„Jiří Heřman v tvůrčí jednotě s Václavem Luksem a s výtvarníky připomíná původní podtitul předlohy k Mozartově opeře – Bláznivý den.“

„Spontánní povstání celého auditoria bylo zcela namístě, a to i když se při děkovačce na scéně nakonec objevilo i celé Collegium 1704.“

„Režisér Štěpán Pácl, ve srovnání s bezcitně působící pražskou inscenací Manon Lescaut, zvolil příjemně ´normální´ přístup k melodramatickému veristickému příběhu.“

Soubor Janáčkovy opery Národního divadla Brno byl historicky prvním hostem, kdo po prvních koncertech vyzkoušel nyní na festivalu Smetanova Litomyšl na zámeckém nádvoří nový letní sál v jeho divadelní verzi. Výborná inscenace Pucciniho opery Manon Lescaut a skvělá produkce Mozartovy Figarovy svatby ve čtvrtek a v pátek potvrdily nejen použitelnost a vhodnost vydařeného nového jeviště s technickým vybavením a orchestřištěm, ale i skutečnost, že v Brně se teď dělá opera v tuzemsku opravdu nejlépe.

O Figarově svatbě se traduje, že po prvním pražském uvedení, v roce 1786 nedlouho po vídeňské premiéře, si Mozartovy geniální melodie prozpěvovali lidé na ulici. Nebylo by divu. Způsob, jakým operu s Collegiem 1704 a vynikajícími sólisty nastudoval na jaře v Brně dirigent Václav Luks a jak ji v pátek uvedl na Smetanově Litomyšli, vzbuzuje podobné nutkání. Ze zámeckého nádvoří odcházeli diváci těsně před půlnocí nabiti energií, z elektrizujícího provedení přímo sálající. Stejně tak byli plni radosti, kterou k potěšení publika operní komedie bez jediného hluchého místa vyzařuje díky režii Jiřího Heřmana. Brněnská „Figarka“ byla triumfem, spontánní povstání celého auditoria bylo zcela namístě. 

Uznání směřovalo ke všem sólistům – k Simoně Šaturové jako kultivované posmutnělé hraběnce, k Luigimu De Donato jako záletnému hraběti, ke skvěle hlasově disponovanému Tadeáši Hozovi jako mrštnému a hubatému Figarovi, k Doubravce Novotné jako rozesmáté komorné Zuzance… i ke všem ostatním – Janu Šťávovi, Daniele Strakové-Šedrlové, Heleně Hozové, Petru Levíčkovi, Michalu Robotkovi a Josefu Škarkovi. Se speciálně velkou sympatií pak ke kontratenoristovi Maayanu Lichtovi, který neodolatelně zahrál a zazpíval pubertálního Cherubína, roli jako „kalhotovou“, nebo jak se říkává „kalhotkovou“, tradičně obsazovanou mezzosopranistkami.   

Činoherní předloha, nestárnoucí francouzská veselohra plná intrik, nevěry, převleků, překvapivých situací a také mnoha zmínek o právu vladaře na první noc s něčí nevěstou, je dobovou satirickou obžalobou mocných. Panovníci sice Beaumarchaisovu hru zakazovali, ale zakázat ji jako operní libreto naštěstí opominuli. A tak libretista Lorenzo da Ponte spolu s Mozartem stvořili pobaveně nemravnou operní komedii o dobových mravech, která je neméně pikantní. Hudbou, udávající ději tempo a rytmus, je navíc povýšená na nesmrtelné nestárnoucí divadlo, které nemá chybu. Tedy pokud je režisérem někdo jako Jiří Heřman. 

