„Režisérka považovala za svoji povinnost sdělit publiku svůj občanský postoj.“

„Scénografovi Volkeru Hintermeierovi se podařilo jednoduchým obrazem vytvořit tajemný a pohádkový les, snad až příliš temný.“

„Orchestr pod vedením Juraje Valčuhy hrál s exponovaným výrazem.“

Operu Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka uvedla opera Slovenského národního divadla v Bratislavě v sobotu 21. září. Hudebního nastudování a provedení se ujal dirigent Juraj Valčuha, režie Sláva Daubnerová, autorem scény a světelného designu je Volker Hintermeier a kostýmy navrhla Tereza Kopecká. Inscenační tým vytvořil působivé a půvabné dílo s prvky naivního umění, dění oživují neustálé pohybové a baletní kreace choreografky Stanislavy Vlčekové. Vynikající výkony sólistů i orchestru zapříčinily výsostnou uměleckou událost.

Ještě před představením vidí divák jeviště s jasně definovaným, hlubokým lesem, tajuplným, ale přehledným, který se stále otáčí a občas přivede děj do světa lidí, který splývá s tím přírodním. Je-li potřeba mírného odstupu, spustí se z provaziště černá mušelínová opona, přes kterou je vjem ještě tajuplnější. Navození atmosféry je dokonalé.

Na premiéře ale došlo nejprve ke zcizujícímu zahájení, kdy vystoupily na jeviště režisérka představení Sláva Daubnerová a tři lišky. První byla představitelka dívčího zjevu Bystroušky v tanečním projevu Stanislava Vlčeková, což působilo jako překlad do znakové řeči, ale šlo jen o lehké ztotožnění s předřečníky. Režisérka považovala za svoji povinnost sdělit publiku, a jeho prostřednictvím i slovenské politické reprezentaci, svůj občanský i umělecký postoj: „Ministerka kultúry Martina Šimkovičová tvrdí, že máme robiť umenie, ne politiku. Že ľudia sa chcú zabaviť. Ja som sa nevrátila do tohoto divadla pre to, aby som ľudí len zabávala. Chcem robiť umenie, ktoré je pravdivé, ktoré si nezatvára oči pred realitou. Také, ktoré sa ľudí dotkne, pretože sa v nej nájdu a v ktorom nájdu aj svet, v ktorom dnes žijú. Bystrouška je aj príbeh o slobode, o vôli prežiť a sile ísť vlastnou cestou. A zároveň o tom ako slobodná vôľa irituje tých, ktorí zo slobody majú strach. Líška Bystrouška je manifestom slobody. Slobody, o ktorú teraz umenie na Slovensku postupne prichádza,“ vyjádřila statečná režisérka. V masce lišáka Zlatohřbítka vystoupila s prohlášením i Jana Kurucová: „Bystrouška, to je pro mě manifest svobody. Umění nemůže nic deklarovat mlčením, naopak musí vyjadřovat pravdu…“  Stejně se přidala i jako liška Bystrouška Adriana Kučerová: „Jsem šťastná, že nejsem němá tvář, jako člověk že mám dar rozumu…“ 

Bouřlivým potleskem publika byla zahájena premiéra opery Leoše Janáčka, který si vytvořil libreto podle fejetonů Rudolfa Těsnohlídka a komiksu Stanislava Lolka. Vtělil do něj nostalgii a marný boj s časem a stárnutím a současně vyhlásil válku romantickému kýči. Úsečné dialogy obyčejných lidí jsou konfrontovány s jasným úsudkem a pragmatickým jednáním zvířat v lese. „Les je divukrásný…“ vyznává se Janáček ústy Revírníka, kterého věrohodně a zvučným barytonem představoval Svatopluk Sem. Režie vedla zpěváky jako činoherce, dokázala je přimět k přirozenému projevu s akcentováním prostého lidství i živočišné dravosti zvířat.

