„Musica Florea má nezpochybnitelnou vysokou kvalitu, léty pěstovanou a ustálenou pod vedením dirigenta Marka Štryncla.“

„Originální choreografii barokního tanečníka Louise Pécoura rekonstruovala Hana Slačálková.“

„Ale v očekávání sboru ‚How Happy the Lover‘ Henryho Purcella došlo ke katastrofě a velkému, ale ukázněnému stěhování. Dirigent marně před zahájením koncertu doufal, že alespoň hodinu nezaprší – počasí rozhodlo v pravý opak.“

Nedělní večer dne 16. července byl na nádvoří paláce Hudební a taneční Akademie múzických umění v Praze zasvěcen baroku. Na skutečných prknech putovního divadla Florea Theatrum tančil balet Baroque Balance za zvuku orchestru Musica Florea pod vedením Marka Štryncla. Ve svém druhém projektu po uvedení novodobé premiéry zpěvohry Oční lékař od klasicistního českého skladatele Vojtěcha Jírovce připravilo přenosné divadlo komponovaný program s názvem Na dvoře Krále Slunce aneb Barokní dostaveníčko. Vystoupení nočního baletu s hudbou doplnil sborový ansámbl Collegium Floreum.

Dobu krále Ludvíka XIV., ctitele hudby a baletu, ve kterém nezřídka sám účinkoval, přiblížila hudba skladatelů, která se hrála na královském zámku Versailles a v Paříži. Scénu Florea Theatrum, ne nepodobné kulisám barokního Divadla na Zámku Český Krumlov, navrhl Václav Krajc. Proměny scény byly ovšem skromné, spíše působila jejich výtvarná podoba. Režii a choreografii baletních kreací stvořila a také tančila Hana Slačálková. Její soubor tančí s v autentických choreografiích a dobových kostýmech, ve stejném modu, v jakém používá autentické nástroje nebo jejich kopie hudební ansámbl Musica Florea.

Za pozvolného stmívání, které halilo do šera kouzelné nádvoří Lichtenštejnského paláce, předstoupil dirigent Marek Štryncl, krátce po deváté hodině večerní, před hojné publikum s krátkým sdělením. Objasnil vědoucím, že místo zamýšleného provedení památné a slavné korunovační, alegorické opery Jana Dismase Zelenky s barokně květnatým titulem Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona, tedy v překladu Pod olivou míru a palmou ctnosti před celým světem nádherně se skvoucí koruna Čech, bude tento večer věnován nočnímu baletu neméně slavné barokní hudby Francie doby Ludvíka XIV. a vyjádřil naději, že představení pod širým nebem nepřeruší vrtkavé počasí toho dne.

Program o přibližně dvaceti kusech, jak se ve finále ukázalo, otevřela mistrně provedená Passacaille z opery Acis et Galatée Jeana-Baptisty Lullyho. Musica Florea, s koncertní mistryní Magdalenou Malou, má nezpochybnitelnou vysokou kvalitu, léty pěstovanou a ustálenou pod vedením dirigenta Marka Štryncla. Ztichlým nádvořím se jemně a jasně nesla hudba smyčcového ansámblu s dřevěnými dechovými nástroji, který byl usazen, podobně jako v divadelních prostoru, před jevištěm. Ovšem na úrovni sedadel publika, takže v dalších řadách na orchestr vidět nebylo. Což ovšem souhlasí s divadelní zvyklostí, že orchestr je skryt. Slibný úvod hudebně-tanečního dění posunul dále k příjemnému prožívání večera pohybově oživený Menuet z Ouvertury a 7 concertanti in F od Jana Dismase Zelenky. Jeviště oživila skupina šesti tančících postav, čtyř ženských a dvě mužské. Byli to Zuzana Adamaitis, Marie Čížková, Marta Krumphanzlová, Tomáš Kubín, Petr Münch a Hana Slačálková, která realizovala choreografii baletních výstupů. Rytmicky poutavá hudba La Tempéte Michela Richarda Delalanda uvedla následující taneční kreaci – dámský duet – k hudbě La Savoy z opery Méduse Charlese-Huberta Gervaise. Originální choreografii barokního tanečníka Louise Pécoura rekonstruovala Hana Slačálková. A zde je na místě jmenovanou citovat: „Kromě dvou tanců jsem vše autenticky zrekonstruovala dle Beauchamp-Feuilletovy taneční notace. Díky tomuto ‚pokladu‘ víme poměrně přesně, jak tance vypadaly.“ V reálu vypadaly báječně, jemná výrazovost a symbolika tančených příběhů zůstávala ale povětšinou utajena. Dokud jsme ovšem neuviděli v rukou tančících holby a konvice, které jasně naznačovaly pijáckou scénu. Ve jmenované Gervaisově scéně La Savoy tančily Zuzana Adamaitis a Marta Krumphanzlová. Půvabným osvěžením hudebního a tanečního průběhu nočního baletu, už takřka za tmy, bylo vystoupení vokálního ansámblu Collegium Floreum, který zpíval Choer de la suite de l´Amour, des Bergerers et Bergéres, tedy sbor Pastýřů a pastýřek ze Suity lásky již zmíněného Michela Richarda Delalanda. Z jeho hudby bylo na programu nejméně pět skladeb, asi čtyři od Lullyho, dvě od Jana Dismase Zelenky, dále zazněla hudba Jeana-Féry Rebela, Henryho Purcella a Marina Maraise. Idylu nočního baletu prodloužilo sólové taneční vystoupení Tomáše Kubína v Lullyho Pavane des Saisons a další ansámblový balet Les Caracteres de la Danse Jean-Féryho Rebela a dva Delalandovy kusy.

Ale v očekávání sboru How Happy the Lover Henryho Purcella došlo ke katastrofě a velkému, ale ukázněnému stěhování. Dirigent marně před zahájením koncertu doufal, že alespoň hodinu nezaprší – počasí rozhodlo v pravý opak. Nádvoří se vyprázdnilo, diváci zaplnily průjezdy, nástroje a hudebníci se kvapně stěhovali do přístřešku vedle jeviště Florea Theatrum. A zůstali tam i po vynucené dešťové přestávce, která prodloužila koncert o dobrou čtvrthodinu. Marek Štryncl poté oznámil, že koncert pokračuje v „nouzovém režimu“. Noční balet pak už mnoho světla nezažil, kromě osvětlení jeviště a partů orchestru a sboru, který celý v řadě na obrubníku rámoval levou část nádvoří u orchestru. A to byla ta pravá známá divadelní dispozice. Orchestr a sbor je skryt, vidíme jen dění na jevišti. Nicméně orientace v perfektně připraveném programu byla nemyslitelná, občas také ještě kráplo. Řekněme však, že koncert se zdárně uzavřel. Purcellův sbor jsem s radostí vyslechl a zhlédl i La Matelotte (Námořníka) z opery Alcyone Marina Maraise a další kusy. Jak mi posléze Marek Štryncl potvrdil, program se prý dodržel. Byly na něm ještě Folie d´Espagne Jean-Baptisty Lullyho a Marche des Candiots Michela Richarda Delalanda.

Hrdinská epopej účinkujících v realizaci evakuace – viděl jsem to z první ruky, uchýliv se před deštěm do portálu – a následného muzicírování v nouzovém režimu (co je v takové situaci po lpění na konkretizaci programu?) přinesla v závěru hřejivý pocit sounáležitosti.

********

Foto: Petr Dyrc