„Orchestr pod vedením dirigenta Ondreje Olose zněl plně a barevně, dařilo se všem nástrojovým skupinám, a to jak intonačně, tak v souhře.“

„Režie se ujal Štěpán Pácl, režisér Činohry Národního divadla Brno, pro kterého to byla první operní zkušenost.“

„Jana Šrejma Kačírková byla herecky přesvědčivá a pěvecky suverénní.“

Janáčkova opera uvedla v pátek 7. února premiéru opery Manon Lescaut Giacoma Pucciniho. Režie se ujal Štěpán Pácl, dirigentem byl Ondrej Olos, autorem scény Dragan Stojčevski a kostýmy vytvořila Linda Boráros. V titulní roli zářila Jana Šrejma Kačírková a rytířem des Grieuxem byl Peter Berger. Představení silné a okouzlující, které jistě přiláká mnoho hudbymilovného publika.

Opera Manon Lescaut je první operou italského skladatele Giacoma Pucciniho, ve které prokázal svoje hudební i divadelní mistrovství. Na motivy románu abbé Prévosta (1731) se vystřídali čtyři libretisté – Luigi Illica, Marco Praga, Giulio Ricordi a Domenico Oliva; ve výsledku si ale libreto nakonec upravil skladatel sám. Operu na stejné téma již zpracoval Jules Massenet (1884) a ta se i dnes hraje podstatně častěji. Giacomo Puccini se však nedal odradit; proč by nemohly být dvě opery na jedno téma? A sklidil s tou svou úspěchy, a to právě proto, že jde o operu veristickou, ve které již nejsou ucelené, zapamatovatelné árie a kdy děj plyne podpořený a nepřerušovaný, s dramatickou hudbou, s vypjatými pěveckými vstupy.

Největší roli zde hraje orchestr, který je naplněný instrumentální barevností a dramaticky vzedmutými pasážemi, nechybí ani krásná sóla houslí, tentokrát v podání Lenky Kuželové (koncertní mistr) a violoncella, které hrála Karolína Zívalíková (koncertní mistr). Orchestr pod vedením dirigenta Ondreje Olose zněl plně a barevně, dařilo se všem nástrojovým skupinám, a to jak intonačně, tak v souhře. Dirigent pružně reagoval na sólisty a orchestr tlumil, když bylo třeba dát prostor zpěvu. Vznikal tak ucelený a strhující proud hudby, podporující silné dramatické scény. Ty dokresloval kompaktní a vyvážený sbor, připravený sbormistrem Pavlem Koňárkem, nenásilně vkomponovaný do děje.

Základem vizuálního vjemu je scéna Dragana Stojčevského. Vyšel z jednoduchosti a puristického secesního pojetí, které doplnil šesti velikými barevnými vějíři, zaplňujícími celý zadní prostor scény. Vějíře se podle potřeby vyjádřit náladu zvedaly do provaziště a zase spouštěly, je otázkou, jak moc se k výtvarnému pojetí hodily, či zda spíše nebyly rušivé. Evokovaly totiž jinou Pucciniho operu a diváci se ptali, jestli jsou tu správně, přece se nehraje Madama Butterfly? Přístav působil pochmurně, i když jen náznakově a v posledním jednání byla scéna obehnaná jen hladkými neprostupnými stěnami, chvíli jen nasvícenými nejasnou projekcí. Kostýmy Lindy Boráros vycházely z klasického pojetí, jen Manon se stala předmětem fantazie. Už jako mladinká venkovanka přišla s nadýchanými šaty v královské modři, včetně punčoch. Už zde kostým naznačoval, že to nebude příběh o tuctové dívce. Pro druhé jednání rudou dlouhou róbu doplnil rudý, přehnaně exponovaný plášť. Jako prostitutka v přístavu byla Manon, stejně jako ostatní děvčata, jen v košilce a krátkých spodkách, špatně padnoucích, zato dobře kontrastně ilustrujících situaci, ve které se ocitla. 

Režie se ujal Štěpán Pácl (rozhovor u příležitosti této inscenace čtěte ZDE), kmenový režisér Činohry Národního divadla Brno, pro kterého to byla první operní zkušenost. Prokázal cit pro hudební vyjádření, kterému se podřídil a jehož vyznění podpořil. Se zkušeností činoherce vedl sólisty, sbor byl naopak upozaděn a práce s celým souborem byla velmi rozpačitá, naštěstí jí pomohla choreografie Andrey Miltnerové. Nicméně tato opera stojí především na sólistech a těm režisér připravil realistické a uvěřitelné scény, které podpořily dramatický spád opery. 

Titulní role se na premiéře zhostila domácí pěvkyně Jana Šrejma Kačírková, jejíž Manon prošla uvěřitelnou proměnou od nezkušené dívenky přes rozmarnou kurtizánu až po zlomenou, přesto stále milující ženu. Její pěvecký výkon byl obdivuhodný, s širokým, barevným a pevným hlasem, s dramatickým nábojem, který se postupem opery stále navyšoval, až se ztlumil do jímavých pian v závěru opery. Herecky přesvědčivá a pěvecky suverénní, krásná žena, s obdivuhodnými pohybovými schopnostmi v závěru opery, oslňovala i dojímala vynikajícím výkonem. 

Rytířem Renatem des Grieux byl Peter Berger, stálý host Janáčkovy opery, předurčený pro tuto roli jak exteriérem, tak vyrovnaným, kulatým a jistým tenorem, nejprve lyrickým, postupně nabýval na šíři, dramatičnosti a barvě s bezpečnou nosností. Jeho legata dávala hlasu něžnost, dramatické části dostávaly tmavší zabarvení. Herecky je pěvec velmi tvárný a uvěřitelný a zaujímal upřímností a otevřeností.

Bratrem Lescautem byl pražský barytonista Jiří Brückler, který vnášel do příběhu věcnost a nosný a také barevný baryton. Geronta si zahrál a zazpíval sólista opery Národního divadla v Praze Zdeněk Plech, kterému role seděla jak hlasově, tak herecky. Uplatnil příjemně znějící bas i objemný exteriér a lehce osvěžil roli pádem na zem a opětným vstáváním, které vyvolalo u diváků napětí i obdiv. Edmondem byl domácí tenorista Vít Nosek, kterému zpočátku trošku kolísala intonace, snad z trémy (?), ale brzy se uvolnil a další výkon již byl bezproblémový a přesvědčivý. Roli tanečního mistra si s chutí zahrál a zazpíval domácí Petr Levíček, jehož výkon byl jako vždy spolehlivý a přesvědčivý, figurku hospodského s nadšením prožíval Josef Škarka, i když měl jen krátký vstup, upozornil na hutnou basovou barvu hlasu, kterou ještě uplatnil v roli námořního kapitána. V pastýřské scéně si zazpívala sólo Jitka Klečanská, členka sboru se zajímavým, tmavým sopránem. Během opery se objevují ještě další menší sólové vstupy, které obstarali členové sboru s obdivuhodnou spolehlivostí a přesností.

Opera je vycizelovaná a přesvědčivá po všech stránkách a má obrovský emoční náboj, a to jak díky hudebnímu zpracování, tak i jevištnímu provedení a má potenciál být návštěvnicky oblíbeným kusem. Druhé obsazení – Manon Linda Ballová, slovenská sopranistka, a des Grieux Mykhailo Malafii, ukrajinský tenorista – má premiéru v neděli 9. února a jistě bude přijato se stejně nadšeným ohlasem. Výběr titulu byl úspěchem dramaturgie Janáčkovy opery i jejích inscenátorů a interpretů.

Foto: Marek Olbrzymek / Národní divadlo Brno