„Pokládám za chvályhodné, že polský orchestr byl na festival pozván, a jeho účast považuji za velmi přínosnou. “ 

„Vůbec nebylo patrné, že až na poslední chvíli nahradila Aleksandra Gajecka-Antosiewicz původně avizovaného Marka Toporowského, tak mocně a přesvědčivě její skvělá interpretace Góreckého figur zapůsobila.“

„Nezbývá, než se Schnittkeho mumraji volně poddat a opájet se jím. A třeba jen doslova zírat na houslistu, jenž se po vypjaté, předlouhé sólové pasáži vmžiku změní v energického dirigenta.“ 

Hudební fórum Hradec Králové má za sebou druhý koncert 21. ročníku. Ve čtvrtek 16. října se v Sále Soni Červené představili hosté ze zahraničí – Komorní orchestr Pomořanské filharmonie Capella Bydgostiensis s polskou klavíristkou a cembalistkou Aleksandrou Gajeckou-Antosiewicz a korejskou houslistkou Wonji Kim-Ozim. Největší pozornost na sebe ovšem strhl houslista, dirigent a umělecký vedoucí orchestru Piotr Pławner.

Program večera nazvaného dramaturgií festivalu Tabula rasa tvořily skladby tvůrců velkých jmen, pohříchu v české kotlině dosud neuvedená. Slyšet bezprostředně po sobě kompozice Henryka Mikołaje Góreckého, Arva Pärta a Alfreda Schnittkeho, to vskutku znamená obdržet pořádnou porci nové hudby. A navíc prostřednictvím tělesa, jež se modernou koncepčně zabývá a poctivě ji studuje, byť původně vzniklo se zaměřením především na barokní repertoár. Capella Bydgostiensis je jedním z nejlepších příkladů pověstného polského elitního intelektuálního ducha, vycházejícího z historických tradic nezlomného a hrdého národa, jehož příslušníci vždy udržovali kontakty s představiteli špičkové evropské a světové umělecké tvorby v jejích nejrůznějších oborech včetně hudby. Je docela tristní, jak relativně málo u nás víme o rozsahu, košatosti i zázemí současného polského interpretačního života, jak je k naší škodě skryto, co vše se v zemi blízkých a významných sousedů děje. A jak si neuvědomujeme, že výraz elita je v ní nahlížen bez sebemenší dávky ironie. 

Bydhošť, hlavní město Kujavsko-pomořského vojvodství v severním Polsku, velikostí a počtem obyvatel přibližně odpovídající Brnu, není jen průmyslovou lokalitou, kde se vyrábějí železniční soupravy, které nyní ve velkém počtu brázdí české koleje, ale také významným kulturním centrem regionu s kvalitním operním souborem sídlícím v architektonicky a akusticky pozoruhodné moderní budově na malebném břehu řeky Brdy, s dramaturgicky přitažlivými činoherními scénami, v jejichž programu téměř vždy najdete hry českých autorů nebo dramatizace stěžejních děl české literatury, a s Pomořanskou filharmonií, pod jejímiž křídly se komorní soubor, jenž teď přijel do Hradce Králové, v roce 1962 zrodil. Pokládám za chvályhodné, že polský orchestr byl na Hudební fórum pozván, a jeho účast považuji za velmi přínosnou. A je jen dobře, že příležitost představit se dostal právě prostřednictvím děl zmíněné trojice autorů, které lze v daném oboru bez uzardění označit za klasiky (přičemž jeden z nich – Arvo Pärt – oslavil letos v září své devadesátiny). Čtvrteční koncert rovněž svými dimenzemi a celkovou atmosférou navázal na královéhradecké setkání s jinou legendární postavou polské hudby – skladatelem a dirigentem Krzysztofem Pendereckim, jež se ve stejném sále v rámci téhož festivalu uskutečnilo v roce 2009. 

