„V opeře lze příběh zažít zcela bezprostředně, jako by vás hudba vedla přímo do nitra, pod povrch viděného, do hloubky.“

„Puccini je moderní a současný. A je nejen skladatelem, je skvělým dramatikem, vystavuje své hrdiny zkouškám, nutí je rozhodovat a jednat, zkrátka vypráví příběh.“

„Úkolem režiséra je autorovu myšlenku inscenovat tak, aby komunikovala s diváky, s naší současností.“

Národní divadlo v Brně připravuje na 7. února další premiéru. Tentokrát je to opera Giacoma Pucciniho Manon Lescaut a k režii byl vyzván kmenový režisér činohry divadla Štěpán Pácl. Jak se dostal od činohry k opeře a proč, prozradil před premiérou v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Jste kmenovým režisérem činohry, nyní režírujete operu. Proč to děláte?

Šéf Janáčkovy opery Jiří Heřman mě oslovil již před dvěma lety s konkrétním titulem, Pucciniho Manon Lescaut. První mou reakcí byla veliká radost, protože jen chodit jako divák do Janáčkovy opery je veliký zážitek. Natož moct zde pracovat! Soustavně se tu buduje vynikající dramaturgie, vznikají světové premiéry, je tu výborný soubor, režiséři světové úrovně, mezi nimi dva čeští – Jiří Heřman a David Radok.

A co ten méně prostý aspekt? 

Hudba mě vždy přitahovala emocionální sdělností. Nejsem amatérským instrumentalistou, nestudoval jsem nikdy partitury, ani jsem nezpíval. Ale sdělnost hudby jsem vždy vnímal intuitivně, jako nějaký jiný svět. 

Činohra má svou sílu, především v herectví. Dobrý herec pracuje s rytmem, tempem, melodií řeči, tedy také vlastně myslí hudebně, přestože skrytě a možná nevědomě. V opeře se tyto možnosti maximálně rozvíjejí. A příběh tak lze zažít zcela bezprostředně, jako by vás hudba vedla přímo do nitra, pod povrch viděného, do hloubky.

Ale vy už jste se s prací s hudebním materiálem potkal. Kdy to bylo poprvé?

Bylo to v Olomouci, dělali jsme s Peterem Vrábelem a jeho Orchestrem Berg oratorium Artura Honeggera Král David. Tuším, že to bylo v roce 2017, bylo to v katedrále sv. Václava v rámci Podzimního festivalu duchovní hudby se smíšeným sborem Ars Brunensis a se sólisty, vzpomínám si, že zpívala Irena Troupová, Tomáš Kořínek a určitě kontratenorista Jan Mikušek. Přáním bylo ve velkém prostoru katedrály příběh polo-inscenovat. Tehdy jsem si uvědomil, jakou může mít hudba sílu, a současně to byla moje první zkušenost, kdy scénická představa nevycházela z textu, ale musela se shodovat s notovým zápisem. Sbor se stal jakousi živou kulisou za orchestrem, vypravěč se pohyboval celým kostelem, pracovali jsme s osvětlením, dokonce jsme zapojili do představení také katedrální zvony, které spoluvytvořily vrchol této „inscenace“. Divácký zážitek tak byl „mnohosmyslový“.

Po čase mě oslovili Apolena Veldová a Jiří Petrdlík, šéfové činoherního, respektive operního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni s nabídkou inscenovat Zeyerova Radúze a Mahulenu s orchestrem, zpěváky a s původní hudbou Josefa Suka. Není to opera, je to tvar volného melodramu, kdy hudba na jistých místech prostupuje činoherní text. Emotivnost, kterou má Zeyer, Suk ještě dovedl hudbou dál tam, kde cítil, že je potřeba příběh umocnit, otevřít jako by do celého světa, kde cítil, že je třeba spojit jeviště a hlediště do společného dechu.

Jak přistupujete k notoricky známému romantickému příběhu Manon a rytíře des Grieux?

Stejně jako Puccini – na rozdíl od předchůdce Masseneta – jsme nechtěli dělat rokokový žánrový obrázek o vydržované ženě a zkažené společnosti, která svůj rozklad ukrývá za parukami a pudrem. Už Puccini pomíjí dobové okolnosti, jako je kněžská dráha nebo rytířský stav des Grieux. Fascinuje ho na něm síla lásky, které je pro Manon schopen. Puccini komponuje vlastně „jen“ jakási zastavení na cestě lásky Manon a des Grieux. Výjevy jejich shledávání a jejich loučení. Je to láska dvou dětí, které – stiženy velikým citem – nevědí, co se sebou. Manon upřímně miluje des Grieux, ale stejně tak není schopna odolat luxusu a své kráse. Neslučitelnost těchto dvou světů ale není schopná ve své dětskosti nahlédnout. Až teprve tváří v tvář smrti pocítí marnost života bez lásky. Není to příběh pozdní lítosti, ale obraz cesty za poznáním. V tom je Puccini moderní a současný. A je nejen skladatelem; je skvělým dramatikem, vystavuje své hrdiny zkouškám, nutí je rozhodovat a jednat, zkrátka vypráví příběh.