Scénografovi Volkeru Hintermeierovi se podařilo jednoduchým obrazem vytvořit tajemný a pohádkový les, snad až příliš temný, což měly napravit neonové světelné trubice, zavěšené na kmenech. To byl jediný rušivý prvek celé inscenace. Kostýmy Terezy Kopecké evokovaly třicátá léta a jen občas vykoukla tehdejší mondénnost v kostýmu paní Revírníkové. Jolana Fogašová její part podala poněkud nevýrazně. Zvířata byla málo rozpoznatelná, všichni unifikovaní v hnědé kožešině, jen lištičky byly kopií svých rodičů. Bystrouška v krátkém kožíšku vypadala velkosvětsky a překvapila, když kožíšek sundala. Adriana Kučerová v upnutém tělovém trikotu odkryla štíhlou postavu, ňadra zakrývaly jen dlouhé, rezavé vlasy. Stejným způsobem byl zpodobněn Zlatohřbítek v podání Jany Kurucové. Měl na sobě dlouhý kožich, ale pod ním opět jen trikot. Jejich svatební noc tedy byla hodně uvěřitelná a nesmírně půvabná, byl to něžný tanec lásky. Okolo stojící zvěř jen tiše přihlížela. Svatba ale jinak nebyla tak efektní, jak se většinově dělá.

Dravost je obsažená ve scéně na dvoře hájovny spíš jen náznakem, kdy zaujal Kohout v podání Vanesy Čierné, oblečený do vojenské uniformy. Lapák měl kostým paňáci a sametový hlas Moniky Fabiánové, slepice byly nevýrazné (což bylo škoda) vyjma mile komické Chocholky Mariany Sajko. Lesní zvěř byl opět unifikovaná, nebylo poznat, kdo je kdo. Smutnou komiku přinášely scény v hospodě u Pásků, kde vedle Revírníka filosofoval basovým témbrem Michal Onufer jako Farář a Jezevec, na osud si stěžoval jasným témbrem Ondrej Šaling jako Rechtor a Komár, s nepřehlédnutelným, nekonečně dlouhým cylindrem na hlavě. Smutek čišel i z hospodského Páska, kterého představoval Pavol Mucha i z paní Páskové/Datel, v podání Viktórie Svetlíkové. Pragmatickou, až krutě reálnou postavou byl Harašta v podání Martina Morháče, který postavě dal pevný a znělý baryton. Byl jedinou postavou přinášející zmar, přesto jeho postava nepůsobila zle, ale jen jako nezbytná součást reálného života.

Osvěžením inscenace byly i tentokrát dětské role, obdivuhodná byla malá Bystrouška Petry Simonové, dobře si vedly dívky Anna Škubová a Dorota Funteková jako kluci v hájovně, jako vždy tenounký a sotva slyšitelný byl Skokánek Vivien Marušákové.

Nejpodstatnější je u této inscenace hudební podání. Orchestr pod vedením Juraje Valčuhy hrál s exponovaným výrazem, nádherně klenutými frázemi a se sladkostí, která podtrhovala impresivní charakter. Dirigent nechal vyznít pěveckým výkonům, v širokých mezihrách rozehrál orchestr do barevných, živoucích ploch, jež braly dech. Tyto mezihry evokovaly pohybové zpracování, čehož maximálně využila choreografka Stanislava Vlčeková. Dokázala operu roztančit, a to nejen s tanečnicemi z baletního studia Simart, ale i se všemi ostatními účinkujícími na scéně. Dokonce i hlavní představitelé Bystroušky a Zlatohřbítka se stali součástí baletního vyjádření, které zejména v milostné scéně bylo neodolatelné. V neposlední řadě je potřeba vyzdvihnout i sborové scény, které za vedení sbormistryně Zuzany Kadlčíkové byly dobře balancované a dávaly prostor i sólovým vstupům jednotlivých zvířátek.

Inscenace Příhody Lišky Bystroušky v Nové budově Slovenského národního divadla je inscenací vysokých parametrů a kvalitních výkonů. Mísí operu s baletem a je pravdivým vyjádřením zemitě opravdového života. Zhlédnutí této inscenace lze jen doporučit.

Foto: SND / Marek Olbrzymek

Facebook X E-mail WhatsApp