„Kahánek spustil svěží perlivou pasáž, brzy zvolněnou a vítající odezvu orchestru. Poeticky nesené pasáže střídaly brilantní běhy a parádní kadence ve střídavém partnerství s orchestrem.“

„V nasazení, které zahájilo první větu koncertu, setrval orchestr neochvějně po celou skladbu a mistrně ztvárnil dynamiku a tempa předepsané autorem pro jednotlivé věty.“

„Při délce kompozice a nepočítaně proměn nástrojových variant, včetně agogických proměn, bylo obdivuhodné Järviho mystické, gesticky minimalistické vedení orchestru, nicméně v závažných zlomových momentech akční.“

Podzimní festival Dvořákova Praha pokračoval v pátek 8. září koncertem ve Dvořákově síni Rudolfina, kde opět vystoupil švýcarský Tonhalle-Orchester Zürich, který festival den předtím famózně zahájil. Jeho domovskou scénou je budova v Curychu inspirovaná pařížským Palais du Trocadero vystavěná v letech 1893 až 1895. Do této Neue Tonhalle se orchestr v roce dokončení budovy přestěhoval a koncertní sál slavnostně otevřel Johannes Brahms. Orchestr získal vynikající zázemí ve Velkém sále, jehož akustika je považována za dokonalou.

Nepochybně tedy také ocenil přednosti Dvořákovy síně, která zažila první koncert České filharmonie pod vedením Antonína Dvořáka pouhý rok po otevření Neue Tonhalle. Curyšský orchestr vznikl v roce 1868 po letech konsolidování hudební scény ve městě, kde koncertovaly tři hudební společnosti. V roce 1812 se sloučily a vytvořily Allgemeine Musik-Gesellschaft a její nestálý orchestr účinkoval také na Švýcarských hudebních slavnostech v roce 1861. Tehdy vznikla potřeba stálého orchestru dotovaného městem, který vznikl v roce 1865 a dostal název Orchesterverein. O tři roky později byl založen Tonhalle-Orchester Zürich a od té doby působí oba soubory v Curychu dodnes. Neue Tonhalle prošla několika úpravami, při té poslední působil orchestr po čtyři sezóny v Maag Tonhalle v západní části města. Na svou domovskou scénu se orchestr vrátil pro sezónu 2021–2022. Orchestr tvoří sto mužů a žen dvaceti národností. Estonský dirigent Paavo Järvi, mimo jiné nositel Evropské kulturní ceny z roku 2022, je jedenáctým šéfdirigentem a uměleckým šéfem Tonhalle-Orchester Zürich od roku 2019.

Program druhého večera festivalu otevřel Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37 Ludwiga van Beethovena se sólistou Ivem Kahánkem. Napjaté očekávání na jeho první dotek s klaviaturou vyplnil orchestr pozoruhodně plasticky provedenou introdukcí, počínaje jemným přednesem s umírněným náznakem dynamického pohybu, který gradoval až k pregnantním akordům ohlašujícím sólo. Kahánek spustil svěží perlivou pasáž, brzy zvolněnou a vítající odezvu orchestru. Poeticky nesené pasáže střídaly brilantní běhy a parádní kadence ve střídavém partnerství s orchestrem. Järvi, který vedl orchestr velmi úspornými gesty, vtiskl tělesu jistotu v dialogu se sólistou a kouzlil v orchestrálních pasážích s melodií a agogikou. V nasazení, které zahájilo první větu koncertu, setrval orchestr neochvějně po celou skladbu a mistrně ztvárnil dynamiku a tempa předepsané autorem pro jednotlivé věty. Bravurní umění Iva Kahánka tak okouzlilo publikum, že si vyžádalo dva přídavky. Byly to Fantazie – Impromptu, op. 66 Fryderika Chopina a Dupák od Bohuslava Martinů. Druhou skladbou koncertu Tonhalle-Orchester Zürich byla Brucknerova Symfonie č. 9 d moll, WAB 109.

Velký orchestrální aparát s osmi kontrabasy, desíti violoncelly a violami, ztrojenými dechovými dřevěnými nástroji, pozouny a trumpetami, rozšířenou skupinou lesních rohů střídající Wagnerovy tuby a baterií kotlů byl předzvěstí masivního zvuku a mocných forte. Ta se skutečně ozvala, ovšem uvážlivě a účelně a byla stejnorodou součástí ostatních dynamických poloh. Hned v úvodu první věty předvedl orchestr zrod a svítání hudby, proměnlivou dávku dynamiky až k očekávanému a psychologicky připravenému forte vítězného výrazu a stroze ukončeného zvuku. Další poryv téhož přešel po zlomu do líbezného andante, v němž zazněly tympány jako znamení změny v toku hudby. Spolu s proměnlivým obrazem orchestrálního zvuku, který se v mnoha variantách a většinou v krátkých promluvách promítl do dění všech tří vět symfonie, osvěžovaly provedení instrumentální proměny. Jako byl třeba okouzlující souzvuk flétny s lesními rohy v úvodní větě, velebný souzvuk sekce žesťů tamtéž, tympány doprovázející smyčce nebo dva lesní rohy doprovázející smyčce ve třetí větě. Zde využil Bruckner zvuk Wagnerových tub, které obsloužili hornisté. Další vzrušující proměny přidaly klarinety za doprovodu pizzicata smyčců nebo flétna s kontrabasem a další nástrojové kombinace. Při délce kompozice a nepočítaně proměn nástrojových variant, včetně agogických proměn, bylo obdivuhodné Järviho mystické, gesticky minimalistické vedení orchestru, nicméně v závažných zlomových momentech akční. Vzrušení přinášely průběžné zdánlivě nepřipravené momenty – náhlé zastavení hudby, rychlé doznění zvuku s cézurou, rázný konec po dynamickém vrcholu. Muzikologové tento jev nazývají negativním účinkem ticha.

A konečně závěrečné dění ve finále, v němž celý orchestr s podporou žesťů a tympánů graduje k dynamickému vrcholu, aby po něm náhle nastalo nehybné ticho. Pak hudba náhle pokračuje a setrvá v drženém souzvuku, který zanikne. Všichni na podiu zůstávají ve strnulé, až mrazivé nehybnosti, bez zvuku. Takhle interpretuje a vykládá curyšský Tonhalle-Orchester se svým šéfdirigentem Paavem Järvim opus magnum Antona Brucknera, jeho nedokončenou Devátou symfonii věnovanou „milému Bohu.“

********

Foto: MHF Dvořákova Praha