Mozartova opera, zvláště když je hraná bez škrtů, by se ve špatném hudebním a scénickém řešení mohla stát zdlouhavou záležitostí, kostýmovaným rokokovým koncertem s nekonečnými áriemi. Jiří Heřman v tvůrčí jednotě s Václavem Luksem a s výtvarníky připomíná původní podtitul předlohy – Bláznivý den. Jeho operní režie se většinou pojí s vážnými nebo dokonce mysteriózními náměty. Tady, v nepřestávající grotesce, projevil zručný a vytříbený smysl pro humor, aniž by zapomínal na vztahy mezi flirtujícími i soupeřícími postavami, velmi dobře ze života okoukané, a na jejich přesně vystižené reálné charaktery, propracované až do detailů dikce a mimiky. Stvořil mimořádně hravé představení, ve kterém mu sólisté účinkují s přehledem a s evidentní chutí. 

Když se při děkovačce na scéně nakonec objevil i celý Luksův nevelký orchestr, byl srdečný ohlas publika také namístě. Dobově poučená interpretace specializovaného souboru je po celou operu plná skvělých nuancí a Mozartova hudba má náboj, jaký se jen tak neslyší… Inscenace měla premiéru v Janáčkově divadle v březnu 2025. 

Jen o několik týdnů déle se v Brně hraje Pucciniho Manon Lescaut  – výborný operní debut tamního činoherního režiséra Štěpána Pácla. Ve srovnání s bezcitně působící pražskou inscenací stejného díla, z dílny režisérky Slávy Daubnerové, jde o příjemně „normální“ přístup k melodramatickému veristickému příběhu, příběhu věrohodně působícímu a tedy i žádoucím způsobem dojemnému. Podstatné je, že režisér nemá potřebu uchylovat se k častým současným ošklivostem a schválnostem, některými kolegy z oboru tak oblíbeným… Právě svou přívětivostí, přitom ani trochu staromódní nebo formální, a samozřejmě současně i emocionální naléhavostí vycházející z Pucciniho hudby, dirigentem Ondrejem Olosem stylově přesně vystižené, tato opera v Litomyšli naprosto spolehlivě ve čtvrtek 19. června zapůsobila. 

Příběh o nevyrovnaném vztahu Manon Lescaut a Renata Des Grieux, od začátku předurčeném k drásavě nešťastnému konci, je divadelními stylizačními prostředky povýšen na podmanivý román. Děje se tak v jednotě s hudbou zejména nápaditým vizuálním zapojením zpěváků sboru a tanečníků, ale stejně tak i podrobným vedením sólistů a výtvarným řešením scény. 

Jana Šrejma Kačírková se v titulní roli dotýká podstaty velkého umění, ve kterém je krásný zpěv propojen s psychologicky přesvědčivou přítomností na jevišti. Rytíře Des Grieuxe, mladicky nezralého milence, ztvárnil s pravým „italským“ přístupem k hlasovému projevu ukrajinský tenorista Mychajlo Malafij, sólista Lvovské národní opery, uváděný brněnským divadlem jako Mykhailo Malafii. Barytonista Jiří Brückler, zrající do formátu prvořadé tuzemské pěvecké osobnosti, byl skvělým intrikujícím bratrem Manon, zaskakující Jiří Sulženko dostatečně postarším, pošetilým a zámožným milovníkem Gerontem Di Ravoir. 

Nová podoba auditoria, vestavěného na léto jako SmetaNOVÝ sál do nádvoří zámku, slouží a bude sloužit evidentně víc než uspokojivě. Pro obě díla, s nimiž hostovala Janáčkova opera na Smetanově Litomyšli jako první letošní divadelní soubor, poskytla vizuálně i pocitově působivé prostředí. Technologické vybavení umožňuje mnohem víc než v minulých třech desetiletích pracovat s kulisami a světly. A téměř zázračným se jeví být orchestřiště, nově situované stejně jako v kamenném divadle do zahloubeného prostoru. Iluze je silná a orchestr odtamtud navíc zní moc dobře, přirozeně, dostatečně a adekvátně. Oba brněnské večery, v žánru hudebního divadla vzorové, se zároveň staly jasným příslibem, že letní festival ve Smetanově rodišti může do budoucna v programech směle počítat s operami jako podstatnou a plný smysl dávající položkou.

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza a Ivan Krejza

Facebook X E-mail WhatsApp