Ale pojďme k protagonistům pořadu, který je předmětem této reflexe. Nejprve k dámě, která usedla nejprve k cembalu jako sólistka úvodního Koncertu pro cembalo (nebo klavír) a smyčcový orchestr, op. 40 Henryka Mikołaje Góreckého. Cembalová verze díla z roku 1980 byla zvolena možná i proto, že v následující skladbě se Aleksandra Gajecka-Antosiewicz ujala klavíru a po přestávce střídala během jedné kompozice nástroje oba. Každopádně její energické uchopení sólového partu dvouvětého, desetiminutového, „tak trochu jiného“ Góreckého (nikoli nikam nepospíchajícího, ne rozmáchle pomalého a nestahujícího posluchače do nekonečných myšlenkových hlubin) přítomné záhy přesvědčilo o šíři její perfektně zvládnuté techniky i obětavém hráčském nasazení. Vůbec nebylo patrné, že v Hradci Králové až na poslední chvíli nahradila původně avizovaného Marka Toporowského, tak mocně a přesvědčivě její skvělá interpretace figur, vycházejících z bachovského či scarlattiovského stylu a umocněných četnými repeticemi, zapůsobila. Výraznějším tónovým variováním vybavil polský autor smyčce a naplno koncentrovaní hráči šli jeho požadavkům vstříc. Již při uvedení této skladby bylo patrné, s jakou pozorností se jejímu řízení věnuje dirigent Piotr Pławner.

Ten vzápětí, když ještě v publiku doznívaly dojmy ze strhující Góreckého rytmické bouře, přišel na pódium nikoli s taktovkou, ale s houslemi. A se stejným nástrojem ho doprovodila spolehlivá korejská interpretka Wonji Kim-Ozim, zatímco Aleksandra Gajecka-Antosiewicz tentokrát usedla k preparovanému klavíru. Na programu byla totiž Tabula rasa, dvojkoncert pro dvoje housle, smyčcový orchestr a preparovaný klavír estonského tvůrce Arva Pärta z roku 1977. Půlhodinová skladba má dvě části – v první nazvané Ludus (Hra) jsme byli svědky fascinujícího souběhu hlasů sólových houslí a vršení tónových struktur, následné Silentium (Ticho) pak přibilo publikum do sedadel důrazem na pomalé a až kamsi do nekonečna se vytrácející party houslí (udržet tón po dobu desítek sekund musí být opravdu velmi těžké), v samotném závěru předávající definitivní vyústění violoncellu a kontrabasu. Preparovaný klavír slyšíme jen v pozadí, také tento nástroj zde však sehrává důležitou roli. Pärtova nepopsaná deska vlastně zahájila skladatelovo nejplodnější tvůrčí období a předznamenala jeho originální a nezaměnitelný kompoziční styl. Všichni sólisté i polský orchestr mu ukázněným provedením, od houslí bedlivě vedeným Piotrem Pławnerem, což opět rozhodně nebylo možné přehlédnout, vzdali obrovský hold.

Doslova nadlidský výkon podal muž, jenž je od roku 2022 uměleckým šéfem bydhošťského komorního ansámblu (jeho kariéra je spojena též s působením u Slezského komorního orchestru Slezské filharmonie v Katovicích), v dvojroli houslisty a dirigenta při provedení pětatřicet minut dlouhé skladby ve druhé části večera. Concerto grosso č. 1 pro dvoje housle, cembalo (také klavír) a smyčcový orchestr Alfreda Schnittkeho vytvořené v roce 1977 je rafinovanou směsicí stylů a forem i otevřeně přiznaných citací a odkazů. Zvuky, které vycházejí z pódia, se sice dají charakterizovat, jejich záměrně matoucí mísení a nepřehlednost tonálních i atonálních prvků však posluchači nic ani na okamžik neusnadní. Nezbývá, než se tomu mumraji volně poddat a opájet se jím. A třeba jen doslova zírat na houslistu, jenž se po vypjaté předlouhé sólové pasáži vmžiku změní v energického dirigenta, jemuž záleží na každičkém tónu a do detailu vypiplané souhře všech členů smyčcového tělesa. Dosáhnout takových dimenzí znamená věnovat se svým úkolům bez jakéhokoli kompromisu. Bravurní přístup a z něj vycházející „show“ Piotra Pławnera působily až nadpozemsky. Právem se dočkaly dlouhého a upřímně míněného potlesku publika. 

Fotoj: Petr Praslička / Hudební fórum Hradec Králové

Facebook X E-mail WhatsApp