit mnohem moderněji. I bez znalosti díla umělce, známého dnes už jen díky jeho uvádění Janáčkových operních novinek, se dá tušit, že výsledek této umělecké polemiky v roce 1910 byl (a zůstává) právem jednoznačný. Vítězslav Novák, Dvořákův žák a zásadní představitel české moderny, je dnes sice v Janáčkově stínu a je uváděn méně, spíše až moc málo, ale jeho tvorba má své nepopiratelné krásy. Slovácká a Jihočeská suita, Smyčcový kvartet D dur, V Tatrách, Pan, Svatováclavský triptych a několik dalších partitur, včetně drobnějších klavírních, mohou na vstřícně naladěného posluchače působit až magicky přitažlivě. Bouře v záslužném uvedení také. Navzdory textu.   

První polovina programu byla k Bouři protiváhou. Klid moře a šťastná plavba, to byla první Mendelssohnova předehra, Hebridy pak druhá. Obě se rovněž věnují moři. Ne zcela běžné zařazení dvou skladeb jednoho autora po sobě, navíc díky idyličnosti vzájemně nekontrastujících, mělo logiku. Ale generovalo i úskalí. Hebridy jsou známější a podařenější; romantická hudba vycházející z osobních zážitků, ze skladatelovy cesty do Skotska, má i sama o sobě větší intenzitu a určitě je zajímavější i pro hráče. Klid moře a šťastná plavba je nicméně pouhým básněním nad akademickým námětem. Je to hudba víc klasicizující, formální a vlastně ne tak zajímavá. Takže aby vyzněla opravdu vzrušujícím způsobem a dala jasné zdůvodnění, tedy odpověď na otázku, proč má zrovna ona a zrovna teď po celou čtvrthodinu znít, musela by být orchestrem hrána ještě podstatně přesvědčeněji a plastičtěji; musela by být o poznání víc inspirovaná a vemlouvavá, mnohem detailněji propracovaná a prožitá. Vůbec to neznamená, že filharmonici hráli špatně. Ale pro podobnou skladbu, aby opravdu nadchla, to bylo málo.

Koncert se opakoval v pátek 16. ledna a natočil ho Český rozhlas.

foto: Filharmonie Brno / Marek Olbrzymek

Facebook X E-mail WhatsApp