KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Brno v Litomyšli. Elisabeth Leonskaja a starý dobrý Brahms english

„Leonskaja potvrdila pověst klasické hráčky, která nenabízí žádnou interpretační senzaci, ale poctivě řemeslo.“

„Souznění mezi sólistkou, dirigentem a orchestrem bylo skvělé a potvrzovalo dlouhodobou úspěšnou spolupráci.“

„Davies pojal Dvořáka bez přílišné líbeznosti. Zdůraznil tím ještě více závažnost kompozice, ale nedosahoval toho využitím masivního zvuku a na úkor rytmické artikulace.“

Smetanova Litomyšl uzavřela druhý festivalový týden navýsost klasickým koncertním programem. Filharmonie Brno v čele s šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem provedla v neděli večer ve Festivalové hale Brahmsův Druhý klavírní koncert a Dvořákovu Sedmou symfonii. Za klavír usedla legendární rusko-rakouská pianistka Elisabeth Leonskaja, která zahrála Brahmse nesmírně sugestivně a technicky bravurně a zařadila se po bok dosavadním vrcholům festivalu.

Elisabeth Leonskaja se s Filharmonií Brno objevuje pravidelně. Velký úspěch u posluchaček a posluchačů zaznamenalo uvedení Beethovenových klavírních koncertů v roce 2019, stejně jako zaujal její výkon v Bartókově Třetím klavírním koncertu, který s orchestrem k velkému překvapení uvedla ve své dlouholeté kariéře zcela poprvé. Tato „velká dáma klavíru“, jak je přezdívána, dlouholetá spolupracovnice pianisty Svjatoslava Richtera, uzavřela dosavadní hostování v Brně uvedením Koncertu pro klavír a orchestr č. 2 B dur op. 83 Johannesa Brahmse. Dva abonentní koncerty počátkem minulého týdne v Janáčkově divadle i včerejší nedělní festivalový koncert v Litomyšli doprovázelo značné očekávání. Vždyť Leonskaja je mistryní v širokých a hutných romantických plochách a Brahmsův Druhý klavírní koncert je přesně takovým světem, kde můžeme její hráčské přednosti obdivovat.

A opravdu, pianistka zahrála skladbu s dostatečnou dávkou její pověstné expresivity, přesto elegantně, plynule a komplexně. V Litomyšli potvrdila pověst klasické hráčky, která nenabízí žádnou interpretační senzaci, ale poctivě řemeslo. A kde jinde tyto vlastnosti obdivovat než v obou Brahmsových koncertních kusech! S dramatikou ve tváři, ponořena do snového klavírního světa, nabídla širokou škálu dynamických odstínů, prozářených pianissim i burácejících fortissim. V první větě našla ideální polohu mezi lyrikou a vášní, v Allegru appassionato zase překypovala komorním zvukem (ačkoliv na můj vkus mohla být její hra zde méně plochá). V Andante nabídla mimořádná místa křišťálového ticha stejně jako to kdysi dělal Richter, finále potom provedla až neobvykle fantaskně a průzračně. Svůj nástroj – tentokrát hrála na velké koncertní křídlo Anton Petrof – ovládala až s obdivuhodnou lehkostí. Ačkoliv jsem byl svědkem toho, že ji v sedmasedmdesáti občas ruce zradily, tentokrát zvládla nesmírně náročný sólový part bez sebemenšího zaváhání. Nebála se vykreslit nejrůznější detaily, jako třeba scherzo druhé věty, které k mému údivu netlačila dopředu jako romantickou bouři, ale představila nám jeho introvertní polohu.

Důležitou roli hrál celkový zvuk koncertu. Kde jinde než v klavírních koncertech Johannesa Brahmse je zapotřebí zvolit decentní poměr mezi zvukem orchestru a sólového nástroje, který je zde naplno součástí jednoho děje. Hala sice překvapila poměrně dobrou akustikou (Smetanova Litomyšl byla nucena dočasně opustit právě rekonstruované nádvoří zámku a přestěhovat letošní ročník do multifunkční haly), přesto z důvodu velikosti musejí organizátoři jednotlivé produkce dozvučovat. Ačkoliv doteď bylo nazvučení poměrně citlivé a decentní, v Brahmsovi se nepovedlo. Především v první větě byla sólistka tolik „přepálená“, že orchestr nebyl místy ani slyšet a měl jsem pocit, že poslouchám nějakou špatně namixovanou nahrávku. Naštěstí po první části se situace zlepšila a zvuk nakonec vykrystalizoval do poměrně poslouchatelné podoby.