Máte pocit, že vás opera vtahuje, že by to mohla být vaše doména? 

To ještě je příliš brzy, počkejte si na premiéru… Ale upřímně, je to radostná práce, je to zážitek, to propojení a znásobení emocí prostřednictvím hudby. Obdivuju interprety, jejich profesionalitu, pokoru a kázeň, jak přistupují k práci na inscenaci. Je to kolektivní a tvůrčí práce.

Jaký jste typ režiséra? Respektujete historický rámec, nebo vnášíte moderní prvky, nebo dokonce přizpůsobujete operu svým představám?

Podstatné je pro mě pochopit, s čím dílo vznikalo, o co autorovi šlo. A pak jak tato jeho myšlenka souvisí s dneškem. Úkolem režiséra je autorovu myšlenku inscenovat tak, aby komunikovala s diváky, s naší současností. Ale to neznamená nutně cestu tupé aktualizace, kdy se vnějškově všechno převede do podoby okolního světa. Každé dílo je mnohovrstevnaté, vrstevnatá má být i inscenace. Autor se má s dnešním světem potkat, nikoli jím být přehlušen a udupán.

Jak komunikujete s dirigentem? Respektujete vy jeho, nebo on vás?

Scénické řešení je výsledkem společné práce. Ale bedlivě naslouchám panu dirigentovi Ondreji Olosovi. Výborně cítí scénický potenciál hudby, citlivě a precizně pracuje s orchestrem. Během zkoušek je cítit, jak orchestr roste, jak hudba začíná žít. Brněnský orchestr je špičkový a pro Pucciniho hudbu, zdá se, přímo stvořený. Co se týká praktických zkušeností, mohl jsem se také spolehnout na scénografa Dragana Stojčevského, který již v Janáčkově opeře vytvořil mnoho krásných inscenací. Tady zvolil současný minimalistický přístup s lehkým odkazem na rokoko, což vytváří zajímavé napětí mezi dneškem a dobou vzniku původního námětu. Zároveň je to scénografie, která zpěvákům akusticky pomáhá. K Pucciniho době a k italskému charakteru hudby zase odkazují kostýmy Lindy Boráros. Podstatná je spolupráce s choreografkou Andreou Miltnerovou. Ta nevytváří taneční čísla, ale společně s tanečníky a tanečnicemi vytváří další vrstvu příběhu, organicky propojenou s okolním děním. Úžasný je sbor Janáčkovy opery. Všichni výborně zpívají a jsou schopni rychle zpracovávat režijní poznámky. Navíc jsou perfektně připravení sbormistrem Pavlem Koňárkem. Velkou radostí je ale hlavně spolupráce se sólisty, kteří jsou všichni vynikající profesionálové; dobře si rozumíme. Ať už je to Jana Šrejma Kačírková či Linda Ballová v roli Manon, nebo Peter Berger a ukrajinský tenorista Mykhailo Malafii v roli rytíře des Grieuxe… a samozřejmě celý sólistický tým; všichni jsou velmi otevření ke společnému hledání nekonvenčního výrazu, současného a zároveň hudebního. 

Jen se ještě vraťme k vašim minulým inscenacím. Začal jste v roce 2006 – to je už kus uměleckého života…

Po škole jsem dlouho působil jako režisér na volné noze a zároveň jsem spoluvytvářel podobu Divadelního spolku Masopust, tedy divadla, které se pokoušelo o jakýsi generační, vyhraněný pohled na svět. To byly velmi formativní divadelní zážitky. Důležité pro mě tehdy bylo hostování v ostravském Národním divadle moravskoslezském, kde jsem se potkal s tehdy velmi silným činoherním souborem a hodně jsem se naučil fungování velké činohry. Dva roky jsem pak strávil jako umělecký šéf v ostravském Divadle Petra Bezruče, odkud jsem přešel na dvě sezony do pražského Národního divadla. Od roku 2019 jsem na pozici kmenového režiséra souboru činohry v Národním divadle Brno. Jsem tu tedy šestou sezonu, která je zároveň mou poslední. Ale za tu dobu se tu podařilo, troufám si tvrdit, vytvořit několik pozoruhodných inscenací. Začínal jsem Jiráskovou Lucernou, která se hraje dodnes a nasčítala již přes šedesát repríz. Velký úspěch jsme zažili s Čapkovou Matkou, se kterou jsme byli před dvěma lety pozváni do izraelského slavného divadla Habima v Tel-Avivu. Letos v květnu letíme s touto inscenací do Japonska, do Tokia a Ósaky. A do třetice české dramatiky, také Karel Čapek, ale i jeho bratr Josef a jejich veliká komedie Ze života hmyzu, kterou jsme pojali jako hudební revui. V inscenaci je hodně hudby, hodně tance, hodně legrace, ale je silná především myšlenkovým sdělením. Moc se myslím povedla a divácký zájem to potvrzuje, stejně tak Gogolova Ženitba a francouzská konverzační komedie Obraz.