Přehnaný zvuk v počátku skladby nepomohl ani orchestru, který navíc jako kdyby v Brahmsovi nebyl úplně v dobré náladě. Jednotlivá sóla, ať už lesního rohu v první větě nebo violoncella v Andante, proto nevyzněla úplně čistě. Přesto bylo souznění mezi sólistkou, dirigentem a orchestrem skvělé a potvrzovalo dlouhodobou úspěšnou spolupráci. Skladba, vedena Daviesem a Leonskou v pomalejším tempu, byla přes veškerá akustická úskalí Festivalové haly provedena s mimořádných úspěchem, což ocenilo publikum dlouhotrvajícím potleskem.

Leonskaja pak předvedla nesmírně sympatické gesto, kdy z velké děkovné kytice vytáhla několik květin, kterými postupně obdarovala koncertní mistry, a nakonec ji s respektem položila na koncertní Petrof. Na úplný závěr potěšila publikum osobitě provedeným finále z Beethovenovy sonáty Bouře.

Po přestávce byla na programu Symfonie č. 7 d moll op. 70 Antonína Dvořáka. „Nejbrahmsovštější“ Dvořákova symfonie nechá vzpomenout na umělecké partnerství mezi Brahmsem a Dvořákem, pro kterého byl velký německý symfonik nepostradatelným pomocníkem v jeho cestě stát se světovým skladatelem. Filharmonie Brno se pod vedením Dennise Russella Daviese věnuje Dvořákovu dílu dlouhodobě. S úspěchem už stačila vydat nahrávku Symfonie č. 6 D dur nebo č. 1 c moll „Zlonické zvony“. Provedení Sedmé v Litomyšli je příslibem dalšího výborného CD. Orchestr hrál totiž opravdu skvěle, sehraně, detailně. Jako kdyby se mu po Brahmsovi zlepšila nálada. Dokonce i přizvučení sálu nebylo tolik agresivní a vše nahrávalo závěrečnému úspěchu.

Davies pojal Dvořáka bez přílišné líbeznosti. Zdůraznil tím ještě více závažnost této kompozice, ale nedosahoval toho využitím masivního zvuku a na úkor rytmické artikulace. Nadále to byl tančící Dvořák plný invence, ačkoliv samozřejmě v první a druhé větě zádumčivý. Orchestr nešetřil dynamikou, důrazy nebo občasnými zajímavými detaily v podobě krátkých zklidnění (úchvatné podání vedlejšího tématu první věty nebo některá krátká místa ve finále). Nabídl zvukově hutné žestě, perfektně hrající dřeva (druhá věta) i jednotné smyčce. Jedním z vrcholů tohoto litomyšlského provedení bylo finále první věty, jehož dramatickou kódu hráčky a hráči vycizelovali do nejvyšších obrátek a připomněli, jak si Dvořák mistrně pohrál s tématy v jednom velikém kontrapunktickém spojení. Skvělá Sedmá zakončila úspěšné hostování Filharmonie Brno na Smetanově Litomyšli 2023.

********

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza

Jan Průša

Jan Průša

Hudební publicista

Jan Průša (*1990) pravidelně přispívá svými recenzemi a dalšími texty o klasické hudbě a opeře. Mimo KlasikuPlus spolupracuje také s Českou televizí nebo Deníkem N. Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy v Praze a religionistiku v Brně. Na festivalu Smetanova Litomyšl a v týmu České filharmonie se zabývá fundraisingem. V roli hudebního publicisty se zaměřuje na období pozdního romantismu, expresionismu nebo autory Nové hudby. Jednou by rád interpretoval na klavír Cageovu slavnou kompozici 4’33.



Příspěvky od Jan Průša



Více z této rubriky